Vznikly otvor na okamzik vyplnila rudohneda, peniva kase, pak zacaly po jejim povrchu plavat zrnicka pisku, skraloup byl cim dal tlustsi a za nekolik dalsich vterin nezbylo po otvoru ani stopy. Plocha piscite pudy byla hladka, jako vsude dokola. Jeste stali plni uzasu, kdyz Chemik vykrikl:
„Pohledte!“
Ohledli se. Pred chvilkou staly kolem nich ve vzdalenosti nekolika desitek metru tri nebo ctyri podobne, vysoke a stihle utvary — ted uz tam nebyl ani jediny.
„Vsecky se propadly!?“ zvolal Kybernetik.
Napinali zrak, ale po „kalisich“ neuvideli ani nejmensi stopy. Slunce palilo cim dal vic, vedro zacinalo byt nesnesitelne. Vykrocili dal.
Po hodine se roztahli v dlouhou karavanu. Prvni sel Doktor, ktery ted nesl batoh, za nim Koordinator. Pruvod uzaviral Chemik. VsichnI si porozpinali kombinezy, nekteri si vyhrnuli rukavy; zaliti potem, s usty vyprahlymi, zvolna se vlekli rovinou. Na obzoru se objevil dlouhy, kalny pruh. Doktor zustal stat a pockal na Koordinatora.
„Co myslis, kolik jsme udelali?“
Koordinator se podival dozadu proti slunci, kde zustala raketa. Uz ji nebylo videt.
„Planeta ma polomer mensi, nez je zemsky, rekl. Odkaslal si, kapesnikem si otrel oblicej. „Udelali jsme takovych osm kilometru,“ prohlasil.
Doktor sotva videl skulinami v opuchlych vickach. Na cernych vlasech mel platenou cepicku, cas od casu ji navlhcoval vodou z polni lahve.
„Stejne je to blaznovstvi, vis,“ rekl a necekane se usmal.
Oba se divali smerem kde se jeste pred nedavnem rysovala nad samym obzorem raketa jako sotva viditelna sikma carka. Ted tam bylo videt slabe obrysy „kalichu“, blede sede dalkou. Neznamo, kdy se znovu vynorily.
Ostatni je dohonili. Chemik hodil na zem stocene stanove platno a sedl, ci spise klesl na ne.
„Nejak tady neni videt stopy: te zdejsi civilizace,“ rekl Kybernetik prohledavaje kapsy. Nasel vitaminove tabletky v pomackanem obalu a vsem nabidl.
„Na Zemi bys takovou pustinu nenasel, vid?“ dodal Inzenyr. „Ani silnice, ani zadne — letaci pristroje.“
„Necekas, doufam, ze zrovna tady najdeme vernou kopii pozemske civilizace?“ vybuchl Fyzik.
„Je to stala soustava,“ zacal Fyzik, „a na Edenu se civilizace mohla vyvijet dele nez na Zemi, a tato… „
„Za predpokladu, ze je to civilizace tvoru lidem podobnych!“ skocil mu do reci Kybernetik.
„Poslyste, hosi, nezdrzujme se tady,“ rekl Koordinator. „Jdeme dal, za pul hodiny musime dojit k tomu…“ ukazal na blede fialovy pas na obzoru.
„A co je to?“
„Co, nevim, ale neco to bude. Treba najdeme vodu.“
„Mne by zatim postacil stin,“ zasipal Inzenyr. Vykloktal si v ustech a v krku douskem vody.
Zavrzaly popruhy batohu, navlekanych. na zada, skupinka se znovu rozptylila a pravidelnym krokem se pohybovala pres pisciny. Prosli kolem nekolika „kalichu“ a nejakych vetsich stvolu, ktere vypadaly, jako by se opiraly o liany nebo popinave rostliny, spustene k zemi; ale zadny nestal bliz nez dve ste metru a jim se nechtelo odbocovat od linie pochodu. Slunce se blizilo k zenitu, kdyz se krajina zmenila.
