klidne vyslechnout Salvatorovu chvalu, a proto se zeptal znalce:
„Snad se nedomnivate, ze Salvatorovy operace byly ucelne a prospesne?“
Ale predseda soudu, sedivy starec s prisnou tvari, v obave, aby znalec neodpovedel kladne, chvatne namitl:
„Soud se nezajima o osobni nazory znalcu ve vedeckych otazkach. Prosim, pokracujte. Jaky byl vysledek prohlidky jinocha Ichtiandra z kmene Araukanu?“
„Telo mel pokryto umelymi supinami,“ pokracoval znalec, „z jakesi nezname pruzne, ale naprosto pevne hmoty. S rozborem teto hmoty nejsme dosud hotovi. Ve vode pouzival Ichtiandr obvykle bryli se zvlastnimi skly z olovnateho skla, ktera mela temer dvojnasobny uhel lomu. To mu umoznovalo dobre videt pod vodou. Kdyz jsme Ichtiandrovi svlekli jeho supiny, spatrili jsme pod obema lopatkami kulate otvory asi deseticentimetroveho prumeru, pokryte peti tenkymi prouzky pripominajicimi zraloci zabry.“ Sal tise zahucel udivem.
„Ano,“ pokracoval znalec, „zda se to neuveritelne, ale Ichtiandr ma lidske plice a k tomu jeste zraloci zabry. Proto muze zit na zemi i pod vodou.“
„Clovek obojzivelnik?“ zeptal se ironicky prokurator.
„Ano, svym zpusobem clovek obojzivelnik.“
„Ale jak prisel Ichtiandr k zralocim zabram?“ zeptal se predseda.
Znalec siroko rozhodil ruce a odpovedel:
„Je to zahada, kterou snad nejlepe objasni profesor Salvator. Nas nazor je takovy: podle Hackelova biogenetickeho zakona opakuje kazdy zivy tvor ve svem rozvoji vsechny formy, kterymi prosel dany druh zive bytosti behem sveho staleteho zivota na zemi. Lze s jistotou tvrdit, ze clovek pochazi z predku, kteri sveho casu dychali zabrami.“ Prokurator povstal ze zidle, ale predseda ho zarazil pohybem ruky.
„Na lidskem zarodku muzeme pozorovat ve dvanactem dni jeho vyvoje ctyri zaberni zahyby. Ale pozdeji se zaberni aparat na lidskem zarodku zacina menit; z prvniho zaberniho oblouku se vytvori sluchovy kanalek se sluchovymi kustkami a Eustachovou trubici; ze spodniho zaberniho oblouku se vyvine dolni celist; z druheho oblouku se utvori vyrustky a hlavni cast jazylky; z tretiho oblouku se pak vyvine stitova chrupavka hrtanu. Nezda se nam, ze se profesoru Salvatorovi podarilo zadrzet Ichtiandruv vyvoj v jeho zarodecnem stadiu. Veda ovsem zna pripady, kdy se dokonce u naprosto dospeleho cloveka vyskytuje nezarostly zaberni otvor na krku, pod dolni celisti. Jsou to takzvane krcni fistule. Ale s takovymi pozustatky zaber nelze samozrejme zit pod vodou. Kdyby se zarodek vyvijel nenormalne, mohlo by dojit jedine k dvema dusledkum: bud by se vyvinuly zabry, ovsem na ukor vyvoje sluchoveho organu a jinych anatomickych zmen. Ale tehdy by se z Ichtiandra stala obluda s nevyvinutou hlavou napul rybi a napul lidskou, nebo by se vyvinul normalni clovek a pak by zabry musely zaniknout. Avsak Ichtiandr je normalne vyvinuty mlady muz s dobrym sluchem, bezvadnou dolni celisti a normalnimi plicemi, jenze krome toho ma dokonale vyvinute zabry. Zatim jsme vsak nezjistili, jak zabry a plice funguji, v jakem jsou vzajemnem pomeru, proteka-li voda usty a plicemi do zaber, nebo vnika-li do zaber nevelkym otvorem, ktery jsme objevili na Ichtiandrove tele nad okrouhlym zabernim otvorem. Na tyto otazky bychom mohli odpovedet jedine v tom pripade, kdybychom provedli anatomicke setreni. Opakuji znovu, ze tuto zahadu nam muze vysvetlit jedine profesor Salvator. Profesor Salvator nam musi vysvetlit, jak vznikli psi podobni jaguarum a vsechna ta podivna zvirata a obojzivelne opice, Ichtiandrovi dvojnici.“ „Jaky je vas obecny zaver?“ zeptal se predseda.
Profesor Sejn, sam velmi prosluly vedec a chirurg, odpovedel uprimne:
„Priznavam se, ze cela vec je pro mne zahadou. Mohu jen rici, ze to, co delal profesor Salvator, dokaze jedine genius. Salvator zrejme usoudil, ze jeho chirurgicka dovednost dostoupila takove dokonalosti, ze muze rozbirat, skladat a uzpusobovat telo zvirete i cloveka, jak se mu zlibi. A trebaze to v praxi skvele uskutecnil, prece jen odvaha a sire jeho zameru hranici. se silenstvim.“
Salvator se opovrzlive usmal.
Nevedel, ze mu znalci chteji ulehcit jeho udel a pokusit se, aby byl prohlasen za nepricetneho, nebot by pak meli moznost dostat ho z vezeni do nemocnice.
