„Jen si posluz,“ odpovedel Doktor. „V hrobe ne, ale dokud to pujde, tak ano. Snad uz vyrazime, ne?“
Sbalili veci, vypustili vzduch ze stanu a vykrocili se svym nakladem podel rytmicky se vlnici opony, az se vzdalili od taboriste o dobry kilometr.
„Nevim, treba se mylim, ale vypadaji, jako kdyby tady byly vyssi,“ rekl Fyzik, pozoruje primhourenyma ocima oblouky, klenouci se na obe strany. Ve vysce se jejich vrcholky trpytily stribrnym ohnem.
Slozili naklad na jedno misto a vykrocili k hale. Vstoupili bez nesnazi, jako vcera. Fyzik a Kybernetik zustali vzadu.
„Co rikas, jak je to s tim mizenim?“ zeptal se Chemik.
„Tady se, deje tolik veci, ze jsem vcera na to uplne zapomnel!“
„To bude nejaka historie s lomem svetla,“ odpovedel nejiste Fyzik.
„A na cem drzi strop? Snad ne na tom,“ ukazal na vlnici se oponu, k niz se blizili.
„Nevim, treba jsou pilire ukryte nekde uvnitr, nebo na druhe strane.“
„A la v zemi divu,“ privital je uvnitr hlas Doktora. „Zaciname? Dnes uz kycham trochu min. Treba je to prizpusobeni. Kterym smerem se vydame napred?“
Okoli se celkem podobalo tomu, ktere videli vcera. Uz se v nem pohybovali jisteji a rychleji. Zprvu se jim dokonce zdalo, ze je vsecko uplne stejne jako tam. Sloupy, sachty, les pulsujicich a otacejicich se hrdel, zhaveni, mihani, cely kolobeh procesu probihal ve stejnem tempu. Ale kdyz se lepe podivali na» hotove vyrobky«, jejichz zlabovitou nadrz po nejake dobe nasli, objevili, ze jsou jine nez ty vcerejsi, vetsi a tvarove odchylne. To nebylo vsechno. Ty» vyrobky«(vytahovane ostatne ven a vrhane do kolobehu stejne jako tam) nebyly presne totozne. V zasade pripominaly na vrcholku poskozenou cast pulky vajicka. Na te pulce cetne stopy nasvedcovaly, ze ma byt spojena s dalsimi castmi, krome toho z ni vycnivaly rohovite vycnelky, neco jako usti trubice, v niz se pohybovala cockovita desticka jako ventil nebo kohoutek. Ale kdyz vzajemne srovnali vetsi mnozstvi techto predmetu, ukazalo se, ze nektere maji dva otevrene rohy, ostatni tri nebo ctyri, pri cemz ty dalsi vycnelky byly mensi a casto jaksi nedokoncene, jako by byl obrabeci proces v polovine prerusen. Cockovita desticka nekdy vyplnovala celou svetlost potrubi, jindy jenom jeho cast, nekdy vubec chybela — jednou nasli pouze jakoby jeji pupen, zakrnele zrnicko, sotva vetsi nez nehet malicku. Plocha» vajicka «byla hladce vylestena, na jinych exemplarich drsna, otvor» ventilu «se take individualne menil, jak na kterem kuse, v jednom nasli dva otvory, castecne spolu svarene jako dvojcata a spojene malou dirkou, pritom cockovite desticky utvorily jakousi» osmicku«- Doktor to pojmenoval» siamska dvojcata«. Ten exemplar mel krome toho osm postupne se zmensujicich rohu a ty nejmensi nemely vubec vyvrtane otvory jako vsechny ostatni.
„Co ty na to?“ zeptal se klecici Koordinator Inzenyra, ktery se prohrabaval v cele kolekci, vytahovane ze» skladiste«v zlabu.
„Zatim nic. Jdeme dal,“ rek Inzenyr a vstal, ale bylo videt, ze se jeho nalada trochu zlepsila.
Pochopil jiz, ze se hala deli jakoby na postupne useky, oddelene od sebe pouze vnitrni spojitosti cyklu probihajicich procesu. Vyrobni zarizeni — to znamena hadovite se svijejici, chapadlovite se smrstujici, funici les — bylo vsude stejne.
Nekolik set metru dale narazili na usek, ktery sice vykonaval tytez pohyby jako usek predchazejici: hadovite se svijel, mlaskal, funel, nesl ve svych potrubich, vyvrhoval do otevrenych sachet, spoustel z vysky, pohlcoval, opracovaval, shromazdoval a roztavoval — nic.
Vsude, kde v predchazejicich usecich bylo mozno pozorovat rozzhavene polotovary, nebo uz chladnouci opracovane predmety, celou tu komplikovanou cestu na strany, nahoru, dolu, tady nahrazovala prazdnota.
Domnivaje se zpocatku, ze vyrobek je tak pruhledny, az je neviditelny, Inzenyr se vyklanel daleko nad vypustemi, snazil se chytit do ruky neco, co melo vypadavat z otvirajicich se jicnu, ale nenasel nic.
