zaroven.
Kerk zustal stat na svem miste a Jason, prekvapeny svou zbabelosti zrozenou z instinktu preziti, ted vystoupil z krytu a spolu s nim sledoval ty dve cerne tecky, jak leti vzhuru, aby se snesly za zed.
Okamzik napjateho ocekavani — a pak cele postaveni s kamennymi stenami nadskocilo a zritilo se v troskach dolu. Jason jen kratce zahledl tela vymrstena do vyse, drive nez uskocil za balvan, aby se chranil pred kusy padajiciho kameni.
„Jsem spokojen,“ prohlasil Kerk, pritisknuty ke kamenne predprsni vedle Jasona, kdyz kolem nich dopadalo kameni.
„Doufam, ze s ostatnimi to bude zrovna tak snadne.“ Samozrejme ze nebylo. Pozorni obranci si stacili povsimnout, ze tu pohromu ma na svedomi jeden muz s necim, co haze, a priste, kdyz se Kerk vynoril, musel se rychle stahnout, nebo? se k nemu snesla sprska sipu. „Tak to se musi promyslet,“ rekl a automaticky sfoukl prskajici roznetku.
„Mate strach? Proc jste prestali?“ ozval se rozhorceny hlas. Kerk se otocil k Temuchinovi, ktery vystoupil do predni linie pod ochranou stitu sve osobni straze.
„Obezretnost bitvy vyhrava, strach prohrava. Ja ti tuhle bitvu vyhraju.“ Kerkuv hlas znel stejne popuzene jako nacelnikuv. „Je to obezretnost, nebo zbabelost, ktera vas schovava za tyto balvany, kdyz jsem vam rozkazal, abyste pevnustky znicili?“
„Je to obezretnost, nebo zbabelost, ktera te schovava vedle me a brani ti vest sve muze do bitvy?“
Temuchin zachrcet jako selma a vytahl mec. Kerk zvedl bombu a byl zrejme ochoten nacpat ji nacelnikovi do krku. Jason se zhluboka nadechl a vkrocil mezi oba besnici muze. „Smrt nekoho z vas by prospela nepriteli,“ prohlasil celem k Temuchinovi, protoze vedel, ze ho Kerk zezadu neuderi. „Slunce uz zapada, a jestli ty pevnustky neznicime do setmeni, muze uz pak byt pozde. Behem noci by mohly dorazit jejich posily a to by znamenalo konec tohoto tazeni.“
Temuchin machl mecem, aby Jasonovi zablokoval cestu, zatimco Kerk ho popadl za pazi a odtahl stranou, jeho ocelove sevreni pronikalo az do kosti. Jason se ovladl, aby nevykrikl bolesti, a rekl: „Prevel sem ostatni Pyrrany a poruc jim a ostatnim vojakum, aby hazeli na pevnustky kameny. Nenadelaji moc skody — ale obranci nepoznaji, kdo hazi bomby.“ Mec zavahal, prsty trochu uvolnily stisk — a Jason rychle pokracoval.
„Pro jednoho to znamena jistou smrt, kdyz se na nekoho soustredi palba. Ale jestlize tu palbu rozlozime, budeme moci vystupovat udolim tak rychle, jak rychle budou vojaci schopni pochodovat. Do tmy projdeme obranou.“
Na okamzik pomyslel Temuchin opet na svou armadu a tmavnouci oblohu — a napeti pominulo. Nic nebylo tak dulezite jako vyhrat tuto bitvu, a osobni intriky budou muset pockat. Zacal vydavat rozkazy, aniz si uvedomil, ze dosud trima v ruce mec. Kerkovo sevreni konecne povolilo a Jason si protahl zhmozdene svaly.
Ted uz mohli postupovat dal. Postavy hazejici kameny se vynorovaly na nejruznejsich mistech, a zmateny nepritel nedokazal urcit, ktera z nich vrha blesky. Zatimco nomadi proste hazeli kameny vysokym obloukem a rychle mizeli do bezpeci, Pyrrane, kteri meli s granaty letite zkusenosti, si peclive vybirali cil, kdyz hazeli kameny za barikady, a rozbili pritom nejednu lebku. Pochodovali vytrvale vpred a vzdorujici pevnustky padaly jedna za druhou.
„Blizime se ke konci,“ vykrikl Jason, uhodil Kerka do ramene, aby upoutal jeho pozornost, a ukazal dopredu.
V tomto miste mela Slatina sirku necelych sto metru, lemovaly ji dve vysoke skalni veze, ktere se tycily ze dna udoli. Mezi nimi bylo videt oblohu, zrudlou zapadajicim sluncem — a planinu na druhe strane. U vezi svisle steny prakticky koncily. Az se armada dostane za ne, nic ji uz nezastavi.
Kdyz se Jason a Kerk prodrali vpred s cerstvou zasobou bomb, zjistili, ze vetsina vojaku bezi zpatky k nim. Pred nimi zaznival pronikavy kolisavy ton zeleznych trubek.
