„Je to lehka planeta,“ poznamenal, kdyz se pomalu otocil a tekal ocima sem tam. „Urcite nema pres jedno ge. Po Pyrru je takova lehkost fajn.“
„Je to spis jedno a pul ge,“ prohlasil Jason a vydal se za nim ven zrovna tak obezretne. „Ale porad lepsi nez dve ge.“
Prvni pristavaci skupina, celkem deset muzu, se vynorila z lodi a opatrne si prohlizela prostor. Drzeli se dostatecne blizko u sebe, aby mohli jeden druheho zavolat, ale zase ne tak blizko, aby branili druhemu ve vyhledu nebo vystrelu. Pistole zustavaly v pouzdrech a muzi kraceli pomalu a zrejme jim nevadil ledovy vitr a zavan pisku, ktery Jasonovi zpusobil zcervenani kuze a slzeni. Sobe vlastnim, vylozene pyrranskym zpusobem se radovali po vynucenem odpocivani behem cesty.
„Neco se pohybuje dve ste metru k jihovychodu,“ ozval se Metin hlas v jejich sluchatkach. Byla jednim z pozorovatelu nahore na lodi.
Rychle se otocili a prikrcili, pripraveni na cokoliv. Vlnici se planina se stale zdala prazdna, ale nahle se ozvalo zasyceni, kdyz ke Kerkove hrudi zamiril sip. Kerkovi vskocila do ruky pistole — Kerk sestrelil sip tak klidne a jiste, jako by likvidoval utociciho kridlobodce. Dalsi sip bleskurychle vyletel k nim, a Rhes ustoupil stranou, takze ho sip minul. Vsichni cekali a ostrazite se rozhlizeli, co se stane v nejblizsim okamziku.
Je to utok, rekl si v duchu Jason, nebo akce k odvraceni pozornosti? To prece neni mozne, aby tak brzy po nasem prichodu mohl byt zahajen jakykoliv predem smluveny utok. Ale vlastne, proc ne?
Do dlane mu vklouzla pistole, zacal se otacet — a prave v tom okamziku pocitil v hlave prudkou bolest. Neuvedomil si, ze pada, jen mel pocit nahle a uplne temnoty.
4
Jason se z bezvedomi dlouho netesil. Zaplavila ho ruda, szirava bolest a sotva logicky pocit, ze kdyby se mohl probudit, nic by pro neho nebylo nemozne. Z nejakeho duvodu nemohl pochopit, co se deje, hlava se mu kymacela ze strany na stranu, coz jeho agonii nesmirne zvysovalo, a on si neustale pral, aby se hlava prestala kyvat, ale marne.
Posleze, coz trvalo urcite velice dlouhou dobu, si uvedomil, ze jestlize citi bolest, musi byt pri vedomi, nebo velice k nemu blizko, a ze by mel techto okamziku vyuzit co nejvyhodneji. Paze mel nejakym zpusobem pripevneny — to citil, i kdyz na ne nevidel — ale stale byly do jiste miry volne. Mezi pazi a bok mel vmacknute pouzdro, ale pistole by do jeho ruky nevskocila. Tapajicimi prsty konecne zjistil proc, kdyz se jimi dotkl rozedraneho konce kabelu, ktery spojoval pistoli s pouzdrem.
V myslenkach, otupelych jako jeho prsty, se snazil dobrat vysvetleni. Neco se mu stalo, nekdo, nikoliv neco, ho zasahl. Vzal mu pistoli. Co jeste? Proc nic nevidi? Proc nevidi neco jineho nez rude mzitky, kdyz se pokusi otevrit oci. Co dalsiho zmizelo? Urcite jeho opasek s vystroji. Prsty hmatal sem a tam po boku, ale nemohl ho najit.
Neceho se dotkl. Ve zvlastnim drzaku dosud zustal na zadni casti pasu medikitu. Opatrne, aby se nedotkl uvolnovaciho knofliku — kdyby mu vyklouzl medikitu z ruky, uz by se s nim neshledal — tiskl brisko palce na pristroj, dokud se mu sonda nedostala do styku s pokozkou. Tlumene zabzucel analyzator, ale Jasonovi tak trestila hlava, ze vpich injekcnich jehel ani necitil. Pak droga zapusobila a bolest zacala ustupovat.
