Nahla tma zahalila rovinu, az kdyz byl sikmy obrys rakety jasne viditelny, a tak se obesli i bez pomoci svitilen.
Byli hladovi, ale jeste vic unaveni, rozhodli se tedy, ze postavi stan venku a ulozi se k spanku. Fyzik, ktery mel usta vyprahla zizni, - voda jim dosla pri zpatecni ceste — a kteremu se chtelo velice pit, vypravil se tunelem do nitra rakety.
Byl dosti dlouho pryc. Staveli nafukovaci stan, kdyz uslyseli jeho krik, jeste z podzemi. Byl tak rozcileny, ze sotva mohl mluvit.
„Co se stalo? Uklidni se!“ volali jeden pres druheho. Koordinator ho.pevne uchopil za ramena.
„Tam,“ ukazal na teleso rakety, temne se rysujici nad nimi. „Tam kdosi byl.“
„Co?“
„Podle cehos to poznal?“
„Kdo to byl?“
„Nevim.“
„Tak jak vis, ze tam byl?“
„Podle… podle stop. Nahodou jsem vesel do navigacni kabiny, byla tam: predtim spousta hliny. Je pryc.“
„Jak to, je pryc?!“
„Je pryc. Je tam skoro cisto.“
„A kde je ta hlina?“
„Nevim.“
„Podival ses i do ostatnich prostor?“
„Ano. To znamena, ja… jsem zapomnel, ze v navigacni kabine byla hlina, a napred me nic nenapadlo, protoze jsem se chtel napit, zasel jsem do zasobarny, nasel jsem vodu, ale nemel jsem ji cim nabrat, tak jsem zasel do sve kabiny,“ podival se na Kybernetika, „a tam…“
„Co tam, k certu!“
„Vsecko bylo pokryto slizem.“
„Slizem?“
„Ano, pruhlednym, lepkavym slizem, jiste ho jeste mam na botach. Nic jsem nevidel, az pozdeji jsem ucitil, ze se mi lepi podesve..“
„Ale to treba vyteklo neco z nadrzi, nebo doslo k nejake chemicke reakci, vis prece, ze se v laboratori polovina lahvi rozbila…“
„Nemluv hlouposti! Posvitte sem, na me nohy.“
Skvrna svetla putovala dolu, objevily se Fyzikovy boty, lesknouci se na nekolika mistech, jako by byly potazeny blankou pruhledneho laku.
„To jeste neni duvod, ze tam kdosi byl,“ protestoval chabe Chemik.
„Kdyz me jeste ani tenkrat nenapadlo, co se stalo! Vzal jsem poharek a vratil jsem se do skladiste. Citil jsem, ze se mi podesve lepi, ale nedbal jsem na to. Napil jsem se vody a kdyz jsem se vracel, z niceho nic mi napadlo, abych se podival do knihovny, nemam tuseni proc. Byl jsem jakysi znervoznely, ale na nic podobneho jsem nepomyslil. Otevru dvere, posvitim — a tam cisto, po hline ani stopy! Tu hlinu jsem tam prece sam sypal, tak jsem si hned pritom vzpomnel, ze v navigacni kabine uz taky nebyla!“
„A co dal,“ zeptal se Koordinator.
„Nic, utikal jsem za vami.“
„Treba tam jeste je, v kormidelne nebo v druhem skladisti,“ rekl Kybernetik polohlasne.
„Ani bych nerekl,“ zabroukl Koordinator. Svitilna, kterou Doktor drzel reflektorem dolu, osvetlovala kousek pudy, stali kolem Fyzika, ktery stale jeste zhluboka dychal.
„Jit tam nebo co?“ myslil nahlas Chemik, ale bylo videt, ze nema pilno, aby ten navrh uskutecnil.
„Ukaz jeste jednou ty svoje boty,“ pravil Koordinator.
Pozorne si prohledl zaschlou, lesklou vrstvicku, ktera prilnula ke kuzi. Div ze se hlavou nesrazil s Doktorem, protoze se taky sklonil, temer soucasne. Pohledli na sebe. Zadny z nich ani nehlesl.
„Neco musime udelat,“ rekl Kybernetik desperatsky.
„Vlastne se nic nestalo. Jeden exemplar mistni fauny vlezl do rakety, a kdyz nenasel nic, co by ho zajimalo, zmizel,“ rekl Koordinator.
„Patrne zizala, ze? Velka plus minus jako zralok, nebo dva zraloci,“ vmisil se do hovoru Kybernetik. „Co se stalo s hlinou?“
„To je opravdu zvlastni. Treba…“
Doktor nedomluvil a zahajil obchuzku nejblizsiho okoli.
