svemu sveraznemu zivotu a vychove neznal mnoho veci. Pusobil dojmem velikeho ditete. Znalci dosli k nazoru: „Ichtiandr je nezpusobily k pravnim ukonum.“ To ho zprostovalo soudni odpovednosti. Soud zrusil obzalobu a prohlasil ho nesvepravnym. Dva lide projevili prani stat se Ichtiandrovym porucnikem: Zurite a Baltazar. Salvatorovo tvrzeni, ze ho Zurita udal ze msty, bylo spravne. Ale Zurita se nechtel Salvatorovi pouze mstit za ztratu Ichtiandra. Sledoval jeste jiny cil; chtel se Ichtiandra opet zmocnit, a proto usiloval stat se jeho porucnikem. Obetoval desitky drahocennych perel a podplatil cleny soudu a porucnicke komise. Byl jiz blizko svemu cili. Baltazar se odvolaval na sve otcovstvi a zadal, aby porucnicke pravo bylo svereno jemu. Mel vsak smulu. Prestoze Larra vyvijel horlivou cinnost, znalci prohlasili, ze nemohou uznat Ichtiandrovu totoznost s Baltazarovym synem narozenym pred dvaceti lety na podklade jedineho svedectvi, pochazejiciho od Krista, ktery byl ke vsemu Baltazarovym bratrem a nebyl proto z hlediska soudu nezaujaty.
Larra nevedel, ze se do veci vlozili i prokurator s biskupem. Soudu se hodil Baltazar jako postizeny, jako otec, kteremu ukradli a zmrzacili syna, jen v dobe procesu. Ale uznat jeho otcovstvi a sverit mu Ichtiandra, to uz se ani soudu, ani cirkvi nehodilo. Naprosto nutne se museli Ichtiandra nadobro zbavit.
Kristo, ktery se k bratrovi prestehoval, zacal mit o neho starost. Baltazar vysedaval cele hodiny v hlubokem zadumani, zapominal na spanek i na jidlo, pak znenadani vyskocil, behal po kramku a kricel: „Muj syn, muj syn!“ V takovych okamzicich spilal Spanelum ve vsech jazycich nadavkami, na jake si jen vzpomnel. Po jednom takovem zachvatu znenadani Kristovi oznamil:
„Vis co, bratre, ja pujdu do zalare. Dam hlidacum sve nejpeknejsi perly, aby mi dovolili navstivit Ichtiandra. A promluvim si s nim. Jiste sam uzna, ze jsem jeho otec. Syn musi poznat sveho otce. Musi se v nem ozvat ma krev.“
Kristo se snazil bratrovi jeho umysl rozmluvit, ale marne. Baltazar byl neoblomny. Vydal se do zalare. Zoufale prosil hlidace, valel se jim u nohou, nalehal, a kdyz vyznacil cestu od vezenske brany az do vnitrnich mistnosti perlami, dostal se nakonec do Ichtiandrovy cely. V nevelke cele, skoupe osvetlene uzkym zamrizovanym oknem, bylo dusno a nepekne tam pachlo; zalarni hlidaci zridka menili vodu v nadrzi a nenamahali se s odklizenim ryb hnijicich na podlaze, kterymi krmili neobycejneho vezne. U zdi proti oknu stala plechova kad.
Baltazar pristoupil bliz a zadival se na tmavou vodni hladinu, pod niz se skryval Ichtiandr. „Ichtiandre,“ rekl tise. „Ichtiandre…,“ opakoval. Hladina vody se lehce zcerila, ale chlapec se neukazal.
Baltazar pockal jeste okamzik, pak vztahl tresouci se ruku a ponoril ji do teple vody. Nahmatal rameno.
Z kadi se nahle zvedla mokra hlava Ichtiandrova. Vynoril se po ramena a zeptal se: „Kdo jste? Co chcete?“
Baltazar klesl na kolena, vztahl ruce a rychle spustil:
„Ichtiandre! Prisel k tobe tvuj otec. Tvuj pravy otec. Salvator neni tvuj otec. Je to zly clovek. Zmrzacil te. Ichtiandre! Ichtiandre! Jen se na me poradne podivej. Cozpak nepoznavas sveho otce?“
Voda pomalu stekala z chlapcovych hustych vlasu na jeho tvar a odkapavala mu z brady. Dival se smutne a trochu udivene na stareho Indiana. „Neznam vas,“ odpovedel.
„Ichtiandre,“ zvolal Baltazar, „dobre se na me podivej!“ Stary Indian najednou chytil chlapcovu hlavu, pritahl ji k sobe a zacal ji pokryvat polibky, prolevaje horske slzy. Ichtiandr se branil necekanemu laskani, hazel sebou v kadi a voda stekala pres okraj na kamennou podlahu.
Cisi ruka chytila Baltazara za limec, zvedla ho do vzduchu a odhodila do kouta. Baltazar dopadl na podlahu a bolestne se uhodil do hlavy o kamennou stenu. Kdyz otevrel oci, uvidel, ze nad nim stoji Zurita. Pravou ruku mel pevne sevrenou v pest, v leve drzel jakysi papir a vitezne jim maval.
„Vidis? To je pisemny prikaz, ze jsem se stal Ichtiandrovym porucnikem. Musis si hledat bohateho synka jinde. A tady toho chlapce si zitra odvedu k sobe. Rozumis?“
Baltazar lezici na zemi jen tise, vyhruzne zabrucel.
Ale v nasledujicim okamziku vyskocil a s divokym vykrikem se vrhl na sveho nepritele a srazil ho k zemi.
Indian vytrhl Zuritovi z ruky papir, vsoukal ho do ust a pokracoval ve vyprasku. Rozpoutala se zuriva rvacka.
