touzi, a jak tu valku ukoncit. Jedna moznost tady je, a ja vim, jak ji vyuzit.”
25
Na jizdu mu zustalo jen malo souvislych vzpominek. Nektere zazitky se vsak vryly hluboko do pameti — treba ten s kusem horici lavy, velkym jako kosmicka lod, ktery dopadl do jezera nedaleko nich a pokropil jejich cestu horkou vodni sprskou. Nicmene z nejvetsi casti to byla zdanlive nekonecna jizda, a Jason byl dosud prilis zeslably, nez aby mu prilis vadila. Za usvitu meli nebezpecnou oblast za sebou a pochod se zmenil na pomalou chuzi. Kdyz se dostali mimo dosah otresu, zvirata zmizela, ubirala se svou vlastni cestou, ale tiche primeri dosud dodrzovala.
Mir zrozeny vzajemne sdilenym nebezpecim skoncil — to Jason poznal, kdyz se zastavili, aby si odpocinuli a najedli se. Spolu s Rhesem se sli posadit na mekkou travu nedaleko spadleho stromu, ale jeden divoky pes se tam dostal driv. Lezel pod kmenem, svaly mel napjate, a narudle ranni svetlo se mu cervenym leskem odrazelo v ocich. Rhes stal necele tri metry pred nim a nepohnul ani svalem, nepokusil se sahnout po zadne ze svych zbrani ani volat o pomoc. Jason stal take klidne, doufal, ze Rhes vi, co dela.
Bez sebemensiho naznaku vystrahy pes skocil primo na ne. Rhes odstrcil Jasona, ktery upadl dozadu, a soucasne klesl k zemi, ale v ruce se mu objevil dlouhy nuz — prudce ho vytrhl z pouzdra upevneneho reminky ke stehnu. Tak rychle, ze to nebylo mozne ani postrehnout, vyletl nuz vzhuru a pes se ve vzduchu stocil, jak se snazil po nem chnapnout. Nuz se vsak zaboril psovi do tela za prednima nohama, a jak pes vlastni vahou padal, vyryl mu do tela dlouhou, smrtelnou ranu. Kdyz pes dopadl k zemi, dosud zil, a Rhes na neho obkrocmo vyskocil a tahl jeho hlavu chranenou kostnimi destickami dozadu, aby mu prorizl hrdlo.
Pak peclive ocistil nuz o srst mrtveho zvirete a zasunul jej opet do pouzdra. „Zpravidla s nimi nejsou zadne problemy,” poznamenal klidne, „ale tenhle byl hodne podrazdeny. Asi se mu behem zemetreseni ztratila smecka.” Rhes se choval zcela jinak nez Pyrrane z mesta. Nevyhledaval spory, ani neutocil jako prvni. Snazil se tomu vsemu vyhybat tak dlouho, jak jen to bylo mozne. Kdyz vsak selma zautocila, sikovne a ucinne ji zneskodnil. A misto toho, aby nyni projevoval radost z vitezstvi, zbytecna smrt ho zrejme zarmucovala.
To davalo smysl — na Pyrru davalo smysl vsechno. Nyni chapal, jak ta vrazedna planetarni bitva zacala — a vedel, jak by mohla skoncit. Vsechny ty smrti zbytecne nebyly. Kazda z nich mu pomohla dostat se ke konecnemu cili bliz. Zbyvalo jeste udelat posledni vec.
Rhes se na neho pozorne dival, vedel, ze oba mysli na totez. „Vysvetli, co mas na mysli,” rekl. „Co jsi minil tim, kdyz jsi rikal, ze muzem ty kseftare vyhladit a ziskat svobodu?”
Jason se nenamahal, aby tu chybnou interpretaci opravil — bylo vic nez dobre, ze si mysleli, ze je stoprocentne na jejich strane.
„Sezen vsechny dohromady a ja vam to povim. Hlavne bych tady chtel Naxu a vsechny hovorne, co jsou kolem.”
Vsichni se dostavili, ihned jak se k nim vyzva donesla. Kazdy z nich vedel, ze kvuli tomu, aby byl tento cizinec zachranen, musel byt zabit jeden kseftar, a ze jejich lepsi osud je v jeho rukou.
Jason pohlizel na tu spoustu tvari, ktere k nemu byly obraceny, a hledal spravna slova, jimiz by jim sdelil, co je nutne udelat. Nijak mu v tom nepomahalo vedomi, ze mnoho z nich pri tom prijde o zivot.
„Vsichni se chceme dockat dne, kdy zde na Pyrru valka skonci. Cesta k tomu existuje, ale za cenu lidskych zivotu. Nekteri z vas na ni mohou zahynout. Myslim si, ze cil za to stoji, protoze v pripade uspechu budeme mit vse, po cem jste kdy touzili.” Rozhledl se po cekajicich, kteri ho obklopovali s napjatym vyrazem.
„Napadneme mesto, prolomime ochranny val. Vim, jak to provest…”
Mezi shromazdenymi to zasumelo. Nekteri z nich vypadali vzrusene — myslenka na to, ze budou zabijet svoje odveke nepritele, je naplnovala stestim. Jini zirali na Jasona a pripadalo jim, ze se zblaznil. A nektere zase ohromil dosah te myslenky, toho preneseni valky k pevnosti silne vyzbrojeneho nepritele. Uklidnili se, az kdyz Jason zvedl ruku.
