„Mame elektrojektory.“
„Rad bych vedel, cim je nabijes.“
„Neni v navigacni kabine proud? Byl tam prece?“
„Neni, zrejme je zkrat v akumulatorovne.“
„Proc nejsou elektrojektory nabite?“
„Predpis zakazuje letat s nabitymi,‘“ broukl otravene Inzenyr.
„K certu s temi pred…“
„Mlc!“
Kdyz zaznel Koordinatoruv hlas, Kybernetik se obratil a pokrcil rameny. Doktor odesel. Inzenyr prinesl ze sve kajuty lehky nylonovy batoh, strkal do jeho kapes ploche konzervy s zeleznymi zasobami potravin. Pak se objevil Doktor, drzel v ruce kratky matovy valec, zakonceny kohoutkem.
„Co je to?“ ptal se se zajmem Inzenyr.
„Zbran.“
„Jakapak zbran?“
„Uspavaci plyn.“
Inzenyr se dal do smichu.
„Jak muzes vedet, jestli to, co na teto planete zije, se da uspat tvym plynem? A hlavne, jak se tim chces branit v pripade utoku — to budes davat kapkovou narkozu?“
„V pripade velkeho nebezpeci budes aspon moci dat narkozu sam sobe,“ rekl Chemik. Vsichni se smali. Nejhlasiteji se smal Doktor.
„Kazdy tvor, ktery dycha kyslik, da se tim uspat,“ rekl, „a pokud jde o obranu — pohled!“
Smackl revolverovy kohoutek u hlavice valce. Jako jehla teninky praminek okamzite se vyparujici kapaliny vystrelil do tmaveho otvoru chodby.
„No, kdyz nemame nic lepsiho…“ rekl Inzenyr vlazne.
„Jdeme?“ zeptal se Doktor a zastrcil valec do kapsy kombinezy.
„Jdeme.“
Slunce stalo vysoko, bylo male, vzdalenejsi, ale i teplejsi nez zemske. Ale napadne jim bylo neco jineho! Nebylo presne kulate. Divali se na ne skulinami mezi prsty, pres tmave rudy polopruhledny papir, ktery slouzil jako ochranny obal proti zareni na individualnich baliccich.
„Je zplostele v dusledku rychle rotace kolem sve osy, ze?“ rekl Koordinatorovi Chemik.
„Ano. Podstatne lepe to bylo videt za letu, pamatujes?“
„Mozna — ale tehdy — abych tak rekl — mi to bylo docista fuk…“
Odvratili se od slunce a vsichni se podivali na raketu.
Valcovity bily trup trcel sikmo z nizkeho pahorku, do nehoz se raketa zaryla. Podobal se hlavni jakehosi gigantickeho dela.
Plast, mlecny ve stinu, stribrny proti slunci, zdal se neporuseny. Inzenyr poodesel k mistu, kde se trup ztracel v zemi, prekrocil zvyseny, speceny okraj valu, ktery vroubil jako limec korpus vrazeny.do svahu, prejel rukou po desce pancire.
„Uchazejici material, ten keramit,“ rekl, aniz se obratil.
„Kdybych se tak mohl podivat do trysek…“ pohledl bezmocne vzhuru, na usti trysek, trcicich vysoko nad rovinou.
„Jeste si je prohledneme,“ rekl Fyzik. Ted… snad pujdeme. Takova mala rekognoskace, ze?“
Koordinator vystoupil na vrcholek pahorku. Pospisili za nim. Sluncem zalita rovina tahla se na vsecky strany, vsude stejne hladka, okrova, v dalce se tycily stihle tvary, ktere zpozorovali vcera, ale v ostrem svetle bylo videt, ze to nejsou stromy. Nebe, nad jejich hlavami modre jako na Zemi, dostavalo na obzoru vyrazne nazelenale odstiny. Jemne cirusovite mracky tahly temer nepozorovatelne k severu. Koordinator urcoval svetove strany na buzole, kterou mel pripjatu na zapesti. Doktor se hluboko sehnul, kopal botou do hliny.
„Procpak tady nic neroste?“ rekl udivenym hlasem.
Vsichni tim byli prekvapeni. Opravdu, kam oko dosahlo, rovina byla hola.
„Zda se, ze je to krajina, ktera se meni v step,“ rekl nejiste Chemik. „Tam dal — vidite ty skvrny? — je cim dal vic zluto — tam, na zapade. Predpokladam, ze tam lezi poust, z niz sem vitr prinasi pisek. Ten pahorek je prece hlinity.“
„No, o tom jsme se moc dobre presvedcili,“ rekl Doktor. „Musime si stanovit aspon ten nejvseobecnejsi plan vypravy,“ rekl Koordinator. „Zasoby; ktere jsme si vzali, nam vystaci na dva dny.“
„Sotva, mame malo vody,“ vmisil se Kybernetik. „Vodou musime setrit, dokud ji neobjevime tady. Kde je kyslik, najde se i voda. Myslim, ze budeme postupovat takto od zakladny podnikneme radu primych vypadu, pri. nichz budeme vzdycky postupovat tak daleko, abychom se. mohli bezpecne a bez prilisneho chvatu vratit.“
„Maximum tricet kilometru jednim smerem,“ poznamenal Fyzik.
