„Budu ten cas potrebovat, jestli mam byt co platny,” poznamenal Jason. „Ted si trochu odpocinme.”
26
„Mam takovy zvlastni pocit,” priznal Jason. „Z teto strany jsem ochranny val jeste nikdy nevidel. Osklivost je asi jediny vyraz, ktery jej vystihuje.”
Lezel na brise vedle Rhese a shlizel na val z vyvyseniny pres clonu z listi. Oba byli zahaleni do silnych kozesin, i kdyz bylo horke poledne, a na rukou meli tluste ochranne navleky a kozene rukavice. Silna pritazlivost a vedro jiz pusobily Jasonovi zavra?, kterou se snazil ze vsech sil potlacit.
Pred nimi, na druhe strane vypaleneho pruseku, cnel ochranny val. Vysoka zed rozdilne vysky a struktury vypadala, jako by pri jeji stavbe pouzili materialy z celeho sveta. Nedalo se poznat, z ceho byla postavena puvodne — generace utocniku ji skrabaly, borily a podkopavaly. Opravy se provadely rychle, na poskozena mista se nanasely a pripevnovaly zaplaty. Hrube zdivo se vydrolilo a ustoupilo hnizdum krys ve spleti prken. Pres ne byl preplatovan derovany plech — velke desky spojene nyty. Avsak i tento kov byl prozran, a rozeklanym otvorem se sypal pisek z prasklych pytlu. Na stene se vinuly a visely detektorove draty a kabely, kterymi prochazel proud. Nad predprsni vycnivaly v nepravidelnych vzdalenostech od sebe trysky plamenometu, aby upati steny spalily vsechno zive, co by se snad mohlo k valu priblizit.
„Ty plamenomety by nam mohly pekne zavarit,” uvazoval Rhes. „Tamhleten vykryva usek, kterym chces proniknout.”
„Ten nebude zadny problem,” ujistil ho Jason. „Mozna to vypada, ze streli nahodile, ale ve skutecnosti tomu tak neni. U neho se meni intervaly jednoduse jen tak, aby se oklamala zver, proti cloveku vsak ani nebyl urcen. Presvedc se sam. Strili v pravidelne se opakujicich dvou, ctyr, tri a jednominutovych intervalech.”
Plazili se zpet k mytine, kde na ne cekal Naxa s ostatnimi. V te skupine bylo pouze tricet muzu. To, co museli udelat, bylo mozne udelat jedine rychle a nenasilne. Jejich nejsilnejsi zbrani bylo prekvapeni. Kdyby prekvapeni selhalo, jejich ostatni zbrane by proti arzenalu mesta nemely sanci ani nekolik sekund. V kozesine a kozenych navlecich vypadali vsichni nemotorne, a nekteri si je dokonce povolili, aby se ochladili.
„Zabalte se,” radil Jason. „U ochranneho valu nikdo z vas tak blizko nebyl a nevite, jaka smrtelna nebezpeci zde hrozi. Naxa udrzuje v bezpecne vzdalenosti vetsi selmy a vy ostatni ovladate ty mensi. Ale zde je jedovaty kazdy trn, a dokonce stebla travy maji smrtelne ostny. Davejte pozor na jakykoli hmyz, a jakmile vyrazime, dychejte pouze pres mokrou latku.”
„Ma pravdu,” zasupel Naxa. „Bliz jsem nebyl ani ja. Smrt, u te steny je smrt. Udelejte, co rika.”
Pak uz jenom cekali a behem cekani dobrusovali samostrilove sipy, jiz tak ostre jako brity, a vrhali letme pohledy na pomalu postupujici slunce. Pouze Naxa jejich nepokoj nesdilel. Sedel, dival se do neurcita a smysly vnimal pohyb zvirat v dzungli kolem nich.
„Uz jdou,” ozval se nahle. „To je to nejvetsi, co jsem zazil. Odtud az k horam neni ani jedna bestie, ktera by nejecela z plnych plic a neutikala k mestu.”
Take Jason si to zcasti uvedomoval — to napeti ve vzduchu a vystupnovanou zurivost a nenavist. Vedel, ze plan vyjde, kdyz se podari utok omezit na uzkou oblast. Hovorni si v tomto smeru zrejme verili. Toho rana se tise shromazdili, uzka rada otrhancu, a vyslali soustredeny mentalni povel, ktery se tykal veskereho pyrranskeho zivota a posilal do utoku na mesto.
„Uz uderili!” zvolal nahle Naxa.
Muzi ihned vyskocili na nohy a upreli oci smerem k mestu. Jason ucitil v zaludku sviravy pohyb, kdyz utok zacal, a pochopil, ze je to skutecnost. Z dalky zaznely zvuky vystrelu a temne duneni. Nad vrcholky stromu zacaly vybuchovat tenke praminky koure.
„Zaujmete vychozi polohu,” zavelel Rhes.