Pisku bylo cim dal mene — dlouhymi melkymi hrbety vynorovala se zpod neho rysava, sluncem vyprahla zeme. Misty ji porustaly chomacky sedeho, mrtveho mechu. Pod dotykem bot prasily a rozpadaly se na zetlelou prachnivinu, jako shorely papir. Blede fialovy pas se viditelne delil na dve samostatne skupinky nizkych utvaru, takze se jeho barva rozsvetlila, byla to spis zelen strikana vybledlou modri. Severni vanek. prinesl slabou, jemnou vuni, kterou vdechovali s podeziravym zajmem. Kdyz se octli blizko lehce zprohybane steny tmavych, propletenych utvaru, ti co sli vpredu, trochu zpomalili, takze se k nim ostatni mohli pripojit, a v neurovnanem hloucku pokracovali v ceste, az se zastavili pred nehybnou hradbou podivnych tvaru.
Na vzdalenost sto kroku mohly jeste byt povazovany za vegetaci, za cosi jako houstiny, v nichz je plno velkych, namodralych ptacich hnizd — ani ne tak pro skutecnou podobnost, jako spis nasledkem unavy oci, ktere se snazily slozit cizi tvary v cokoli znameho.
„Jsou to nejaci pavouci?“ rekl nejiste Fyzik a vtom se vsem najednou zazdalo, ze vidi jakesi pavoukovite tvory, s malymi vretenovitymi trupy, porostlymi hustymi, najezenymi stetinami, kteri bez hnuti stali na podivne dlouhych, pod sebe stazenych tenkych nohach.
„Ale vzdyt to jsou rostliny!“ zvolal Doktor, Pomalu, cim: dal bliz pristupoval k vysokemu, sedave nazelenalemu „pavoukovi“. Ve skutecnosti se ukazalo, ze „nohy“ jsou jakesi tluste stvoly, jejichz zbytnela a chmyrim porostla kolinka lehce bylo mozno pokladat za klouby clenovce. Lodyhy, vyrazejici z mechovite pudy, v poctu sesti, sedmi nebo osmi, se nahore obloukovite sbihaly v siskovitem, tlustem „tele“, podobnem zplostelemu zadecku, opredenemu nitkami pavucin, lesknoucimi se v slunci. Rostlinni „pavouci“ vyrustali dosti blizko od sebe, ale dalo se mezi nimi projit, z lodyh misty vyrazely svetlejsi vetvicky a vycnelky, barvy temer pozemskeho listi, ktere byly zakonceny zavrenymi pupenci. Doktor jako obycejne napred hodil kaminkem po „zadeccich“, vznasejicich se nekolik metru nad zemi, a kdyz se nic nestalo, prozkoumal lodyhu, nakonec ji narizl nozem — drobnymi kapkami prystila z rany blede zluta vodnata miza, ktera ihned zacala penit a menila barvu v oranzovou a rysavou, aby po nekolika okamzicich ztuhla v sedlinu podobnou pryskyrici, s intenzivni aromatickou vuni, ktera byla zprvu vsem prijemna, ale brzy se jim nejak zosklivila. V podivnem hajku bylo trochu chladneji nez na plani.
Jedine bachorovite „zadecky“ rostlin skytaly trochu stinu — bylo ho ostatne tim vic, cim hloubeji pronikali do tohoto podrostu, snazice se podle moznosti, aby nezavadili o lodyhy a zvlaste o ty belave vycnelky, jimiz byly zakonceny jejich nejmladsi letorosty; vyvolavaly totiz nevysvetlitelny odpor.