„Vim, ze to vypada jako neco nemozneho,” pokracoval. „Dovolte mi vsak vysvetleni. Neco se podniknout musi — a ted je na to ta prava doba. Pyrransti mes?… kseftari se bez vasich potravin obejdou, ty jejich koncentraty chutnaji sice hrozne, ale k zivotu staci. A ted se proti vam obrati vsemi moznymi zpusoby. Uz nedostanete zadne kovy na vase nastroje, ani nahradni soucastky pro vase elektronicka zarizeni. Jejich nenavist je pravdepodobne primeje k tomu, aby patrali po vasich farmach a z lode je nicili. To vse nebude nic prijemneho — a horsi jeste prijde. Mesto svou bitvu s touto planetou prohrava. Kazdym rokem je v nem min lidi, a jednoho dne tam nezustane nikdo. Protoze vim, jak to nesou, jsem si jist, ze nejdrive znici svou lod, a pokud to bude mozne, take celou planetu.”
„Jak je muzem zadrzet?” nekdo zvolal.
„Tim, ze uderime
„Na co by to bylo dobre?” utrhl se Rhes. „Pronikneme za ochranny val a oni se stahnou — pak na nas vsi silou znovu zautoci. Jak se muzem jejich zbranim postavit?”
„To nebudeme muset. Jejich startovaci plocha je v tesne blizkosti ochranneho valu, a ja presne vim, kde kosmicka lod stoji. V tom miste provedeme prulom. Na strezeni lode neni vyclenena zadna specialni hlidka, a v tom useku je jenom par lidi. Lode se zmocnime. Neni dulezite, jestli ji umime ridit nebo ne. Ten, kdo ovlada lod, ovlada cely Pyrrus. Jakmile se lode zmocnime, pohrozime, ze ji znicime, jestli na nase podminky nepristoupi. Dame jim na vyber hromadnou sebevrazdu, nebo spolupraci. Doufam, ze budou mit rozum a zvoli spolupraci.”
Jeho slova s nimi tak otrasla, ze na chvili zcela zmlkli, pak se vzedmula vlna zvuku. Nezaznely projevy souhlasu, jen vzruseni, a Rhes se nakonec postaral o uklidneni.
„Ticho!” zarval. „Pockejte a nechte Jasona domluvit, nez se rozhodnete! Jeste jsme neslyseli, jak se ma ta navrhovana invaze provest.”
„Muj plan spoleha na hovorne,” pokracoval Jason. „Je tady Naxa?” Pockal, az se muz zahaleny do kozesin, prodral dopredu. „Naxo, chci vedet o hovornych neco vic. Vim, ze umi hovorit k dorymum a psum — ale co divoka zvirata? Dokazes je primet, aby udelala, co budes chtit?”
„Jsou to zvirata — samosebou ze k nim umime hovorit. Cim vic hovornych, tim vetsi sila. Prinutime je udelat, co chcem.”
„Pak se nas utok podari,” prohlasil Jason ponekud vzrusenym hlasem. „Mohl bys shromazdit hovorne na jednu stranu mesta — na opacnou, nez je pristavaci plocha — a zvirata vydrazdit? Donutit je, aby napadla ochranny val?”
„To teda jo!” vykrikl Naxa — ta myslenka ho uchvatila.
„Pritahnem zvirata z celeho okoli a zahajime nejvetsi utok, jaky kdy zazili!”
„Tak plati. Tvoji hovorni zautoci na opacne strane ochranneho valu. Kdyz se budete drzet z dohledu, straze ani nenapadne, ze jde o neco vic nez o utok zvirat. Videl jsem, jak reaguji. Kdyz utok zacne a sili, povolavaji posily z mesta a odcerpavaji hlidky z ostatnich casti ochranneho valu. Az se boj rozbehne na plne obratky, az budou mit vsechny svoje sily soustredeny na druhe strane mesta, provedu utok, pri nemz pronikneme za val, a zmocnim se lode. To je ten plan a podari se.”
Pak se Jason posadil, vlastne temer vycerpane klesl k zemi. Lehl si a naslouchal, jak se vlna debat preleva zepredu dozadu. Debatovani ridil a udrzoval Rhes. Padaly namitky, a byly vyvraceny — nikdo na tom planu nenasel zakladni chybu. Jason vedel, ze obsahuje spoustu spornych bodu, momentu, ktere se mohly vyvijet nezadoucim smerem, ale o tech se nezminil. Ti lide chteli, aby jeho plan byl realny a hodlali ho realizovat.
Konecne debatovani ustalo a vsichni se rozchazeli. Rhes pristoupil k Jasonovi.
„Vse podstatne je dohodnuto,” oznamil. „Vsichni pritomni souhlasi. Podaji po poslovi vzkaz vsem hovornym — ti hraji v utoku hlavni roli, a cim vic jich budeme mit, tim lepe utok probehne. K jejich svolani se neodvazujeme pouzit monitory — je velka pravdepodobnost, ze kseftari by nas vzkaz mohli zachytit. Potrva to pet dni, nez budeme moci vyrazit.”