„Netvrdim, ze je sileny,“ pokracoval znalec, kdyz zpozoroval Salvatoruv usmev, „ale rozhodne by mel byt obzalovany podle naseho nazoru umisten v sanatoriu pro dusevne chore a podrobit se tam delsimu pozorovani lekaru psychiatru.“
„Soud dosud neuvazoval o nepricetnosti obzalovaneho. Tato nova okolnost bude dodatecne zvazena,“ rekl predseda. „Profesore Salvatore, prejete si podat vysvetleni k nekterym otazkam znalcu a prokuratora?“
„Ano,“ odpovedel Salvator. „Podam vysvetleni. Ale bude to zaroven i me posledni slovo.“
SLOVO OBZALOVANEHO
Salvator klidne povstal a zahledel se do salu, jako by kohosi hledal. V radach divaku videl Baltazara, Kristu a Zuritu. V prvni rade sedel biskup. Salvatoruv pohled se u neho okamzik pozdrzel. Na jeho tvari se objevil sotva viditelny usmev. Potom se dal pozorne rozhlizel po sale, jako by kohosi hledal.
„Nemohu najit v tomto sale poskozeneho,“ rekl nakonec.
„Ja jsem poskozeny!“ zvolal nahle Baltazar a vyskocil z mista. Kristo skubl bratra za rukav a stahl ho zpatky.
„Koho mate na mysli?“ zeptal se predseda. „Zvirata, ktera jste zmrzacil, tu soud nehodla vystavovat. Ale Ichtiandr, clovek obojzivelnik, je v soudni budove.“ „Mam na mysli panaboha,“ klidne a vazne odpovedel Salvator.
Kdyz predseda uslysel tuto odpoved, odklonil se zarazene na operadlo kresla: Copak se Salvator doopravdy zblaznil? Nebo si chce hrat na blazna, aby se dostal ze zalare? „Co tim chcete rict?“ zeptal se.
„Myslim, ze soudu to muze byt zcela jasne,“ odpovedel Salvator. „Kdo je tu hlavni a jediny poskozeny? Samozrejme panbuh. Podle mineni soudu podryvam jeho autoritu, vmesuji se do jeho pravomoci. Byl spokojen se svymi vytvory a najednou si prijde nejaky doktor a rika:
,Tohle je udelano spatne.“ A zacne presivat bozi vytvor podle sveho.“
„To je rouhani! Zadam, aby se vyroky obvineneho zapsaly do protokolu,“ rekl prokurator a tvaril se jako clovek urazeny ve svych nejsvetejsich citech.
Salvator pokrcil rameny:
„Tlumocim pouze podstatu obzaloby. Cozpak k tomu nesmeruji vsechna obvineni? Cetl jsem protokol. Zpocatku jsem byl obvinen pouze proto, ze pry provadim vivisekce a mrzacim zive tvory. Pozdeji pribylo dalsi obvineni: z rouhacstvi. Odkud vane vitr? Nemyslite, ze od kapitulniho chramu?“ Profesor Salvator se zadival na biskupa.
„Sami jste zahajili proces, ve kterem je neviditelne pritomen jako zalobce panbuh v uloze poskozeneho a na lavici obzalovanych spolu se mnou Charles Darwin v roli obzalovaneho. Snad rozhorcim jeste dalsi osoby v tomto sale, ale tvrdim dal, ze zivocisny, dokonce i lidsky organismus je nedokonaly a vyzaduje ruzne opravy. Doufam, ze pritomny prevor kapitulniho chramu biskup Juan de Garcilasso potvrdi ma slova.“ Tento vyrok prekvapil cely sal.
„V patnactem roce, tesne pred mym odjezdem na frontu,“ pokracoval Salvator, „musil jsem malicko poopravit organismus velevazeneho biskupa a uriznout mu appendix, zbytecny a skodlivy privesek tlusteho streva. Kdyz lezel muj duchovni pacient na operacnim stole, nic nenamital, jak se jiste pamatuje, proti tomuto pokazeni obrazu a podobenstvi boziho, ktereho jsem se dopustil svym nozem, kdyz jsem vyrizl cast biskupova tela. Nemam pravdu?“ zeptal se Salvator a podival se ukosem na biskupa.
Juan de Garcilasso sedel nehybne. Jeho blede tvare jen malicko zruzovely a tenke prsty se lehce chvely.
„A co kdybych uvedl jiny pripad z doby, kdy jsem jeste provozoval soukromou praxi a provadel omlazovaci operace? Coz se na mne tehdy neobratil se zadosti, abych ho omladil, vazeny prokurator senor Augusto de.“
Prokurator chtel protestovat, ale jeho slova prehlusil smich obecenstva. „Prosim k veci,“ prisne rekl predseda.
„Tato slova by mela byt spise adresovana soudu,“ odpovedel Salvator. „Ne ja, nybrz soud stavi takto otazku. Cozpak by leckoho z pritomnych nepodesila myslenka, ze vsichni, kdo tu sedi, jsou byvale opice nebo dokonce ryby, ktere nabyly schopnosti mluvit a slyset, ponevadz se jejich zabry zmenily v mluvni a sluchove organy? A nejsou-li primo opice nebo ryby, tedy jsou alespon jejich potomci.“ Salvator se obratil k prokuratorovi, ktery daval najevo
