dal, prudceji.
„Kazdou chvili urve lopatky!“ vyrazil udychane Inzenyr, kdyz vpadl do navigacni kabiny, kterou vetrelec vycistil. Priskocil k hlavnim svorkam, prehodil paku.
V koute zaplalo jedno svetlo. Inzenyr a Koordinator, ted uz spolecne, vytahli ze schranky ve zdi elektrojektor, vynali jej z pouzdra, pak ho v nejvetsim chvatu pritiskli k nabijecim svorkam, kontrolni ukazovatel byl rozbity, ale podlouhla trubicka na hlavni modre zazarila — proud na nabijeni meli!
Podlaha se horecne trasla, vsecko, co nebylo upevneno, poskakovalo, kovove nastroje drncely na polickach, jakysi skleneny predmet spadl a rozbit se, slyseli cinkani stripku.
Zbytky plastikoveho obkladani odpovedely mohutnejici rezonanci — vtom zavladlo hrobove ticho, zaroven zhaslo jedine svetlo. Doktor okamzite rozsvitil baterku.
„Nabity?“ zeptal se kratce Fyzik.
„Nejvys na dve serie. I to je dobre,“ odpovedel mu Inzenyr vykrikem a spis vytrhl, nez odpojil svorky. Popadl elektrojektor, sklonil jej nalevkovitou hlavni k zemi, stiskl pazbu v ruce a vykrocil chodbou ke strojovne. Byli v polovine cesty, blizko knihovny, kdyz se ozvalo pekelne, tahle zaskripeni, dve tri krecovita trhnuti otrasla celou raketou, ve strojovne se neco s ohlusujicim rachotem prevalilo a nastalo hrobove ticho.
Inzenyr a Koordinator, bok po boku, prisli k pancerovym dverim. Koordinator odstrcil zavoru okenka, nahledl dovnitr.
„Podejte mi baterku,“ rekl.
Doktor mu ji okamzite vtiskl do dlane, ale nebylo lehke pustit dovnitr proud svetla uzkym, zasklenym otvorem a zaroven se divat. Inzenyr otevrel druhe okenko a pritiskl k nemu oci, povzdechl a zatajil dech.
„Lezi, „rekl po dlouhe chvili.
„Co, kdo?“ padaly vykriky za jeho zady.
„Navstevnik, posvit lip, niz, niz — tak! Nehyba se. Nic se nehyba.“
Udelal pauzu.
„Je veliky jako slon, „rekl dute.
„Dotkl se privodu?“ rekl tazave Koordinator, ktery nic nevidel, protoze usti reflektoru, ktery primackl k okenku, mu zaclanelo cely jeho otvor.
„Spis slapl na pretrhane draty. Vidim, ze pod nim couhaji konce.“
„Konce ceho?“ rozciloval se Fyzik.
„Kabelu vysokeho napeti. Ano, nehyba se. Tak co, otvirame…?“
„Musime,“ rekl proste Doktor a zacal odtahovat hlavni zavoru.
„Treba to jenom predstira?“ prohodil nekdo vzadu.
„Tak dobre predstirat dovede jenom neboztik,“ odpovedel Doktor, ktery jeste stacil, drive nez Koordinator oddalil baterku, pritisknout tvar k druhemu okenku.
Ocelove zavory se mekce posinuly v drazkach. Dvere byly dokoran. Dlouhou dobu se nikdo. neodhodlal prekrocit prah — Fyzik a Kybernetik se divali pres ramena tech, kteri stali vpredu. V pozadi, na roztristenych troskach obrazovek, vmacknuta mezi steny sektoru, nasilim stranou odtazenych, lezela ve svetle matne se lesknouci, hrbata hola masa. Chvilemi po ni prebehl jemny zachvev.
„Zije…“ zaseptal priskrcenym hlasem fyzik.
Ve vzduchu se vznasel ostry, odporny coud, jako ze spalenych vlasu, maly namodraly oblacek koure se pomalu rozplyval v pruhu svetla.
„Pro vsechny pripady,“ rekl Inzenyr, zvedl elektrojektor, oprel pruhlednou pazbu o bok a zamiril na trup beztvarne masy. Zasyklo to. Nejiskrivy naboj zasahl roztekajici se, uprostred prikre se zvedajici brich, tesne pod onim hrbem. Obrovske telo se vymrstilo, pak jako kdyby se sesulo a rozplaclo se jeste vic. Horni okraje bilych sektorovych prepazek se pri tom zachvely, jak byly ohromnym tlakem odstrceny na stranu.
„Konec,“ prohlasil Inzenyr. Prekrocil vysoky, ocelovy prah. Vsichni vesli.
Nadarmo se pokouseli najit ocima nohy, chapadla, hlavu toho tvora. Neforemna masa lezela bezvladne na vytrzenem sektoru transformatoru, hrb prepadl cely na jednu stranu, jako plandavy pytel plny rosolu. Doktor se dotkl boku mrtveho tela. Sklonil se.