Puda byla houbovita, mekka, vydechovala vlahe vypary, v nichz se tezko dychalo, pri pochodu se po tvarich, po rukou pohybovaly stiny „zadecku“, hned vyssich, hned nizsich, velkych i mensich, jedny byly stihle a jejich ostny mely syte oranzovou barvu, ostatni byly scvrkle, zvadle, zterele a visela z nich dlouha, jemna vlakna „pavucin“. Kdyz zafoukal vitr, vydavala cela houstina duty, neprijemny selest, nikoliv mekke sumeni pozemskeho lesa, ale jakoby presypavani tisicu a tisicu drsnych papirku. Obcas jim jednotlive rostliny, propletene svymi vyhonky, zahrazovaly cestu, takze napred museli hledat pruchod. A tak se pohybovali kupredu pomaleji nez na rovine, za nejakou dobu se prestali divat nahoru po ostnatych „zadeccich“ — a hledat v nich podobnosti s hnizdy, siskami nebo kokony. Vtom: Doktor, ktery sel v cele, zpozoroval tesne pred svym oblicejem tlusty, cerny, rovne dolu visici vlas — jakoby lesklou, tuhou nit, nebo nalakovany dratek. Uz jej chtel odsunout rukou na bok, ale protoze zatim na nic podobneho nenarazili, zvedl mimodek oci vzhuru a na miste zkamenel.
Strnule se na neho divalo cosi blede perloveho, hlizovite pretekajiciho pres lodyhy spojene dohromady, pritisknuteho k jednomu z „kokonu“ tesne u jeho zakladny. — Tento pohled ucitil driv, jeste nez si uvedomil, kde jsou oci toho neforemneho tVora, nemohl se totiz dopatrat ani jeho hlavy, ani koncetin, — videl jedine matne se lesknouci kuzi, pytlikovite vyboulenou, jakoby zevnitr vycpanou banatymi puchyri. A z tmaveho, protahleho trychtyre vycnival dvoumetrovy, dolu visici, tlusty cerny vlasec.
„Co je?“ zeptal se Inzenyr, ktery k nemu zrovna dosel. Doktor neodpovedel. Take jeho druh zvedl oci vzhuru a take on zkamenel.
„Cim se to diva?“ zeptal se Inzenyr mimodek a ustoupil o krok — takovym hnusem ho naplnilo to stvoreni, ktere jako kdyby ho pohlcovalo lacnym, podivne soustredenym pohledem — prestoze nevidel a ani se nemohl dopatrat jeho oci.
„Fuj, to je ale potvora,“ zasykl zezadu Chemik. Vsichni ted stali za Inzenyrem a Doktorem, ktery napred couvl pred utvarem visicim shora —, ostatni ustoupili stranou, nakolik jim to pruzne stvoly dovolily — pak vytahl z kapsy kombinezy matovy valec, zvolna, odmerenym pohybem jej namiril na hlizovite telo, svetlejsi nez jeho rostlinne okoli, a smackl spoust.
Tu se stalo — ve zlomku vteriny, — mnoho veci najednou.
Napred uvideli zablesk, tak intenzivni, ze byli uplne oslepeni, krome Doktora, ktery prave v tom okamziku mrkl, ale zablesk netrval dele nez ten okamzik, co mel oci zavrene.
Teninky pramenek jeste stale tryskal vzhuru, kdyz se lodyhy ohnuly, zachrestily, zmizely v oblaku cerne pary, a v tu chvili tvor spadl dolu s tezkym, mokrym zuchnutim. Snad vterinu lezel bezvladne, jako sede pletovy bradavcity balon, z nehoz uchazi vzduch — jen cerny vlas sebou mrskal a svijel se nad nim jako sileny, bicuje vzduch bleskurychlymi krecovitymi svihy — potom vlas zmizel a po houbovitem mechu u jejich nohou se zacaly hlemyzdovitymi pohyby na vsechny strany rozlezat beztvare, nadorovite clanky toho tvora — ale drive nez kdokoli z muzu stacil promluvit nebo se pohnout, utek ci spise rozpad skoncil. Posledni castice toho zivocicha, male jako ponravy, se usilovne zavrtavaly do pudy na upati stvolu a oni meli pred sebou puste misto. Pouze v chripi je jeste zalechtala nesnesitelna, nasladla vune.
