telepat, a mel by nam dat na srozumenou, ze je predstavitelem uzasne vyvinute civilizace, ktera…“
„Mel bys radeji nezvanit,“ rekl Koordinator. Nalil z polni termolahve vody do poharku, ktery se okamzite orosil.
„Radeji si rozmysleme, co delat.“
„Ja myslim,“ rekl Doktor, „ze bychom tam meli vejit.“
A vstal, jako kdyby to chtel ihned udelat.“
„Rad bych vedel kudy,“ prohodil Fyzik line.
„Ty ses zblaznil!“ vykrikl Kybernetik vysokym hlasem.
„Ani me nenapadlo. Muzeme samozrejme takhle masirovat dal, pod podminkou, ze nam ti jednonozi chlapici predlozi neco k sned…“
„To nemyslis vazne,“ rekl Inzenyr.
„Smrtelne vazne, a vis proc, protoze toho, mam, zkratka a dobre, po krk.“ Otocil se na pate.
„Stuj!“ vykrikl Koordinator.
Doktor sel rovnou ke stene a jejich volani si vubec nevsimal. Byl asi metr od opony, kdyz vyskocili a pustili se za nim. Jakmile zaznel dupot jejich nohou, dotkl se naprazenou rukou zavesu.
Ruka zmizela. Doktor stal, snad vterinku, bez hnuti, a pak udelal krok kupredu a prestal existovat. Pet lidi bez dechu strnulo na pokrcenych nohou v miste, kde se rysovala stopa leve boty. Vtom se ve vzduchu pred zaclonou objevila hlava Doktora. Mel krk utaty rovne jako mecem, z oci se mu rinuly slzy a znovu a znovu hlasite kychal.
„Tady uvnitr je kapanek dusno,“ rekl, „a v nose me to simra jako blazen, ale par minut to snad vydrzime: Nejaky slzotvorny plyn, nebo co. Polezte za mnou, neboli to, vubec nic necitite.“
A ve vysi, kde asi melo byt jeho rameno, se ve vzduchu vysunula jeho paze.
„Hrom aby te!“ zvolal Inzenyr, napul s hruzou, napul s nadsenim, a chopil se Doktorovy ruky, ktera s nim tak smykla, ze take on zmizel ostatnim z oci. Jeden za druhym pristupovali k vlnici se opone. Posledni zbyl Kybernetik. Zavahal, neco mu zachrcelo v hrdle, srdce busilo jako kladivo. Zavrel oci a. udelal krok kupredu. Na okamzik ho pohltilo temno — pak nastalo svetlo.
Octl se po boku ostatnich — na dne obrovske prostory, plne dychavicneho, sumiveho funeni. Zdola sikmo vzhuru, shora kolmo dolu, z jedne strany na druhou, se pohybovaly obrovske, krizujici se, nestejne silne valce, trubice nebo sloupy, misty se cibulovite rozsirovaly, jinde zuzovaly, otacely se pri tom podel sve dlouhe osy, navzajem se prekryvaly, vibrovaly, a z pozadi tohoto lesa trpyticich se teles, ktery se tahl na vsechny strany a byl v ustavicnem pohybu, ozyvalo se neznamo odkud prichazejici, cim dal rychlejsi mlaskani, ktere najednou prestavalo, pak nasledovalo nekolik bublavych zvuku a cela ta serie hlomozu se znovu a znovu opakovala.
Horka vune byla tezko snesitelna. Jeden po druhem se rozkychali, z oci jim kanuly slzy. S kapesniky pritisknutymi k obliceji ustoupili trochu od zavesu, ktery zevnitr vypadal jako vodopad cerne sirupovite kapaliny.
„No konecne jsme doma — to je tovarna, automaticka tovarna!“ vyrazil ze sebe Inzenyr mezi dvojim kychnutim. Pomalu, jako kdyby si zvykali na horky zapach, zachvaty kychani minuly; rozhlizeli se primhourenyma, uslzenyma ocima.
Jeste nekolik kroku po podlaze perujici pruzne jako napjata guma a objevily se v ni cerne sachty, z nichz vyskakovaly nahoru leskle predmety, tak rychle, ze nebylo mozne urcit jejich tvar. Byly velke jako lidska hlava, zdalo se ze zhnou, vyletovaly vzhuru a jeden z cele rady sloupu, dymkovite nad nimi ohnutych, je vsaval, aniz se prestal otacet — nemizely ihned, protoze skrze jeho otrasajici se steny prozarovalo, jako pres tmave sklo, cim dal slabeji a slabeji jejich ruzove svetlo, takze bylo videt, jak putuji uvnitr „sloupu“, kamsi dal.
„Seriova vyroba — na lince,“ zabrucel Inzenyr za svym kapesnikem.
Obesel sachtu, pri cemz opatrne naslapoval. Odkud vychazelo to svetlo? Strop byl polopruhledny, sede, rovnomerne svetlo se ztracelo v mori pruznych, smrstujicich se, otacejicich se a jako vzdusne reky plynoucich teles. Vsechny ty pruzne utvary jako by pracovaly pod jednim velenim, ve stejnem tempu, vodotrysky rozzhavenych predmetu vyletovaly vzhuru, totez se odehravalo v obrovske vysce; tam, u stropu bylo take videt oblouky rysovane ve vzduchu cervenymi koraly leticich tvaru, ale daleko vetsich…
„Musime najit skladiste hotovych vyrobku nebo aspon to, co je tady vyslednym produktem,“ vyhrkl podrazdene Inzenyr.
Koordinator se dotkl jeho paze.
