na me bluze. Zlute svetlo se vtlacilo mezi nas jako klin.
„Dej mi,“ zachroptel jsem, „dej mi… jen jediny naboj!“
Neodpovedel. Jeste pevneji me pritiskl ke skalni stene.
„Dej mi revolver!“ rekl jsem udychane. „Nebud blazen!“
Uz jsem se nepokousel vymknout se mu.
„Kangcendzonga,“ rekl mi do ucha.
„Dej mi revolver. Je konec.“
„A tehdy…“
„Tehdy jsem mel nadeji. Petre, dej sem revolver!“
„Mame nadeji.“
„Neni pravda!“
Najednou me pustil a ustoupil o krok.
„Chces me nechat tady?“ rekl zvolna, urostly jako obr, s gigantickym stinem nad hlavou.
Neco mi stisklo hrdlo takovou silou, ze jsem sotva mohl dychat. Chvili jsem sebou skubal, jako by mnou zmitaly krece. Pak mi vytryskly slzy. Klesl jsem na kolena. Posadil se vedle mne a polozil mi na rameno svou velkou, tezkou ruku.
„Nono,“ rikal, „nono…“
„Poslys,“ rekl jsem klidne, „oni nevedi, ze jsme se ztratili. Ostatne — stejne nas nikdy nenajdou. Neni nadeje. Nac cekat? Kdybychom meli traskavinu…“
„Mame ji,“ rekl a dotkl se lahve meho kyslikoveho pristroje.
„Kyslik…?“
„Ano. Kapalny kyslik.“
Vzchopil jsem se, ale hned jsem zase klesl zpet.
„Ne. To neni k nicemu, uz jsem na to myslil. Kyslik sam nevybuchne. Musi byt smisen s nejakou horlavou latkou.“
„Spravne.“
„Nic takoveho nemame…“
„Mame.“
„Co?“
Vytahl z kapsy dva male ploche balicky. Byl to lisovany cukr. Zacinalo mi zvolna svitat.
„Petre!“
„Vis, jak se pripravuji oxyliquidy: kapalny kyslik se smisi s praskovym uhlikem nebo se sazemi. Pri zapaleni se kyslik explosivne slucuje s uhlikem. Cukr je uhlohydrat, obsahuje uhlik a vodik, je horlavy. A nas cukr je jemny a sypky.“
„Tak proto ses me prve ptal?“
„Ano.“
„A nic jsi nerekl!“
Privinul me k sobe mohutnou pazi:
„Poslys! Propocitaval jsem, jak velkou trhavou energii muze vyvinout naloz, kterou mame k disposici. Nevime, do jake hloubky jde zaval stropu. Je-li jen v nejuzsim miste, mame vyhlidky na uspech. Nejmene mame horlaviny, cukru; kysliku mame dost, protoze jsme si vzali dvojnasobnou davku; kdyz se nam to podari, vystaci nam i na pozdejsi dobu, az vyjdeme ven. Je zde vsak jina nesnaz. Ma-li takova naloz vybuchnout, musi byt zapalena elektricky.“
Horlive jsem prikyvl:
„Mame baterie.“
„Mame baterie, a proto jsem setril svetlem, ale dratu mame malo. To je vse, co mame,“ ukazal mi asi trimetrovy kus kabelu. „Vymontoval jsem jej z elektrometru. Ze skafandru draty nevytahneme, protoze nemuzeme sejmout prilby, proto…“
Na vterinku se odmlcel.
„Naloze musi zapalit nekdo primo na miste.“
„Proto jsi mlcel?“
„Ano.“
Najednou se mi rozbresklo:
„Petre, tys nespal?“
„Ne.“
„Celou noc?“
„Ano. Hledal jsem jine reseni.“
„A nasels?“
„Nenasel. Nemuzeme sejmout prilby,“ opakoval. „Okamzite bychom se udusili.“
„A coz treba doutnakem,“ zacal jsem. „Vysypat prach z naboju.“
„K vybuchu budto vubec nedojde, nebo bude slaby. Prave naopak, prach nezbytne potrebujeme, bude jej nutno nasypat na konce dratu. To zpusobi detonaci. Ale vzniceni musi byt elektricke.“
„Pockej… a coz strelit do naloze z revolveru?“
„Myslil jsem na to. Nalozi musi byt pet a musi byt vzniceny soucasne, tak to vychazi z vypoctu. Jinak si cestu nejen neuvolnime, nybrz jeste zhorsime zaval.“
„Ano,“ rekl jsem. „Mas pravdu. Jeden z nas tam byt musi… Budeme losovat?“
„Nechci, aby o tom rozhodla nahoda. Je v tom neco ponizujiciho.“
„A jak tedy?“
Mlcel.
„Snad by bylo prece nejake vychodisko?“
„Ano. Za prve, jako fysik vim dobre, za jakych podminek nejmohutneji pusobi detonacni vlna, a za druhe, jako vedouci vypravy…“
„Chapu, nemusis mluvit dal. Nesouhlasim.“
„Jsem presvedcen, ze se mi to podari. Rozkazovat ti nechci.“
„Nemas na to pravo!“
„Nemam pravo?“
„Ne, a hned ze dvou duvodu… po tom, co jsem chtel udelat. Pujdu ja!“
Arsenjev vytahl z kapsy krabicku zapalek a podal mi ji.
„Bude-li jich sudy pocet,“ rekl, „pujdes ty, bude-li pocet lichy — ja.“
Zacal jsem vytahovat zapalky na kamen. Vypadalo to jako hra: kladl jsem jedno bile drivko vedle druheho a rty se pohybovaly, kdyz jsem pocital: osm, devet, deset, jedenact, dvanact…
Sedmnacta byla posledni.
„Prazdna,“ rekl Arsenjev.
Zatrepal jsem krabickou. Jeste jedna zapalka, ktera se zachytila za vicko, skutalela se po balvanu a spadla na zem.
Arsenjev se otocil a zacal rozmelnovat cukr ulomenym ostrim cepinu. Sypal jej na stranky zapisniku, z nichz smotaval dutinky. Pak jsme bez jedineho slova uvolnili nozem z revolverovych naboju strely a vysypali z nabojnic prach. Chodbou jsme dosli k mistu zavalu. Arsenjev ukazal na pet sterbin mezi balvany; rozsiril jsem je hrotem cepinu a on mezitim naleval kyslik do dutinek. Skoro bezbarva, bledounce modra kapalina, plynouci uzkym pramenkem, sycela a bublala. Dutinky, z pocatku mekke, ztvrdly na kamen; bez rukavic by je nebylo mozno uchopit do ruky, ale i pres tkaninu spalovaly ruku strasnym chladem.
Hotove naloze jsme vtlacili hluboko do otvoru. Arsenjev je vsechny navzajem spojil dratem a vyvedl konce kabelu stranou. Kdyz byly otvory utesneny kamennou drti a uhnetenym bahnem, rekl Arsenjev, tiskna se ke skale:
„Takhle si stoupnes. Tak budes chranen pred primym narazem. Spojis draty a vrhnes se tvari k zemi. To je vsechno.“
Chvilenku stal tesne prede mnou bez hnuti; znenadani me objal, vsi silou k sobe pritiskl a pustil tak nahle, jako by me chtel odstrcit. Kdyz jeho kroky utichly za zatackou, zvedl jsem baterii.
Jeden pol byl uz pripojen. Pritiskl jsem se ke skale se strany a snazil jsem se co nejvic zplostit.
