Zase uz stal na volnem prostranstvi, pred nim se vrsil kopulovity utvar zavitnice, krupobiti, v case dlouhe pouti uz uplne vychladlych cernych predmetu se shora vritilo do jejiho klina. Doktor obesel bocni steny zavitnice, protoze uz vedel, z ktere strany muze ocekavat porod — a hle, octl se nablizku muzu, shluklych kolem Inzenyra, ktery porad jeste zkoumal cerny predmet, zatimco praskajici, obrovska bublina zrovna vychrstla „hotove vyrobky“ do nove utvoreneho zlabu v prohlubni.
„Halo! Nemusis se namahat! Uz vsecko vim! A hned vam to reknu!“ vykrikl Doktor.
„Kdes byl, uz jsem se o tebe zacinal bat, „rekl Koordinator. „Opravdu jsi neco objevil? Inzenyr totiz nevi nic.“
„Kdyby jenom nic! To by bylo jeste krasne!“ zabroukl Inzenyr. Vztycil se, kopl vztekle do tmaveho predmetu a zmeril si Doktora hnevivym pohledem.
„Tak cos objevil? „
„To mate tak,“ rekl s podivnym usmevem Doktor. „Tyhle veci jsou nasavany tamhle;“ ukazal na prave se otvirajici rypakovity chrtan, — „hledte, ten se ted uvnitr rozpali, vidite? — Ted se vsecky roztavi — smisi — vyjdou v urcitych davkach nahoru, tam zacina obrabeci proces, kdyz jeste jsou zarem skoro visnove rude, padaji dolu, do podzemi, tam musi byt jeste jedno patro, a tam se s nimi znovu neco deje, vraceji se takovou sachtou sem, docela blede, ale jeste zirici, udelaji si vylet az pod strechu, padaji tamhle do toho bubnu — “ ukazal na zavitnici, „potom do» skladiste hotovych vyrobku«, z neho jedou zpatky do toho chrtanu, roztavuji se v nem a tak dokola, bez konce — dostavaji formu, seradi se, roztavi se, dostavaji formu…“
„Zblaznil ses,“ rekl Inzenyr septem. Na cele se mu zaperlily tezke kapky potu.
„Neveris? Muzes se sam presvedcit.“
Inzenyr se presvedcil — dvakrat. Trvalo to dobrou hodinu. Kdyz se opet octli u zlabu, ktery se zrovna plnil novou porci „hotovych vyrobku“, radicich se do ctverce, zacal padat soumrak a v hale se setmelo.
Inzenyr vypadal jako pomatenec — trasl se hnevem, jeho tvar se krecovite svirala, ostatni nebyli mene uzasli, neprozivali vsak cely ten objev tak hluboce.
„Musime odtud,“ rekl Koordinator, „potme to muze byt svizelne, „uchopil Inzenyra za pazi. Nechal se odtahnout jako bez vule, vtom se mu vytrhl, priskocil k cernemu predmetu, ktery tam nechal, a s namahou jej zvedl.
„Chces to vzit s sebou?“ rekl Koordinator.“Dobra. Hosi, pomozte mu.“
Chemik chytil ouskovite vycnelky a spolecne s Inzenyrem nesl neforemny cerny predmet. Takto dosli k vlnive hranici haly. Doktor klidne pristoupil k sirupovite se lesknouci stene „vodopadu“ a octl se na pustine v chladnem vecernim vzduchu. S rozkosi nabral hluboko do plic zavany vetru.
Ostatni se vynorili za nim; Inzenyr a Fyzik namahave prinesli svuj naklad na misto, kde zanechali batohy, a mrstili jim o zem.
Zapalili varic, ohrali trochu vody, rozpustili v ni masovy koncentrat a naramne vyhladoveli pustili se do jidla. Jedli mlcky. Zatim nastala uplna tma, vyskocily hvezdy a jejich svetlo, zhustene a elektricke, sililo kazdym okamzikem. Nezretelne houstiny vzdaleneho lesika se rozplynuly ve tme, uz pouze namodraly plamenek varice plapolal v mirnych narazech vetru a siril skoupe svetlo. Vysoka, do noci pohrouzena stena haly za jejich zady nevydavala ani nejslabsi zvuk, nebylo ani videt, jestli po ni stale plynou podelne vlny.
„Stmiva se tady jako u nas v tropech,“ rekl Chemik.
„Zritili jsme se v tropickem pasu nebo co?“
„Zda se, ze ano,“ odpovedel Koordinator, „i kdyz ani nezname odklon drahy planety od ekliptiky.
„Jak to? Ten prece musi byt znamy?“
„Ovsem, udaje mame… v rakete.“
Odmlceli se. Nocni chlad silil, zabalili se do prikryvek a Fyzik se pustil do staveni stanu. Napumpoval.platno, az zustalo stat, tuhe, podobne zplostele polokouli s nevelkym otvorem tesne nad zemi; hledal nablizku nejake kameny, kterymi by zatizil okraje stanu, aby jej vitr neodnesl — meli koliky, ale nebylo je cim zatlouci — nalezal vsak jenom
drobne ulomky a vratil se s prazdnyma rukama k druhum, sedicim kolem modraveho plamenku. Vtom padl jeho pohled na tezky predmet, ktery prinesli z haly, pozvedl jej a zatizil jim okraj stanu.
„Aspon k necemu to bylo dobre,“ rekl Doktor, ktery ho pozoroval.