Zalarnik, ktery stal u dveri s klici v rukou, mel za svou povinnost zachovavat nejprisnejsi neutralitu. Dostal tucne uplatky od obou zapasicich a nechtel jim prekazet. Teprve kdyz Zurita zacal starce rdousit, rekl znepokojene: „Abyste ho neuskrtil!“
Rozliceny Zurita vsak nedbal na zalarnikovo upozorneni a Baltazarovi by se bylo zle vedlo, kdyby se v cele nebyl objevil novy navstevnik.
„Vyborne! Pan porucnik se cvici ve vykonavani svych porucnickych prav!“ ozval se hlas Salvatoruv. „Nac cekate? Neznate snad sve povinnosti?“ krikl Salvator na zalarnika takovym tonem, jako by byl velitelem veznice. Jeho napomenuti ucinkovalo. Zalarnik se vrhl mezi zapasici.
Hluk privolal dalsi hlidace a brzy odtahli Zuritu i Baltazara od sebe.
Zurita se mohl pokladat za viteze. Ale porazeny Salvator byl stale jeste silnejsi nez jeho souper. Dokonce i zde, v teto cele, jako vezen, neprestaval ovladat situaci i lidi.
„Vyvedte ty kohouty,“ rozkazal hlidacum. „Musim zustat s Ichtiandrem o samote.“
Hlidaci poslechli. Odvedli Zuritu i Baltazara pres jejich protesty a nadavky. Dvere cely se zavrely.
Kdyz v chodbe zmlkly vzdalujici se hlasy, pristoupil Salvator k nadrzi a rekl Ichtiandrovi, ktery vyhledl z vody:
„Vstan, Ichtiandre. Postav se doprostred cely, musim si te prohlednout.“ Chlapec poslechl.
„No tak,“ pokracoval Salvator, „pojd bliz ke svetlu.Dychej. Zhluboka. Jeste.Nedychej. Tak.“
Salvator poklepal Ichtiandra na prsou a naslouchal jeho preryvanemu dechu.
„Spatne se ti dycha?“
„Ano, otce,“ odpovedel Ichtiandr.
„Sam sis to zavinil,“ odpovedel Salvator, „nesmis zustavat tak dlouho na vzduchu.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom nahle hlavu zvedl, podival se Salvatorovi primo do oci a zeptal se:
„Otce, ale proc nesmim? Proc vsichni muzou a ja ne?“
Vydrzet tento pohled plny skryte vycitky bylo pro Salvatora mnohem tezsi nez vypovidat u soudu. Prece vsak vydrzel.
„Protoze mas schopnost, jakou nema zadny jiny clovek: schopnost zit pod vodou. Kdybys mel na vybranou, Ichtiandre, byt jako ostatni a zit na zemi, nebo zit pouze pod vodou, co by sis zvolil?“
„Nevim.,“ odpovedel Ichtiandr po chvili.
Podmorsky svet mu byl stejne drahy jako zeme, jako Guttiere. Ale Guttiere je pro neho ztracena.
„Ted bych si vybral ocean,“ rekl.
„Rozhodl ses pro nej uz driv, Ichtiandre, kdyz jsi svou neposlusnosti porusil rovnovahu sveho organismu. Ted uz muzes zit pouze pod vodou.“
„Ale ne v tehle hrozne spinave vode, otce. Tady zemru. Chci na volne more!“ Salvator potlacil vzdech.
„Udelam vsechno, abych te co nejdriv vysvobodil ze zalare, Ichtiandre! Hlavu vzhuru!“ Poklepal chlapci povzbudive na rameno a odesel do sve cely. Usedl na nizkou stolicku k uzkemu stolu a zamyslel se.
Jako vsichni chirurgove i on zakusil nezdary. Nemalo lidskych zivotu zaniklo pod jeho nozem vinou jeho vlastnich omylu, nez nabyl dokonalych zkusenosti. Nikdy se vsak nad svymi obetmi nezamyslel. Desitky lidi zahynuly, tisice byly zachraneny. Tento jednoduchy vypocet ho plne uspokojoval.
Pokladal se vsak za odpovedneho za osud Ichtiandruv. Ichtiandr byl jeho pycha. Miloval ho jako svuj nejlepsi vytvor. A mimoto k nemu prilnul a mel ho rad jako vlastniho syna. A ted ho Ichtiandrova nemoc a jeho dalsi osud znepokojovaly, pusobily mu starost. Na dvere cely kdosi zaklepal. „Vstupte!“ rekl Salvator.
„Nevyrusuju vas, pane profesore?“ zeptal se tise vezensky dozorce. „Ani trochu,“ odpovedel Salvator a povstal. „Jak se dari vasi zene a diteti?“ „Dekuju, dobre. Poslal jsem je k tchyni, daleko odtud, do And.“ „Ano, horske podnebi jim prospeje,“ odpovedel Salvator.
Dozorce chvili otalel, pak se ohledl na dvere, pristoupil k Salvatorovi a tise ho oslovil: „Profesore! Jsem vam velice vdecny, ze jste mi zachranil zenu. Mam ji moc rad.“ „Nedekujte mi, byla to ma povinnost.“
„Jsem vasim dluznikem,“ odpovedel dozorce. „A nejen to. Nemam velke vzdelani. Ale ctu noviny a vim, kdo je profesor Salvator. Takovy clovek nesmi zustat v zalari ve spolecnosti tulaku a zlodeju.“
„Moji uceni kolegove,“ pronesl s usmevem Salvator, „dosahli toho, abych se dostal do nemocnice jako dusevne chory.“
„Vezenska nemocnice je totez co vezeni,“ namitl dozorce, „a mozna snad jeste horsi. Misto zlocincu budou
