„To byla nejaka kolonie…?“ rekl nejiste Chemik. Zvedl ruce k ocim, protiral si je, ostatni mhourili vicka, pred oslnenyma ocima jim jeste tancily cerne kruhy.
„Ex pluribus unum,“ rekl Doktor, „nebo spise, ex uno plurea, nevim, je-li to dobra latina, ale patrne je to zrovna takovy mnohocetny tvor, ktery se v pripade potreby rozdeli…“
„Hnusne to pachne,“ rekl Fyzik, „pojdme odtud.“
„Pojdme,“ souhlasil Doktor. Kdyz uz byli nekolik desitek metru od onoho mista, dodal znenadani:
„Rad bych vedel, co by se stalo, kdybych se byl toho vlasu dotkl…“
„Odpoved na tak vsetecnou otazku by te mohla prijit draho,“ odsekl Chemik.
„A treba zrovna ne. Vis prece, jak casto tvory zcela nevinne obleka vyvoj do zdanlive nebezpecnych forem.“
„Oh, jdete mi k sipku s tou diskusi, tam na te strane jako kdyby se jasnilo, zvolal Kybernetik. „Byl to vubec nerozum, ze jsme sli do toho pavoukoviteho lesa!“
Uslyseli bublani vody a zastavili se; sli dal, bylo cim dal hlasitejsi, hned slablo, hned se uplne ztracelo, ale vodu se jim nepodarilo najit. Houstiny ridly, puda citelne mekla, slo se neprijemne, jako po raselinisti, obcas jim neco vrzalo pod nohama jako trava nasakla vodou, ale po vode nikde ani stopy.
Najednou se octli na kraji kruhovite prolakliny o prumeru nekolika desitek metru. V jejim: stredu se zvedalo nekolik osminohych rostlin, staly daleko od sebe, vypadalo to, ze jsou prastare — lodyhy se rozestoupily, jako by uz nemohly unest ten puchyrovity utvar uprostred, a podobaly se velkym vyschlym pavoukum jeste vice nez vsechny ty, na ktere dosud narazili. Dno prohlubne mis‘ty pokryvaly narezavele, zubate kusy porozni hmoty, castecne zarazene do zeme, castecne obalene slahouny rostlin. Inzenyr v mziku sjel po sraznem, trebas nevysokem svahu dolu — zvlastni ale teprve kdyz se tam octl, lidem, kteri se divali shora, pripadla prolaklina jako krater — misto nejake katastrofy.
„Jak od bomby,“ rekl Fyzik. Stal nahore na valu a pozoroval, jak se Inzenyr blizi k mohutnym troskam dole pod nejvyssim „pavoukem“ a pokousi se jimi pohnout.
„Zelezo?!“ zvolal Koordinator.
„Ne!“ vykrikl svou odpoved Inzenyr. Zmizel mezi trcicimi kusy cehosi, co pripominalo praskly plast kuzele.
Vynoril se mezi stvoly, ktere se s treskotem lamaly, kdyz je rozhrnoval a vracel se se zachmurenou tvari. Nekolik rukou se k nemu vztahlo, splhal vzhuru, a kdyz uvidel na tvarich tazavy vyraz, pokrcil rameny.
„Nevim, co to je,“ priznal se. „Nemam tuseni. Je to prazdne. Vespod nic neni. Silne pokrocila koroze — jakasi davna historie, stara sto, mozna tri sta let…“
Obesli beze slova krater a zamirili do podrostu, tam, kde byl nejnizsi. Najednou porost koncil — ci vlastne rozestoupil se na dve strany — stredem se tahla uzka ulicka — tak uzka, ze se v ni clovek nemohl poradne smestnat — cosi jako alej, idealne rovna, stvoly po obou stranach byly jako rozseknute a rozdrcene, cockovite, velke boule castecne skaceny na stranu, na ostatni pavoukovite rostliny, castecne vmacknuty do zeme. Byly uplne ploche, jejich slupky praskaly pod botami jako sucha stromova kura. Rozhodli se, ze pujdou husim pochodem po te stezce vyrubane v porostu; museli sice rozhrnovat a odstrkovat pahyly uschlych lodyh, ale presto postupovali rychleji nez doposud. Prusek velkym obloukem smeroval cim dal zrejmeji k severu — prosli kolem nekolika poslednich, zcela zakrnelych, mrtvych pozustatku rostlin a octli se na rovine — po druhe strane lesika.
Tam, kde prusek vybihal z podrostu, pripojila se k nemu melka stopa, v prvni chvili ji povazovali za pesinu, ale pesina to nebyla. V neplodne pude byla vyryta brazda nebo jarek, hluboky deset patnact centimetru a o malinko sirsi. Byl zarostly zelenave stribrnymi, na dotek sametovymi rostlinkami. Ten podivny „travnicek“, jak ho pojmenoval Doktor, tahl se do dalky a bezel rovne jako podle pravitka a koncil u svetleho pasu, ktery jako hradba tahnouci se od jednoho okraje roviny k druhemu uzaviral pred nimi cely horizont.
Nad tim pasem zarily hrotite vycnelky, podobne spickam gotickych, stribrnym plechem pobitych vezi. Sli rychle a kazdy krok jim odhaloval nove a nove podrobnosti. Na mnoho kilometru na obe strany se tahla planina zvlnena pravidelnymi oblouky jako strecha hangaru nezemske velikosti. Oblouky byly obraceny vrcholy dolu, pod nimi se neco sedave mihalo, jako by se ze stropu sypal jemny prasek nebo stekala kalna, rozstriknuta voda. Kdyz se octli jeste bliz, donesl k nim zavan vetru neznamou vuni, nahorklou, ale prijemnou, jako z exotickych kvetu. Sli, ted v kratsich rozestupech od sebe. Obloukovita strecha jako kdyby stoupala vys a vys, kazdy oblouk jako giganticky obraceny clanek mostu klenul se na vzdalenost asi kilometru. Tam, ve vysce, kde se dva oblouky dotykaly viditelnou hranou, se neco oslnive trpytilo na pozadi mraceni, jako kdyby postavena tam zrcadla odrazela dolu slunecni paprsky. To svetlo se rytmicky rozhorivalo a pohasinalo.
