myslite, bude odsouzen?“
„Salvatoruv pripad je vzacny pravnicky orisek,“ odpovedel prokurator. „Priznam, ze jsem se jeste nerozhodl, pod jaky paragraf zaradim jeho zlocin. Nejjednodussi by ovsem bylo obzalovat Salvatora z nezakonnych vivisekci a ze zmrzaceni, ktere zpusobil tomu mladikovi.“ Biskup se zamracil:
„Domnivate se, ze v Salvatorovych cinech nenajdete nic, co by potvrzovalo zlocin?“ „Je vinen, ale cim?“ pokracoval prokurator. „Dostal jsem jeste jedno oznameni od jakehosi Indiana Baltazara. Tvrdi, ze Ichtiandr je jeho syn. Dukazy jsou slabe, ale snad budeme moci pouzit tohoto Indiana jako svedka obzaloby, jestlize znalci potvrdi, ze Ichtiandr je skutecne jeho syn.“
„V nejlepsim pripade bude tedy Salvator obvinen pouze z poruseni lekarskych stanov a bude souzen proto, ze provedl operaci na diteti bez dovoleni rodicu.“
„A snad jeste za zmrzaceni. To uz je vaznejsi. Ale vec ma jeden hacek. Veci — neni to ovsem jejich posledni slovo — se kloni k nazoru, ze normalnimu cloveku by nemohlo napadnout, aby mrzacil takovym zpusobem zvirata a provadel tak podivne operace. Znalci mohou prohlasit Salvatora za neodpovedneho pro dusevni chorobu.“
Biskup sedel mlcky se stisknutymi rty a dival se na roh stolu. Potom rekl docela tise: „Tohle jsem od vas necekal.“ „Co, Vase Eminence?“
„Dokonce i vy, strazce spravedlnosti, schvalujete Salvatorovo pocinani a uznavate jeho operace do jiste miry za ucelne.“ „Ale co je na tom spatneho?“
„A nevite, kam zaradit jeho zlociny. Cirkevni soud — nebesky soud — pohlizi na Salvatorovo pocinani jinak. Dovolte, abych vam byl napomocen svou radou.“ „Prosim vas o to,“ v rozpacich pronesl prokurator. Biskup zacal tise, ale postupne zvysoval hlas jako kazatel, jako zalobce:
„Rikate, ze Salvatorovo pocinani je svym zpusobem ucelne? Domnivate se, ze zvirata i clovek, ktere zmrzacil, tim dokonce ziskali nejake prednosti, ktere predtim nemeli. Co to znamena? Coz Tvurce stvoril lidi nedokonale? A je zapotrebi, aby profesor Salvator jakymisi zakroky zdokonaloval lidske telo?“
Prokurator sedel bez hnuti, oci sklopeny. Pred tvari cirkve se sam octl na lavici obzalovanych. Toho se nenadal.
„Cozpak jste zapomnel, co je psano v Pisme svatem v prvni knize Mojzisove, kapitola prvni, vers dvacaty sesty: „Rekl opet Buh: Ucinme cloveka k obrazu nasemu, podle podobenstvi naseho'. Dale pak vers dvacaty sedmy: 1. stvoril Buh cloveka k obrazu svemu.“ A Salvator si troufa ten obraz i podobenstvi znetvorit a vy — dokonce i vy! — to shledavate ucelne!“ „Odpustte, svaty otce.,“ zakoktal prokurator.
„Coz Hospodin neshledal svuj vytvor krasny a dokonaly?“ pokracoval biskup nadsene. „Chovate v dobre pameti zakony lidske a zapominate na zakony bozi. Vzpomente si na vers tricaty prvni teze prvni kapitoly Genese: „A videl Buh vse, coz ucinil, a aj, bylo velmi dobre.“ A vas Salvator se domniva, ze musi vylepsovat, predelavat, mrzacit, ze z lidi se musi stat obojzivelnici, a i vam to pripada dumyslne a ucelne. Copak to neni hanobeni Boha? Copak to neni rouhani? Copak nase obcanske rady jiz netrestaji nabozenske prestupky? A co kdyz po vas vsichni zacnou opakovat: Ano, Buh stvoril cloveka spatne. Musime ho dat profesoru Salvatorovi, aby ho predelal. Copak to neni hrozny hrich proti nabozenstvi? Buh shledal, ze vsechno, co stvoril, je dobre, vsechno tvorstvo. Ale Salvator vymenuje zviratum hlavy, dava jim jinou srst, vytvari vskutku mrzke obludy jako by se chtel Tvurci vysmivat. A vy nemuzete v jeho skutcich najit zlocin!“
Biskup se odmlcel. Spokojen ucinkem, ktery mela jeho rec na prokuratora, chvili mlcel a pak znovu tise promluvil, postupne zvysuje hlas:
„Rekl jsem, ze nejvic me zajima osud Salvatoruv. Ale copak mohu zustal lhostejny k osudu Ichtiandrove? Vzdyt ten tvor nema ani krestanske jmeno, nebot Ichtiandr neznamena v rectine nic jineho nez clovek ryba. I kdyz Ichtiandr sam neni vinen, i kdyz je pouhou obeti, prece jen je to bytost rouhacska, Bohu nemila. Pouhou svou existenci muze mast mysl lidi, vzbuzovat hrisne uvahy, uvadet v pokuseni maloverne a narusovat jejich viru. Nejlepsi by bylo, kdyby ho Buh povolal k sobe, kdyby ten nestastny jinoch zemrel na sve neblahe zmrzaceni.“ Biskup se pri techto slovech vyznamne podival na prokuratora. „V kazdem pripade musi byt obzalovan, odklizen, zbaven svobody. Prece se taky dopustil ruznych prestupku: bral rybarum jejich ulovek, nicil jim site a konecne je tak vystrasil, jak si jiste vzpominate, ze rybari nechali lovu a mesto bylo bez ryb. Bezboznik Salvator a odporny vytvor jeho rukou, Ichtiandr, jsou drzou provokaci proti cirkvi, proti Bohu, proti nebi! A cirkev neustane v boji proti nim, dokud nebudou zniceni.“
Biskup pokracoval ve sve obzalobe. Prokurator sedel pred nim skliceny, se sklopenou hlavou a ani se nepokusil zarazit proud jeho vyhruznych slov.