„Historie k zblazneni,“ rekl s hruzou Chemik. Inzenyr byl kupodivu nevzruseny.
„Velice zajimave,“ rekl a sli dal.
Blizili se k prostoru, z nehoz se siril rostouci hluk. Byl to hluk mekky, ale tim vice drasajici usi, jako kdyby miliony tezkych plachet z mokre kuze dopadaly na obrovsky, malo napjaty buben. Najednou se rozsvetlilo.
Z desitek makovicovitych krapniku, primo u stropu palicemi dolu povesenych, ktere se ve vysce trasly, padal ucineny prival predmetu, cernych proti sklovite strese; narazel na tluste steny prepazek pristavovanych hned z jedne, hned z druhe strany, svisle rozlozenych a v pravidelnem rytmu se nadouvajicich, jako kdyby byl do nich vhanen plyn — (tyto prepazky byly sede pruhledne jako mechurina) a strhovan v polovine cesty trsy hadovitych chapadel, ktera pracovala tak rychle, az se oku jevila jako rozmazany kotouc, dopadl docela dolu. Tam se predmety skladaly ve vyrovnanych radach do ctverhranu, vzorne, jeden vedle druheho, a z opacne strany se kazdou chvili vychlipila obrovska hmota, zplostela jako hlava vorvane, a s tahlym povzdechem pohltila nekolik rad» hotovych vyrobku«najednou.
„Skladiste,“ prohlasil Inzenyr flegmaticky. „Shora prichazeji hotove kusy a toto je jakysi transporter — nabira je a znovu je dava do obehu.“
„Jak to vis, ze je znovu dava do obehu? Mozna ze tady ne?“ zeptal se Fyzik.
„Skladiste je plne.“
Nikdo sice dobre nepochopil proc, ale v prohlidce pokracovali mlcky.
Byly uz skoro ctyri hodiny, kdyz dal Koordinator povel k navratu. Stali v sektoru, ktery se skladal ze dvou casti, prvni vyrabela silne kotouce, opatrene uchovitymi drzaky, druha drzaky usekavala a upevnovala na jejich misto kusy eliptickych prstencu, nato kotouce putovaly do podzemi, odkud se vracely hladke,»oholene«, jak rekl Doktor, aby se znovu podrobily procesu montaze uchovitych drzaku.
Kdyz vysli na planinu a v slunci, jeste dosti vysoko stojicim, kraceli k mistu, kde zanechali stan a sve veci, rekl Inzenyr:
„No, pomalu se to vysvetluje.“
„Skutecne?“ poznamenal Chemik s nadechem ironie.
„Ano,“ pritakal Koordinator. „Co ty si o tom myslis,“ obratil se na Doktora.
„Mrtvola,“ odpovedel Doktor.
„Jakapak mrtvola,“ zeptal se Chemik, ktery nepochopil nic z toho, co rikali.
„Mrtvola, ktera se pohybuje,“ pripojil Doktor. Beze slova kraceli dal.
„Smel bych se konecne dovedet, co to znamena,“ zeptal se Chemik, ne bez podrazdeni.
„Na dalku rizeny komplex na vyrobu nejruznejsich soucastek, ktery se behem doby uplne rozbehl, protoze byl ponechan naprosto bez dozoru,“ vysvetlil Inzenyr.
„Aha! A co myslis, jak dlouho?“
„To nevim.“
„S velkou pravdepodobnosti, a s nemensim rizikem, mohu utvorit hypotezu, ze… prinejmensim nekolik desitek let,“ rekl Kybernetik.
„Ale neni vylouceno, ze jeste dele. Kdybych se dovedel, ze se to stalo pred dvema sty lety, take bych se nedivil.“
„Nebo pred tisicem let,“ dodal Koordinator flegmaticky.
„Kontrolni elektronove mozky se, jak vis, rozkloubi v tempu souhlasnem s koeficientem iradiace,“ zacal Kybernetik, ale Inzenyr ho prerusil:
„Mohou fungovat na jinem principu nez nase a nevime prece vubec, jsou-li to elektronove systemy. Za svou osobu pochybuji. Konstrukcni material je nekovovy, polotekuty…“
„Na podrobnostech nezalezi,“ rekl Doktor, „ale co si o tom myslite? To znamena — jake horoskopy sestavujete? Pokud se mne tyce, ja celkem — nepriznive.“
„Myslis obyvatele planety?“ zeptal se Chemik.
„Myslim obyvatele planety.“
Kapitola treti
Pozde v noci dorazili k pahorku, z nehoz trcel k nebi trup letadla. Aby zrychlili pochod, a take aby se vyhnuli setkani s obyvateli lesika, prosli jim v miste, kde se porost rozestupoval na nekolik metru, jako by jej na obe strany rozhodil jakysi obrovsky pluh — na omselych, v brazdach lezicich hroudach hliny bujely pouze sametove porosty.