„Co se deje?“ zeptal se Kerk a popadl jednoho z utikajicich muzu. „Co znamena to troubeni?“
„Ustup,“ ukazal vojak nahoru. „Podivej se.“ Vytrhl se a zmizel.
Mezi prchajici vojaky se skulil velky balvan a rozdrtil jednoho z nich jako hmyz. Jason a Kerk vzhledli a spatrili, jak na skalni rimsu nad udolim splhaji muzi. Zretelne se rysovali proti obloze, zvedali a tahli neco jako kul.
„Na druhe strane jsou taky!“ vykrikl Jason. „Natahali tam nahoru balvany a ulozili tak, aby nam je mohli vrhat na hlavu. Stahnete se!“ Neochotne ustoupili, kdyz spousta balvanu zadunela do udoli.
Pouze to, ze tuto zbran posledni zachrany jeste nikdy nepouzili, utocniky zachranilo. Cele generace vrsily kameny a balvany stale vys, az se uvolnovaci podpery pod jejich vahou pevne vklinily do okraje utesu. Muzi na utesu do podper strkali dlouhymi tycemi, ale ty se ani nepohnuly. Nakonec jeden velice odvazny nebo naivni muz se spustil dolu po lane a busil do podper v mistech, kde se vklinily do skaly. Muselo se mu to podarit, protoze v mziku zmizel, kdyz ho srazily padajici balvany, ktere jako by na chvili visely ve vzduchu, drive nez se snesly. Za kratkou chvili podpery na protejsi strane srazu rovnez povolily. Jason a Kerk prchali s ostatnimi.
Ztraty na zivotech nebyly velke, nebo? vetsinu muzu se podarilo varovat vcas. Krome toho se v tomto miste Slatina vyrazne zuzovala a padajici kameny se hromadily za vchodem do udoli stale vys.
Kdyz doznel dopad posledniho balvanu, Slatina byla prehrazena, beznadejne uzavrena stenou z kameni.
Tazeni zrejme ztroskotalo.
14
„To se mi nelibi,“ prohlasil Kerk. „Myslim, ze to nepujde.“
„Nech si laskave ty pochybnosti pro sebe,“ priseptl mu Jason, kdyz prisli k Temuchinovi. „Budu mit i tak dost prace, abych ho o tom presvedcil. Jestli nemuzes pomoct, aspon prikyvuj, ze se mnou souhlasis.“
„Je to silenstvi,“ zabrucel Kerk.
„Zdravim te, nacelniku,“ zanotoval Jason. „Prinasim pomoc, ktera zmeni momentalni pohromu ve vitezstvi.“
Jestlize ho Temuchin slysel, nedal to najevo. Sedel na balvanu s rukama na hrusce mece, zabodnuteho do zeme pred sebou, a hledel na zataraseny prusmyk, ktery zhatil jeho dobyvatelsky sen. Posledni paprsky zapadajiciho slunce osvecovaly strme, svisle steny skalnatych vezi, tvoricich branu.
„Z prusmyku je ted past,“ rekl Jason. „Kdyz se pokusime prelezt tu kamennou hraz, nebo ji odklidit, postrili nas ti, co jsou za ni ukryti. Nez bychom si vynutili pruchod, prisly by jim posily. Jedno vsak udelat lze. Kdybychom se dostali na tu vyssi vez, na tu nalevo, mohli bychom na nepritele hazet bomby a drzet ho v sachu, dokud nasi vojaci nevylezou na sesute kameny.“
Temuchin zvolna zvedl pohled od kamenne hraze na vrcholek vysoko nad nimi. „Tam se neda vysplhat,“ prohodil, aniz otocil hlavu.
Kerk prikyvl a otevrel usta, aby vyslovil souhlas, ale vyrazil ze sebe jen neurcite
„Mas pravdu. Vetsina muzu tam nevysplha. Ale my Pyrrane jsme z hor a na tu vez vylezeme snadno. Dovolis nam to?“ Nacelnik se rozvazne otocil a prohlizel si Jasona jako nekoho, kdo se pomatl. „Tak do toho. Ja se budu divat.“
„Musi se to provest za dne. Potrebujeme videt, abychom mohli hazet bomby, a v sedlovych brasnach mame specialni vybavu, kterou musime pripravit. Proto zacneme za svitani a odpoledne bude Slatina tva.“
Citili, jak se jim Temuchinovy oci vpaluji do zad, kdyz se vraceli k ostatnim. Kerk byl zmaten.
„O jake vybave to mluvis? To nedava zadny smysl.“
„Protoze ses nikdy nesetkal s vybavou pro horolezecke vystupy. Z ni bych nejdrive potreboval tvoje radio, protoze musim zavolat na lod, aby mi tam udelali to ostatni. Jestli sebou hodi, muzou to vyrobit a dopravit sem pred svitanim. Postarej se, aby nasi zridili tabor co mozna nejdale od ostatnich. Potrebujeme mit moznost nepozorovane zmizet, aniz by nas nekdo pozoroval.“
