jeho.
„Osm dni. A proc jsi neposlouchal, kdyz jsem ti mluvil do duse?” zeptal se Rhes. „Mels zustat u lode, kdyz jsi havaroval. Nevzpominas si, co jsem ti povidal o tom, ze na tomto kontinente muzes pristat kdekoli? No nevadi, uz je pozde si s tim zatezovat hlavu. Priste poslouchej, co rikam. Nasi lide jednali rychle a na misto havarie dorazili pred setmenim. Nasli polamane stromy a misto, kde se lod potopila, a nejdriv si mysleli, ze ses v ni utopil. Pak jeden z psu nasel tvou stopu, ale v noci ji v mocale opet ztratil. Hojne si uzili blata a snehu, ale nemeli ani trochu stesti a stopu uz nenasli. Nasledujiciho odpoledne se odhodlali poslat pro posily, zaslechli vsak tvoje vystrely. Dorazili k tobe za minutu dvanact, jak jsem slysel. Jeden z nich byl nastesti hovorny a ten divokym psum prikazal, aby zmizeli. Jinak by je vsecky museli zabit, ale to by nebylo dobre.”
„Diky za to, ze jsi mi zachranil krk,” rekl Jason. „Mel jsem namale vic, nez mi vyhovuje. Co se stalo pak? Myslel jsem si, ze je urcite po mne, jen to si pamatuji. Zjistil jsem, ze mam vsechny priznaky zapalu plic. Ve stavu, v jakem jsem byl, to bez leceni znamenalo konec. Zda se, ze jsi nemel pravdu, kdyz jsi rikal, ze vetsina vasich lecebnych postupu za nic nestoji — zda se, ze na mne docela zabraly.”
Zmlkl, kdyz Rhes se starostlivymi vraskami vrytymi do obliceje zvolna zavrtel hlavou na znameni nesouhlasu. Rozhledl se a spatril Naxu a jeste jednoho muze, kteri se tvarili stejne nes?astne jako Rhes.
„Co je?” zeptal se s pocitem, ze je neco velice v neporadku. „Jestlize nebyla vase lecba uspesna — co tedy bylo? Muj mediku ne. Ten byl prazdny. Vzpominam si, ze jsem ho ztratil nebo zahodil.”
„Umirals,” vysvetloval Rhes zvolna. „Nemohli jsme te vylecit. To mohla dokazat jen ta kseftarska skrinka. Jednu jsme dostali od ridice, co vozi nakladakem potraviny.”
„Ale jak?” zeptal se uzasle Jason. „Rekls mi, ze na prostredky na lecbu je z mesta uvaleno embargo. Od toho ridice byste jeho medikit nedostali. Pokud ovsem nebyl…”
Rhes prikyvl a dopovedel, „Mrtev. Samozrejme, ze byl mrtev. Ja sam ho zabil, a to s velkym potesenim.”
Na Jasona to zapusobilo jako uder. Klesl na polstar a pomyslel na ty vsechny, kteri zahynuli od chvile, kdy prisel na Pyrrus. Na ty, kteri zahynuli, aby ho zachranili, a zahynuli kvuli tomu, co si predsevzal. To bylo bremeno viny, ktere nemohl unest, kdykoli na ne pomyslel. Skonci to u Krannona — nebo se lide z mesta pokusi jeho smrt pomstit?
„Ty si nedovedes predstavit, co to znamena!” Ta slova primo vydechl. „Krannonova smrt obrati mesto proti vam. Dodavky od nich prestanou. Zautoci na vas, az budou moci, budou vas i zabijet…”
„Samozrejme ze to vime!” Rhes se predklonil, z jeho chraptiveho hlasu zaznivalo napeti. „K tomu rozhodnuti jsme nedospeli snadno. S kseftari jsme vzdycky meli dohodu o obchodovani — a obchodni nakladaky byly nedotknutelne. Obchod je nasim jedinym — a poslednim — pojitkem s galaxii, krome nadeje, ze se s nimi dostaneme do styku.”
„To pojitko jste vsak prervali, abyste me zachranili — proc?”
„Jen ty muzes na tu otazku beze zbytku odpovedet. Na mesto byl podniknut velmi silny utok, a videli jsme, jak se jejich hradby borti — museli ustoupit nekam dozadu. V te chvili byla kosmicka lod nad oceanem, shazovala nejake bomby — byl hlasen silny zablesk. Pak se lod vratila, a ty jsi ji opustil v mensi lodi. Strileli po tobe, ale nezabili te. Ani tu malou lod nezasahli — zaciname ji nyni vytahovat. Co to vsechno znamena? Nato jsme nedokazali z niceho ani usoudit. Jen jsme vedeli, ze se deje neco moc duleziteho. Nebyls mrtev, ale podle vseho bys umrel driv, nez bys mohl promluvit. Ta mala lod by se treba dala opravit — mozna ze jsi to mel v umyslu a proto jsi ji pro nas ukradl.
A ted nam povez — co to znamena? Jaky mas plan? Jak nam pomuze?”
Na Jasona dolehl pocit provineni a zavrel mu usta. Mysli mu proletl fragment starodavne legendy o Jonovi, ktery rozbil kosmickou lod tak, ze vsichni v ni zahynuli a jen on prezil. Byl jako on? Rozbil svet? Ma se odvazit priznat tem lidem, ze ukradl zachranny clun, aby zachranil zivot sobe?