„Jaka je to asi energie, co rikas?“
Inzenyr pokrcil rameny.
„Nemam tuseni.“
„Bojim se, ze driv nez za rok hotovy vyrobek nenajdeme. Ta hala se tahne cele kilometry.“ varoval Fyzik.
Zvlastni, cim dal hloubeji pronikali do prostoru haly, tim lehceji se jim dychalo, jako kdyby tu horkou vuni vydechovalo jen nejblizsi okoli „zaclony“.
„A nezabloudime?“ zeptal se ustarane Kybernetik.
Koordinator zvedl k ocim kompas.
„Ne, ukazuje dobre.. neni tady patrne zadne zelezo, elektromagnety take ne.“
Vice nez hodinu prochazeli pohyblivym lesem podivne tovarny, az se kolem nich nejak uvolnilo. Bylo citit zavany sveziho vzduchu, studeneho, jakoby ochlazovaneho, sloupy ruznych smeru se rozestoupily a oni se octli pred ustim obrovske, kopulovite navrsene zavitnice. Shora k ni sestupovaly esovite tocene vetve, trepetajici se ve vzduchu jako vodotrysky, ktere koncily tupymi, zaoblenymi hlavicemi, z nichz se valilo huste krupobiti divoce se prevalujicich predmetu, cernych, jakoby nalakovanych, a vpadalo do zavitnice v miste, ktere nevideli, protoze lezelo nekolik metru nad jejich hlavami.
Vtom se nafoukla cockovite vyduta, seda stena zavitnice primo pred nimi, neco s ni zevnitr cloumalo, nadouvalo se — bezdecne couvli, tak nebezpecne vypadal ten nadymajici se, spinave sedy puchyr — najednou beze zvuku praskl a z kulateho otvoru vypustil proud cernych teles. V temz okamziku se ze siroke sachty dole vysunul zlab s prehrnutymi okraji a predmety, s bubnovanim, jako kdyby busily do silneho gumoveho polstare, do neho padaly, a on se natrasal, poskakoval, zmital sebou a: takto, prekvapujicim zpusobem, usporadaval cerne predmety, takze po nekolika vterinach lezely uz na jeho melkem dne v pravidelnem: obdelniku.
„Hotove vyrobky,“ vykrikl Inzenyr, pribehl k okraji a bez rozmysleni se hluboko sehnul a uchopil vycnelek cerneho predmetu, ktery lezel nejblize. V poslednim okamziku ho Koordinator popadl za opasek kombinezy a jen diky tomu nevletel Inzenyr po hlave do zlabu, protoze tezky predmet pustit nechtel a sam jej uzvednout nemohl. Teprve Doktor a Fyzik mu pomohli a tezky naklad byl spolecnym usilim vytazen nahoru.
Byl velky asi jako lidsky trup, mel svetlejsi, polopruhledne segmenty, v nichz se trpytily zatavene rady cim dal drobnejsich, kovove se lesknoucich krystalku, a na povrchu otvory vroubene uchovitymi hrbolky — na dotek drsnou mozaikou vycnelku z tmave fialove a proti svetlu cerne, neobycejne tvrde hmoty — byl zkratka nesmirne komplikovany. Inzenyr si k nemu klekl, dival se z ruznych stran do otvoru, pokousel se nalezt nejake pohyblive soucastky, ohmataval; proklepaval — nikdo mu v tom nebranil. Trvalo to dosti dlouho, Doktor se zatim dival, co se odehrava v zlabu. Kdyz stroj urovnal do geometrickeho obrazce stejna telesa, jako bylo to, nad nimz se sklanel Inzenyr, pomalu se zvedal na silnem, jakoby namahou se chvejicim stvolu nahoru. Najednou zmekl, ale jenom z jedne strany, zmenil svuj tvar, jakoby v obrovskou lzici, proti ni se najednou vysunulo cosi jako obrovsky rypak, otevrel se, vyslehl z neho horky, horky coud, rozsklebeny jicen vsal s ohlusivym mlasknutim vsechny predmety, zavrel se;, jako kdyby je zhltl, a najednou se cely vnitrek toho rypakoviteho draka rozsvitil — Doktor videl uvnitr doutnajici zhave jadro zaru, ktere roztavovalo predmety, takze mekly, menily se v homogenni, oranzove zirici kasi, svetlo pohaslo, rypakovity jicen ztemnel; Doktor, zapominaje na sve druhy, rozbehl se podel dvou vysoko se zvedajicich sloupu, kterymi ted jako nestvurnym chrtanem protekala ohniva zrna hmoty — zapadl do bludiste a s hlavou zvednutou, utiraje si kazdou chvili uslzene oci, snazil se sledovat cestu rozzhavene kase.
Chvilemi mu mizela z, oci, pak opet zachytil jeji stopu, protoze prosvitala z dna cernych rek, hadovite se svijejicich, az, se najednou zastavil na miste, ktere mu pripadalo nejak povedome — spatril, jak ohnive horici telesa, castecne uz zformovana, riti se do jakesi propasti, hned vedle vyskakovala dalsi, jakoby vystrelovana nahoru z otevrene sachty — tam je pohlcovaly rady shora visicich cernych sloupu, podobnych slonim chobotum, pak sjizdela stredem tech sloupu ruzovymi spaliry chladnouciho zaru a zmensovala se ve vysce. - Doktor sel a sel, s hlavou vyvracenou vzhuru, nemyslil na nic. Telesa ho predbihala, ale to nebylo dulezite, protoze ustavicne proudily rady dalsich — vtom div neupadl. Vyrazil priskrceny vykrik.