„To vsecko vypada spis na…“ zabrucel. „Cichnete si,“ rekl.
Zvedl k nim ruku — na koneccich prstu se lesklo neco jako kapky klihu. Chemik prvni prekonal reflexni odpor.
Prekvapene vykrikl.
„Poznavas, ze?“ rekl Doktor.
Ted vsichni cichali — a poznavali horky zapach, jaky naplnoval halu tovarny!
Doktor nasel v koute paku, ktera se dala vyjmout z cepu, strcil jeji sirsi konec pod telo a snazil se je prevratit na bok. Vtom mu uklouzly nohy, konec paky probodl kuzi a ocel vjela bezmala polovinou sve delky do mekkych tkani.
„No, to jsme v pekne brynde — nestacilo, ze tady mame vrak, ted jeste i hrbitov!“ zabrucel vztekle Kybernetik.
„Kdybys radeji pomohl!“ vykrikl dopalene Doktor, ktery se sam hmozdil, aby prevratil obrovske telo.
„Pockej, drahousku,“ rekl Inzenyr, „jak je mozne, ze tohle hovado spustilo agregat…?“
Vsichni na nej ohromene pohledli.
„Opravdu…“ vykoktal Fyzik, „No, a co?“ dodal prihlouple.
„Kdybychom se meli strhat, musime ho obratit, rikam vam, ze musime!“ vyhrkl Doktor. „Pojdte vsichni — ne, z teto strany. Tak! Premozte trochu tu svou osklivost! No, co zas?“
„Pockej,“ rekl Inzenyr. Odesel. a za chvilku se vratil s ocelovymi sochory, kterych uzivali pri kopani tunelu. Podstrcili je jako paky pod mrtve telo a na Doktoruv povel je zvedli. Kybernetik se otrasl, kdyz se jeho ruka, ktera sklouzla po hladke oceli, dotkla hole kuze tvora. S hlasitym placnutim se bezvladne prevalil na bok. Uskocili. Kdosi vykrikl.
Jako z giganticke, vretenovite protahle ustrice, vyklouzl z kridlovite sevrenych, tlustych, zvrasnelych, masitych pochev dvouruky trup, a klesal vlastni vahou dolu, az se dotkl uzlickovitymi prstiky podlahy. Nebyl vetsi nez detske poprsi, jak tak visel na napinajicich se blanach blede zlutych vazu a kolebal se cim dal pomaleji a pomaleji, az se zastavil. Doktor se prvni odvazil pristoupit k nemu, uchopil konec mekke koncetiny s mnoha kotniky a male telicko, blede zilkovane, se napjalo a ukazalo plochy oblicejicek, bezoky, s otvory nozder a cimsi rozdrasanym, jako rozkousany jazyk, v miste, kde ma clovek usta.
„Obyvatel Edenu…“ rekl dute Chemik. Inzenyr, prilis otreseny, aby mohl mluvit, usedl na valec generatoru a sam, aniz si to uvedomil, ustavicne si utiral ruce o tkaninu kombinezy.
„Tak je to jedno stvoreni nebo dve?“ zeptal se Fyzik. Zblizka pozoroval Doktora, jak se lehce dotyka prsou bezvladneho telicka.
„Dve v jednom, nebo jedno ve dvou — a treba jsou to symbionty — neni vylouceno, ze se v urcitych udobich deli…“
„Ano, jako ta maskara s cernym vlasem?“ nadhodil Fyzik. Doktor prikyvl hlavou, ale.neprerusil vysetrovani.
„Ale to velike nema nohy, ani oci, ani hlavu, nic!“ rekl Inzenyr. Zapalil si cigaretu, coz. nikdy nedelal.
„To se teprv ukaze,“ namitl Doktor.,Myslim, ze nebudete nic namitat proti tomu, abych provedl pitvu? Tak.nebo tak, musime ho rozctvrtit, jinak se odtud neda vynest. Vzal bych si nekoho jako asistenta, ale muze to byt osklive. Kdo se hlasi dobrovolne?“
„Ja…“
„Ja to vydrzim,“ rekli skoro soucasne Koordinator a Kybernetik.
Doktor povstal.
„Dva, tim lip. Najdu si ted nastroje, to bude chvilku trvat. Musim vam prozradit, ze se nas zdejsi pobyt sakramentsky komplikuje — pujde-li to porad tak dal, zabere nam vycisteni jedne boty cely tyden — nejsme s to dokoncit nic, co jsme rozdelali.“
Inzenyr a Fyzik odesli na chodbu. Koordinator, ktery se vracel z osetrovny, jiz v gumove zastere, s vykasanymi rukavy, se pred nimi zastavil. Nesl chromovany podnos, plny chirurgickych nastroju.
„Vite, jak funguje kyslikovy filtr,“ rekl. „Kdyz chcete kourit, jdete nahoru.“
Odesli tedy do tunelu, Chemik se k nim pripojil, pro kazdy pripad vzal s sebou elektrojektor, ktery Inzenyr nechal ve strojovne.