Inzenyr sedel shrbeny, s hlavou oprenou o ruce, obraz hluboke deprese. Nemluvil, dokonce o podani talire s jidlem pozadal jakymsi neartikulovanym zvukem.
„Tak co,ted“ vazeni?“ zeptal se najednou a vzprimil se.
„Spat, to je jasne,“ odpovedel Doktor klidne. Okazalym pohybem vytahl z krabicky cigaretu, zapalil si a s rozkosi vdechl kour.
„A co zitra?“ zeptal se Inzenyr a bylo videt, ze jeho klid je teninka, k prasknuti napjata blanka.
„Jindrichu, chovas se jako dite,“ rekl Koordinator. Cistil kotlik hlinou rozemnutou na prasek. „Zitra prozkoumame dalsi usek haly, dnes jsme prohledli, jak to odhaduji, takovych ctyri sta metru.“
„A myslis, ze najdeme neco jineho?“
„Nevim. Mame pred sebou jeste jeden den. Odpoledne budeme muset nastoupit zpatecni cestu do rakety.“
„To mam ohromnou radost,“ zabroukl Inzenyr. Vstal, protahl se, hekl. „Vsecky kosti mam jako zprerazene,“ priznal se.
„My taky,“ ujistil ho Doktor dobromyslne. „Poslys, opravdu nam nemuzes nic rict o tom,“ ukazal ziricim koneckem cigarety na sotva viditelny tvar, kterym: byl zatizen okraj stanoveho platna.
„Mohu. Proc bych nemohl? Jiste ze, mohu. Je to zarizeni, ktere slouzi k tomu, aby napred byla…“
„Ne, vazne. Ma to prece nejake soucastky. Ja se v tom nevyznam.
„A ty si myslis, ze ja ano?“ vybuchl Inzenyr. „Je to vyplod blazna.“ Ukazal na neviditelnou halu. „Ci spis blaznu. Civilizace pomatencu, to je ten zatraceny Eden! To, co jsme privlekli, vzniklo v cele rade procesu,“ dodal klidneji. „Lisovanim, vtlacovanim pruhlednych segmentu, tepelnym opracovanim, lestenim. Jsou to jakesi makromolekularni polymery — a jakesi anorganicke krystaly. Nac to muze byt — nevim. Je to soucast, ne celek. Ale dokonce tato soucast sama o sobe, vytazena z toho pomateneho mlyna, mi pripada blazniva.“
„Co tim myslis?“ zeptal se Koordinator. Chemik skladal talire a zasoby, rozmotaval prikryvku. Doktor zamackl cigaretu a peclive schoval pulku do krabicky.
„Nemam na to dukazy. Tam uvnitr jsou jakesi clanky, ktere se s nicim nespojuji. Jako uzavreny okruh — elektricky — ale preruseny izolacnimi vlozkami. To — to by nemohlo fungovat. Aspon se mi zda. Konec koncu, po tolika letech se v cloveku vypestuje jakasi — profesionalni intuice. Mohu se pochopitelne mylit. Ale ne, nechci o tom radeji vubec mluvit.“
Koordinator vstal. Ostatni nasledovali jeho prikladu. Kdyz zhasili varic, zahalila je syta cern — vysoke hvezdy nedavaly svetlo, zarily jenom jasne na nebi nejak podivne nizkem.
„Daneb,“ rekl si tise Fyzik. Divali se na nebe.
„Kde? Tam?“ zeptal se Doktor. Mimodek mluvili tlumenymi hlasy.
„Ano. Ta mensi vedle, to je Gamma Cygni. Sakramentsky jasna!“
„Trikrat jasnejsi nez na Zemi,“ pritakal Koordinator.
„Zima, a domu daleko,“ zabroukl Doktor. Vic uz nikdo nepromluvil. Jeden po druhem vlezli do nafouknute bane stanu. Byli tak unaveni, ze kdyz Doktor, jak mel ve zvyku, rekl potme „dobrou noc“, odpovedelo mu oddechovani spacu.
Sam jeste nespal — rikal si, ze jednaji neprozretelne, z blizkeho lesa mohly v noci vylezt nejake potvory — mela by se postavit straz. Chvili uvazoval, jestli by, prece jen nemel sam dobrovolne prevzit tu ulohu, ale jen se znovu ironicky usklibl do tmy, obratil se na bok a povzdechl. Sam nevedel kdy usnul, jako kdyz ho do vody hodi.
Jitro pristiho dne je pozdravilo sluncem. Na nebi bylo vic bilych berankovitych mracku. Snedli skromnou snidani, nechavajice si zbytky potravin na posledni jidlo — pro dalsi zasoby se uz museli vratit do rakety.
„Kdybychom se tak aspon jednou mohli umyt!“ narikal Kybernetik. To se mi jeste v zivote nestalo — clovek cely pachne potem, fuj! Prece tady nekde musi byt voda!“
„Kde je voda, tam je i holic,“ odpovedel vlidne Doktor, ktery se dival do maleho zrcatka. Delal na sebe skepticke i hrdinske grimasy. „Jen se bojim, ze te na teto planete holic napred oholi a pak ti znovu nasadi vsecky vousy — je to dokonce velice pravdepodobne, vis?“
„V hrobe budes taky vtipkovat?“ vyhrkl Inzenyr, upadl do rozpaku a dodal. „Promin, ja nechtel…“