Kdyz biskup konecne zmlkl, prokurator povstal, pristoupil k nemu a rekl bezbarvym hlasem: „Jako krestan se ocistim ze sveta hrichu ve zpovednici, abyste mi odpustil. A jako uredni osoba vam vrele dekuji za pomoc, kterou jste mi poskytl. Ted jasne vidim Salvatorovu vinu. Bude obzalovan a po zasluze potrestan. Ichtiandra rovnez nemine spravedlivy trest.“
GENIALNI SILENEC
Doktora Salvatora soudni proces nezlomil. Choval se ve vezeni klidne, sebevedome, se znalci a vysetrujicimi soudci mluvil se vznesenou shovivavosti jako dospely s detmi. Nedovedl zit necinne. Mnoho psal, provedl nekolik skvelych operaci ve vezenske nemocnici. Mezi jeho vezenskymi pacienty byla i zena zalarnika. Zhoubny nador ji ohrozoval na zivote. Salvator ji zachranil prave v okamziku, kdy lekari pozvani na konzultaci odmitli svou pomoc s prohlasenim, ze zde je veda bezmocna. Nastal den soudniho liceni.
Obrovska soudni dvorana nemohla pojmout vsechny, kdo si prali zucastnit se soudu. Obecenstvo zaplnilo chodby, namesti pred budovou a nahlizelo do otevrenych oken. Mnoho zvedavcu vylezlo na stromy, ktere rostly kolem soudni budovy.
Salvator klidne usedl na lavici obzalovanych. Choval se tak dustojne, az vzbuzoval dojem, ze neni obzalovany, nybrz soudce. Obhajce odmitl.
Stovky zvedavych oci se na nej upiraly se zajmem. Ale malokdo vydrzel jeho upreny pohled. Ichtiandr vzbudil nemensi zajem, ale preliceni se nezucastnil. V poslednich dnech mu bylo velmi spatne a temer neustale dlel ve vodni nadrzi, skryt pred doternyma, zvedavyma ocima. V Salvatorove procesu byl jenom svedkem obzaloby, spise vecnym dukazem podle vyjadreni prokuratora.
Za sve osobni prestupky mel byt Ichtiandr souzen zvlast, po Salvatorove procesu. Prokurator byl nucen takto postupovat proto, ze biskup nalehal, aby se Salvatorova pre vyridila co nejrychleji, a sbirani dukazu proti Ichtiandrovi vyzadovalo vice casu. Prokuratorovi lide zatim pricinlive, ale opatrne shaneli v hostinci Palma svedky budouciho procesu, kde mel Ichtiandr vystoupit jako obzalovany. Presto vsak biskup neprestaval naznacovat prokuratorovi, ze nejlepsim vychodiskem by bylo, kdyby si Buh vzal nepodareneho Ichtiandra k sobe. Takova smrt by byla nejlepsim dukazem toho, ze lidska ruka dokaze bozi dilo jen zkazit.
Tri uceni znalci, univerzitni profesori, precetli sve prohlaseni. Posluchacstvo vyslechlo nazory vedcu s obrovskym zajmem dbajic, aby mu neuslo jedine slovo.
„Na zadost soudu,“ zacal uz nemlady profesor Sejn, hlavni soudni znalec, „jsme vysetrili zvirata a jinocha Ichtiandra, ktere operoval profesor Salvator ve sve laboratori. Provedli jsme patrani v jeho nikterak rozsahlych, ale dumyslne zarizenych laboratorich a operacnich salech. Profesor Salvator pouzival pri svych operacich nejen nejnovejsich, nejdokonalejsich vytvoru chirurgicke techniky, jako jsou elektricke noze, dezinfekcni ultrafialove paprsky a podobne, ale videli jsme tam takove nastroje, ktere chirurgie jeste nezna. Zrejme byly zhotoveny podle jeho navodu. Nebudu se dlouho zabyvat pokusy, ktere profesor Salvator provadel na zviratech. Tyto pokusy se vyznacuji neobycejne smelou myslenkou a skvelym provedenim; vesmes tu slo o premisteni tkane i celych organu, o umely srust dvou zvirat, o premenu ryb dvojdysnych na jednodysne a opacne, dale o premenu samic v samce a o nove omlazovaci metody. V Salvatorovych sadech jsme nasli mlade prislusniky ruznych indianskych kmenu od nekolikamesicnich deti az po ctrnactilete vyrostky.“ „V jakem stavu jste nasli deti?“ zeptal se prokurator.
„Vsechny byly zdrave a vesele. Dovadeji v sadu a hraji si tam. Mnohym z nich zachranil zivot. Indiani mu verili a vodili k nemu deti i z nejodlehlejsich koncin, od Aljasky po Ohnovou zemi. Byly tam deti Eskymaku, Jaghanu, Apacu, Taulipangu, Sanapanu, Botokudu, Panu a Araukanu.“ V sale se ozval cisi povzdech.
„Vsechny indianske kmeny nosily sve deti k Salvatorovi.“
Prokurator zacinal pocitovat nepokoj. Po rozmluve s biskupem, ktera nove usmernila jeho mysl, nemohl