Dzungle kolem nich stenala ozvenou nenavisti. Castecne senzitivni stromy a kere se svijely a ve vzduchu bylo plno neceho drobneho, co poletovalo. Naxa se potil a neco mumlal, jak odrazel zvirata, ktera se k nim drala. Ve chvili, kdy se dostali k posledni zaclone z listi pred vypalenym prusekem, prisli o ctyri muze. Jednoho pichl hmyz — Jason mu vcas aplikoval mediku, ale ten muz ztratil tolik sil, ze se musel vratit. Zbyvajici tri byli pokousani nebo poskrabani, a lecebny zasah prisel pozde. Jejich nafoukla, zkroucena tela zustala na ceste.
„Zatracene bestie, ty mne ryjou v hlave,” zabrucel Naxa. „Kdy tam vlezem?”
„Jeste ne,” odpovedel Rhes. „Cekame na signal.”
Jeden z muzu nesl radio, nyni ho opatrne polozil na zem a antenu hodil pres vetev. Pristroj byl odstinen tak, ze nepropoustel zadne zareni, ktere by je prozradilo. Po jeho zapnuti se z reproduktoru ozval pouze atmosfericky sum.
„Mohli jsme si rict, kdy presne…,” uvazoval Rhes.
„Ne, nemohli,” prerusil ho Jason. „Nikoli presne. Potrebujeme val zdolat, az kdyz bude utok vrcholit, to mame nejvetsi nadeji. I kdyz vyzvu zaslechnou, nebude pro ty za valem nic znamenat. A o nekolik minut pozdeji na tom uz nebude zalezet.”
Zvuk z reproduktoru se zmenil. Ozval se nejaky hlas, pronesl kratkou vetu a ihned zmlkl.
„Jdem na to,” zavelel Rhes a vyrazil vpred.
„Pockej!” zvolal Jason a uchopil ha za pazi. „Hlidam intervaly strelby z plamenometu. Ted ma vystrelit… ted!” Plamenny jazyk olizl zem, pak zmizel. „Mame ctyri minuty do pristiho zaslehu — vysla nam nejdelsi pauza!”
Utikali, klopytali v mekkem popelu a preskakovali zuhelnatele kosti a zrezively kov. Dva muzi uchopili Jasona pod pazemi a pres prusek ho prenesli. To sice ve scenari nebylo, ale usetrili tim drahocenne sekundy. Postavili ho u zdi valu a on nejistyma rukama chvatne vytahoval bomby, ktere vyrobil. Naboje z Krannonova dela, k nimz se dostali, kdyz Krannona zabili, spojil odpalovacim obvodem. Vsechny pohyby mel predem peclive nacviceny a nyni je provadel temer automaticky.
Jason zvolil k prulomu kovovou stenu jako nejvhodnejsi misto, proti zive prirode predstavovala nejodolnejsi usek a bylo velice pravdepodobne, ze na rozdil od ostatnich casti valu nebude zesilena pytli s piskem nebo s drti. Jestli se mylil, bude to pro ne pro vsechny znamenat jistou smrt.
Ti, kteri dorazili ke zdi jako prvni, nanesli na ni vrstvy lepkave zahustene mizy. Jason pak do nich vtiskl naloze — ty vycnivaly priblizne v pravouhlem rozmisteni ve vysce dospeleho cloveka. Zatimco pripevnoval naloze, dalsi rozvinuli odpalovaci drat a vsichni se pritiskli zady k upati zdi. Jason preklopytal popelem k detonatoru, dopadl na nej a soucasne stiskl spinac.
Za nim se ozval ohlusujici vybuch, ktery otrasl zdi, a vyslehl rudy plamen.
Rhes byl u zdi prvni — zatahl rukama, chranenyma silnymi rukavicemi, za pokrouceny, doutnajici kovovy plat. Ostatni chytili za roztrhane kovove kusy a ohybali je. Kour vyplnujici vznikly otvor branil v pruhledu. Jason do otvoru vskocil, prekulil se pres hromadu drte a narazil na neco tvrdeho. Kdyz se rychlym mrkanim zbavil koure v ocich, rozhledl se kolem sebe.
Ocitl se uvnitr mesta.
Ostatni se pak nahrnuli za nim. Zvedli ho, kdyz se protahli otvorem, aby ho neuslapali. Nekdo zahledl kosmickou lod, a vsichni se tim smerem rozbehli.
Zpoza rohu se vynoril nejaky muz, miril k nim. Pyrranske reflexy mu pomohly skocit do bezpeci vchodu do budovy v okamziku, kdy utocniky zahledl. Jenze ti byli take Pyrrany. Muz se zvolna vypotacel zpet na ulici a klesl k zemi, z tela mu trcely tri kovove sipy. Utocnici bezeli bez zastaveni mezi nizkymi skladistnimi budovami dal. Pred nimi stala lod.
Avsak nekdo se dostal do lode pred nimi — spatrili, jak se vnejsi dvirka uzaveru pomalu zaviraji. Krupobiti sipu ze samostrilu, ktere se na uzaver sneslo, se zcela minulo ucinkem.
„Utikejte dal!” vykrikl Jason. „A? jste u trupu driv, nez se dostane ke strileni!”
Tentokrat se to nepodarilo trem z nich. Ostatni se stacili natlacit pod bricho lode, nez se ozvaly vsechny kulomety a dela soucasne. Vetsina z nich mirila daleko od lode, jen svisteni naboju a elektrickych vyboju otrasalo