Vsichni tri Pyrrane se predklonili, vyckavali, co rekne. Jason zavrel oci, aby jim nevidel do tvare. Co jim ma rict? Kdyby priznal pravdu, nepochybne by ho na miste zabili a povazovali by to za spravedlive. O svuj zivot uz nemel strach, ale kdyby zahynul, vsechny ty zmarene zivoty by byly zmareny zbytecne. Vzdy? prece existuje zpusob, jak tuto planetarni valku ukoncit. Nyni byla vsechna fakta k dispozici, zbyvalo jen dat je dohromady. Kdyby nebyl tak unaven, snad by na to spravne reseni prisel — bylo na dosah, skryte nekde v zahybu jeho mozku, a cekalo, az je vytahne.
Nahle se ozval dusot kroku busicich do zeme pred chatrci a tlumene muzske vykriky. Nikdo jiny nez Jason si toho nepovsiml, vsichni dychtive cekali na jeho odpoved. Patral ve svem mozku, ale vysvetlujici slova nemohl najit. Nech? udela cokoli, nesmi ted rict pravdu. Kdyby zahynul, umrely by veskere nadeje. Musi lhat, aby ziskal cas, a pak najit spravne reseni, ktere se zdalo byt tak provokativne blizko. Byl vsak prilis unaven, nez aby vymyslel prijatelnou lez.
Ticho v mistnosti roztristil zvuk doprovazejici prudke otevreni dveri. V nich se objevil drsny, podsadity muz, hnevivou cerven v jeho obliceji kompenzoval bily plnovous.
„Copak ste vsici hluchy?” zavrcel. „Jedu celou noc, plice si muzu vyrvat, a vy tady drepite jak hejno slepic na vejcich. Vypadnete! Otresy! Blizi se velke otresy!”
Nyni vsichni stali, kriceli otazky. Nastalym lomozem pronikl Rhesuv hlas. „Hananasi! Kolik nam zbyva casu?”
„Casu! Kdo muze vedet kolik?!” vyjel vousac. „Vypadnete, nebo bude po vas. To je vsecko, co vim.”
Pak se uz nikdo vyptavanim nezdrzoval. Nastalo blaznive prebihani a behem minuty pripoutali Jasona popruhy k nositkum na dorymovi. „Co se deje?” zeptal se muze, ktery ho privazoval.
„Blizi se zemetreseni,” odpovedel muz, prsty hbite utahoval uzly. „Hananas je nejlepsi machr pres zemetreseni, jakyho mame. Ten vzdycky pozna, kdyz ma zemetreseni prijit. Jestli se nam podari rychle to rozhlasit, uteceme. Nekteri zemetreseni vzdycky poznaji, rikaji, ze citi, kdyz se blizi.” Trhnutim utahl posledni uzel a zmizel.
Nastavala noc, kdyz vyrazili, a cerven zapadu slunce doprovazel pochmurny sarlatovy odlesk na severni obloze. Ozvalo se vzdalene duneni, ktere spise citili, nez slyseli, a puda pod nohama se zachvela. Dorymove se bez pobizeni dali do souraveho behu. Rozstrikovali vodu, kdyz bezeli mocalem, a kdyz ho prebrodili, Hananas nahle zmenil smer jejich pochodu. A Jason pochopil proc, kdyz se o neco pozdeji jizni obloha pojednou rozzarila. Plameny zalily scenerii jasem, zvolna se snasel popel a zhave ulomky skal dopadaly do lesa — kdyz dopadly, vyrinula se z nich para, a nebyt predchoziho deste, prchajici by museli navic celit lesnimu pozaru.
Ve smeru jejich pochodu se v nevelke vysi nad nimi vznaselo neco velkeho, a kdyz se dostali na otevrene prostranstvi, Jason v odrazenem svetle spatril, co to je.
„Rhesi…,” vydechl priskrcene a ukazal rukou.
Rhes, ktery jel vedle neho, pohledl vzhuru na obrovskou bestii s telem porostlym srsti a zkroucenymi rohy, dlouhymi jako jejich ramena, a pak pohled odvratil. Nepolekal se, neprojevil ani zjevny zajem. Jason se znovu rozhledl a zacal chapat.
Vsechna letajici zvirata se pohybovala neslysne, proto si jich drive nepovsiml. A po obou stranach bezely mezi stromy tmave kontury. Nektere poznal, vetsinu vsak ne. Nekolik minut probihala kolem nich smecka divokych psu, nekteri se dokonce zapletli mezi sve zdomacnele pribuzne. Jeden druheho si nevsimal. Nad nimi sustive preletali letajici tvorove. Pod duraznejsi hrozbou sopek se na vsechny sarvatky zapomnelo. Zivot respektoval zivot. Do cesty se jim pripletlo stado tlustych, kancum podobnych zvirat se zakroucenymi kly. Dorymove zpomalili, uvazlive volili kroky, aby na ne neslapli. Mensi zvirata se obcas povesila na zada vetsich a chvili se tak nerusene nechala nest, nez seskocila.
Prestoze ho skripajici nositka nemilosrdne otloukala, Jason upadl do lehkeho spanku, v nemz se mu zdalo o prchajicich zviratech, prchajicich v tichosti stale dal. A? mel oci otevrene nebo zavrene, videl tentyz nekonecny proud divokych zvirat.
To vse melo nejaky vyznam, a nakrcil celo, kdyz se snazil na nej prijit. Zvirata prchala — pyrranska zvirata.
Nahle se vztycil, zkroutil na nositkach a zcela se probral, oci mu dosiroka otevrelo pochopeni.
„Co je?” zeptal se Rhes a prudce strhl doryma k nemu.
„Jed dal,” rekl Jason. „Vyved nas odtud a vyved nas bez urazu. Vim, jak tvoji lide mohou dostat to, po cem