Stena pred nimi se pohybovala — byla utvorena z pramenku nebo nitek okrove sede barvy a bylo na ni patrne cosi jako peristaltika — odleva doprava, v pravidelnych vzdalenostech po ni bezely vlnovite zaobliny. Vypadalo to jako opona, zhotovena z podivuhodne tkaniny, za kterou v pravidelnych odstupech prochazeji a boky se ji dotykaji sloni nebo vlastne zvirata o hodne vetsi nez sloni.
Kdyz muzi dosli ke stene v miste, kde ta uzka, melka, sametovym mechem zarostla cesticka koncila, intenzita horke vune se stala nesnesitelnou.
Kybernetik se rozkaslal.
„Mohl byl to byt nejaky jedovaty vypar,“ rekl. Stali, s kratkymi, beztvarymi stiny u nohou, a pozorovali rytmicky pohyb vln. Kdyz opet vykrocili a od „opony“ je delilo uz jen nekolik kroku, zdalo se jim, ze je homogenni, jakoby upletena ze silnych matovych vlaken. Doktor zvedl ze zeme kaminek a hodil jej na stenu. Vsichni videli, jak kaminek letel. Zmizel, jako by se rozplynul nebo vyparil, drive nez se dotkl pohybujici se plochy.
„Vletel dovnitr?“ rekl vahave Kybernetik.
„Kdepak!“ vykrikl Chemik. „Ani se nedotkl te… te…“
Doktor zvedl hrst kamenku a hrudek hliny, a hazel znovu a znovu, vsechny, driv nez doletly k „opone“, zmizely nekolik centimetru pred ni. Inzenyr odepjal z maleho krouzku klic a mrstil jim na stenu, ktera se zrovna zaoblila. Klic cinkl, jako kdyby narazil na plech, a zmizel.
„Co ted?“ rekl Kybernetik, divaje se na Koordinatora.
Neodpovedel mu. Doktor shodil na zem batoh, vytahl z neho plechovku s jidlem, vyrizl nozem krychlicku masiteho rosolu a hodil ji na „oponu“. Huspeninova kostka se prilepila na matovou plochu a chvili na ni visela — pak se zacala ztracet, jako kdyby se rozpoustela.
„Vite co?“ rekl Doktor se zaricima ocima. „To je jakysi filtr — selektivni zaves — tak neco…“
Chemik nasel v krouzku na popruhu sve torny uschly, ulomeny vyhonek „pavoukovite rostliny“, ktery tam musel uvaznout, kdyz se prodirali lesikem. Bez rozmysleni. jim hodil po vInici se zaclone — krehka vetvicka se odrazila a sletla mu k noham.
„Selektor…“ rekl nejiste.
„No ovsem! Urcite!“ Doktor prikrocil k „opone“ a konec jeho stinu dopadl u zeme na jeji okraj. Namiril svou cernou „zbran“ a smackl kohoutek. Sotva se pramenek, tenky jako jehla, dotkl nadouvajici se blany, utvoril se v ni otvor vretenoviteho tvaru a odhalil vysokou, serou prostoru, kde nahore i dole srsely jiskry a docela vzadu poletovala hejna belavych a ruzovych plamenku; Doktor prudce ustoupil, kaslal a dusil se, chripi a hrdlo mu ozehla horka vune, vsichni poodesli a opet se zastavili.
Cockovity otvor se zuzoval. Postupujici vlny zvolnovaly svuj beh, kdyz se k nemu priblizily, nahore i dole se mu vyhybaly a rychle se valily dal. Byl cim dal mensi. Vtom zevnitr vyklouzlo neco cerneho, zakonceneho prstovitym vyrustkem, objelo to bleskurychle okraje otvoru, ktery se v okamziku zavrel, a zas uz stali pred zavesem rytmicky ustupujicim a vystupujicim.
Inzenyr navrhl, aby se poradili. Porada byla — podle Doktorovych slov — manifestaci bezradnosti. Nakonec se rozhodli, ze budou pokracovat v chuzi podel giganticke stavby, zvedli batohy a vykrocili. Sli tak asi tri kilometry. Cestou prekrocili nekolik desitek uzkych, do roviny vybihajicich „travnicku“. Chvili premysleli, co to je — hypoteza, ze maji neco spolecneho s obdelavanim pudy, padla jako nepravdepodobna. Doktor se dokonce pokousel prozkoumat nekolik rostlinek, vytrzenych z tmavozeleneho pruhu, pripominaly trochu mech, ale na korincich mely kapkovite vyrustky a v nich malinka, tvrda cerna zrnicka.
Poledne jiz davno minulo. Meli hlad, zastavili se tedy, aby neco pojedli — v plnem slunci, protoze nikde nebyl stin, a do lesika, ktery se tahl ve vzdalenosti osmi set metru, nemeli valne chuti se vracet, z pavoukoviteho porostu si neodnesli nejprijemnejsi vzpominky.
„Podle povidacek, ktere jsem jako maly kluk citaval,“ rekl Doktor s plnou pusou, „mela by se v te zatracene zaclone najednou udelat dira, z niz by slehaly plameny, a mel by z ni vylezt: chlapik s trema rukama, ale jenom s jednou, zato velice tlustou nohou, mel by mit pod pazi interplanetarni telekomunikator, nebo by to byl hvezdny