Videli jeho vzdalujici se postavu v odraze svetla baterky. Skvrna zare se hned soustredila nizko u zeme, hned slabnouc odletla do tmy.
„Hej!“ vykrikl najednou. „Hej! Mam ho!“
Rozbehli se k nemu. Stal na nekolik metru dlouhem valu hliny, jakoby upechovane a misty potazene kousky leskle tenke blanky.
„Zda se, ze to opravdu bude nejaka zizala,“ vykoktal Fyzik priskrcenym hlasem.
„V dusledku toho musime prece jen nocovat v rakete,“ rozhodl najednou Koordinator. „Napred ji pro jistotu prohledame a pak zamkneme zaver.“
„Clovece, to bude trvat celou noc a my Jsme se jeste ani jednou nepodivali do vsech prostor,“ zastenal Chemik.
„Tezka vec.“
Nechali napumpovany stan osudu a zmizeli v tunelu.“
Krok za krokem se plouzili po rakete a osvetlovali vsechna zakouti a vyklenky. Fyzikovi se zdalo, ze v kormidelne byly trosky tabulek preneseny z jednoho.mista na druhe, ale nikdo si tim nebyl jist. Potom se zase Inzenyra zmocnily pochybnosti, jestli zanechal nastroje, kterych pouzil na zhotoveni motyk, v takovem stavu, v jakem je ted nasli.
„To je jedno,“ rekl Doktor netrpelive. „Nebudeme si ted hrat na detektivy. Uz budou dve!“
Byly tri, kdyz si konecne lehli na matrace, prinesene z koji, a to jen proto, ze Inzenyr, misto aby prozkoumal obe patra strojovny, rozhodl proste, ze zastrci zavory na dverich v ocelove prepazce, ktera oddelovala strojovnu od ostatnich casti rakety. Vzduch v uzavrenem prostoru jim pripadal dusny, vznasel se tam jakysi neprijemny pach — padali uz unavou a stezi ze sebe shodili boty a kombinezy; sotva zhasli svetlo, zmohl je tezky, nepokojny spanek.
Doktor se probudil v naproste tme, od prvni chvile svezi. Priblizil hodinky k ocim — chvilku si nemohl uvedomit, kolik je hodin, nesouhlasilo mu to s tmou, jaka vladla kolem, zapomnel, ze jsou v rakete, pod zemi, Konecne uhodl z venecku zelenych jiskricek na ciselniku, ze bude osm. Prekvapilo ho to.
Spat takovou chvilku! Litostive zabrucel a uz se chtel obratit na druhy bok, kdyz naraz ztuhl.
V rakete se neco delo, spis to citil, nez slysel. Podlaha vedla z dalky jemne chveni. Kdesi, velice daleko, neco zarincelo, bylo to sotva slysitelne, ale on se ihned posadil na svem luzku. Srdce se mu rozbusilo hlasiteji.
„Vratilo se to!“ vzpomnel si na tvora, jehoz slizem potazene stopy objevil Fyzik. „Nasilim se to pokousi otevrit vstupni dvere,“ to byla dalsi myslenka. Raketa se najednou zachvela, jako kdyby ji obrovska sila chtela. jeste hloubeji zabodnout do zeme. Kdosi z lezicich neklidne zastenal ze spani. Doktor mel na okamzik pocit, ze se jeho vlasy meni v rozzhavene dratky. Letadlo vazilo sestnact tisic tun! Podlaha se zatrasla — byl to nerovnomerny, prerusovany zachvev. Vtom pochopil.
Byl to nektery z pohonnych agregatu! Kdosi ho spoustel!!
„Vstavat!“ vykrikl a smatral po baterce. Lide vyskocili, v egyptske tme do sebe vrazeli, ozvaly se zmatene vykriky. Konecne nasel Doktor baterku, rozsvitil ji. Nekolika slovy vysvetlil, co se deje. Inzenyr, jeste opily spankem, se zaposlouchal do vzdalenych zvuku. Telesem rakety znovu a znovu trhaly jednotlive poryvy, mohutnejici vyti naplnilo vzduch.
„Kompresory levych trysek!“ zasykl. Koordinator si mlcky zapinal kombinezu na prsou, ostatni se chvatne oblekali, Inzenyr, tak jak stal, v kosili a v trenyrkach, vyrazil do chodby, cestou vyskubl Doktorovi z ruky baterku.
„Co chces delat?!“
Rozbehli se za nim. Zamiril do navigacni kabiny. Podlaha, po ktere bezeli, zacinala rincet, otrasala se cim