„Plati. Jde jenom o to, jaky ma byt ten prvni vypad do terenu.“
„Pockat,“ rekl Inzenyr, ktery doposud stal o nekolik kroku stranou, jako by byl ponoren do neveselych myslenek.
„Nezda se vam, ze jedname tak trochu jako blazni? Stihla nas katastrofa na cizI planete. Podarilo se nam dostat se z rakety. Misto abychom se pustili do toho, co je nejdulezitejsi, misto abychom vsechny sily soustredili na opravy, na uvedeni do chodu vseho, co pujde, na uvolneni rakety a tak dal — chodime si na vylety, beze zbrane, bez jakychkoli ochrannych prostredku, kdyz nemame poneti, co nas tady muze potkat…“
Koordinator mu naslouchal mlcky. Jeho oci prechazely od jednoho z okolostojicich na druheho. Vsichni byli zarostli, tridenni vous jim dodaval uz hodne zdivoceleho vzhledu. Inzenyrova slova na ne zrejme zapusobila, ale nikdo nepromluvil, jako kdyby cekali, az co rekne on.
„Sest lidi raketu nevykope, Jindrichu,“ rekl, vybiraje opatrne slova, „a ty to velice dobre vis. V takove situaci spusteni sebemensiho agregatu potrebuje cas, ktery vubec nedovedeme odhadnout. Planeta je obydlena. Ale nic o ni nevime. Pred katastrofou jsme ji ani neobleteli. Blizili jsme se od nocni polokoule a katastrofalnim nedopatrenim jsme vleteli do plynneho ohonu. Pri padu jsme dorazili k care terminatoru, lezel jsem pod obrazovkou, ktera se rozbila posledni. Videl jsem, nebo aspon se mi to zdalo, ze jsem videl, neco jako… mesto.“
..Proc jsi nam to nerekl?“ ptal se Inzenyr pomalu.
„Skutecne, proc?“ pritakal Fyzik:
Protoze to nevim jiste. Netusim ani, kterym smerem je hledat. Raketa rotovala. Ztratil jsem orientaci. Presto je nadeje, treba nepatrna, ze nam poskytnou nejakou pomoc. Radeji bych o tom nemluvil, ale kazdy z nas to prece stejne dobre vi, nase vyhlidky jsou vubec nepatrne. Krom toho — potrebujeme vodu. Prevazna cast zasob vody zaplavila spodni patro a je… radioaktivni. A proto soudim, ze si muzeme dovolit… jiste… riziko.“
„Souhlasim,“ rekl Doktor.
„Ja taky souhlasim,“ pripojil se Fyzik.
„Budiz,“ Kybernetik neco zabrucel a poodesel o nekolik kroku, divaje se k jihu, jako kdyby nechtel slyset, co reknou ostatni.
Chemik prikyvl, Inzenyr nepromluvil, sebehl jenom s vrsku, hodil si batoh na zada a zeptal se:
„Kterym smerem?“
„K severu,“ rekl Koordinator. Inzenyr vykrocil, ostatni ho nasledovali. Kdyz se po nekolika minutach ohledli, nebylo pahorek uz temer videt — jen trup rakety trcel proti nebi jako hlaven pozicniho dela.
Bylo velke vedro. Jejich stiny, jak pochod pokracoval, se zkracovaly, boty se borily do pisku, bylo slyset pouze pravidelny krok. a zrychleny dech. Blizili se k jednomu z tech stihlych tvaru, ktere v seru povazovali za stromy. Zpomalili chuzi. Z temne sere pudy vyrustal kolmy kmen, sedy jako sloni kuze, se slabym kovovymi leskem. Tento kmen, u zeme sotva silnejsi nez muzska paze, prechazel vys v kalichovitou korunu, ktera se na vrcholku, asi dva metry nad zemi, plose rozkladala. Nebylo mozne dohlednout, je-li kalich nahore otevreny, nebo ne. Stal uplne nehnute. Lide se zastavili nekolik metru od podivneho utvaru a Inzenyr k nemu impulsivne vykrocil a uz zvedal ruku, aby se dotkl „kmene“, kdyz Doktor vykrikl:
„Stuj!“
Inzenyr bezdecne ustoupil. Doktor ho odtahl za pazi, zvedl se zeme oblazek, ne vetsi nez fazole, a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Kaminek opsal ostry oblouk a spadl primo na mirne vlnitou, plochou korunu kalichu. Vsichni sebou trhli, tak prudka a necekana byla reakce. „Kalich“ se zavInil, zavrel, ozvalo se kratke zasyceni, jako unikajiciho plynu, a cely, horecne se ted tresouci, nasedly sloup se propadl do zeme, jako kdyby byl vsan dovnitr.