Kdyz vse prehlusujici bolest pominula, mohl soustredit tu malou cast sveho vedomi, ktera mu zbyla, na problem oci. Nedaly se otevrit, neco je drzelo pevne zavrene. Neco, co mohla, ale nemusela byt krev. Neco, co pravdepodobne krvi bylo, kdyz vzal v uvahu, v jakem stavu je jeho hlava, a usmal se, kdyz se mu uspesne podarilo doplnit slozity postup sveho mysleni.
Soustred se na jedno oko. Soustred se na prave oko. Zmackni je pevne, az to zaboli, a zatahni za vicka a otevri je. Pak je zase zavri. To tahani, mackani, uvolneni slz zacalo pusobit a Jason pocitil, ze vicka se zacinaji odlepovat.
Do bela rozpalene slunce mu svitilo primo do oka — musel zamrkat a odvratit zrak. Pohybovali se pres planinu, byla to jizda nerovnym terenem a pusobici narazy, a nedaleko jeho obliceje se objevilo neco jako mrizka. Slunce se dotklo horizontu. Tohle je dulezite, opakoval si v duchu, zapamatovat si, ze se slunce dotklo horizontu primo za nim, ci snad trosku vpravo.
Vpravo. Zapada. Trochu vpravo. Drogy z medikitu a traumaticky sok v nem opet vyvolaly pocit bezmocnosti. Ale nepoddavej se. Zapada. Vzadu. Vpravo.
Kdyz posledni bily zablesk zapadl za horizont, zavrel tryznene oko a tentokrat mu prislo bezvedomi vhod.
„--------“ zarval nejaky hlas, nesrozumitelna sprska zvuku. Ostra bolest v boku se ozvala daleko silneji a Jason se od ni odkulil, pokouseje se zaroven vyskrabat na nohy. Neco tvrdeho a nepoddajneho mu pohmozdilo zada, a on klesl na vsechny ctyri. Rozhodl se, ze otevre oci, trel si specena vicka a podarilo se mu je rozlepit. Jediny pohled ho presvedcil, ze byl mnohem s?astnejsi, kdyz mel oci zavrene, ale uz bylo prilis pozde.
Hlas patril velikemu statnemu muzi, ktery sviral dvoumetrove kopi, jimz predtim rypal Jasonovi do zeber. Kdyz videl, ze se Jason posadil a ze ma oci otevrene, odtahl kopi, oprel se o ne a zkoumave si prohlizel sveho zajatce. Jason pochopil jejich vzajemne postaveni, kdyz si uvedomil, ze se nachazi ve zvoncovite kleci z zeleznych prutu, jejiz vrchol se temer dotkl jeho hlavy, kdyz se posadil. Oprel se o pruty a pozorne si prohlizel toho, jenz ho zajal.
Bylo jasne, ze je to domyslivy a sebejisty bojovnik, od zubate zvireci lebky, ktera zdobila vrsek jeho vyvatovane prilby, az k ostruham ostrym jako jehly na patach jeho bot, ktere sahaly az ke kolenum. Vyformovany naprsni krunyr, zrejme vyrobeny z tehoz materialu jako prilba, pokryval horni pulku jeho tela a byl pomalovan kriklavymi vzory okolo ustredni postavy nejakeho nedefinovatelneho zvirete. Krome kopi mel ten muz na pohled velice ucelny kratky mec, zaveseny bez pochvy na reminku u opasku. Kuzi mel osmahlou a oslehanou vetrem, leskla se na ni jakasi olejovita kapalina, a jelikoz stal vuci Jasonovi po vetru, cpel z neho silny pach nemyteho zvirete.
„-------“ zakricel bojovnik a potrasl kopim smerem k Jasonovi.
„To je pekne uboha nahrada za rec!“ zakricel Jason v odpoved.
„------“ odpovedel muz, tentokrat pronikavejsim hlasem, doprovazenym ostrymi mlaskavkami.
„A tohle neni o nic lepsi.“
Muz si odkaslal a plivl k Jasonovi. „
„Ted uz se to reci podoba. Lamana a zprofanovana forma standardni anglictiny. Asi se uziva jako nejaky druh pomocneho jazyka. Predpokladam, ze se nikdy nedozvime, kdo puvodne tuhle planetu osidlil, ale jedna vec je jista — mluvi anglicky. Za velkeho kolapsu, kdy se komunikace mezi vsemi planetami prerusila, tenhle prima svet vklouzl do barbarstvi s vlci moralkou a urcite zplodil spoustu mistnich dialektu. Ale aspon si zachovali upominku na anglictinu, jakkoliv zvulgarizovanou, jako na spolecny jazyk mezi kmeny. A diky tomu, ze ji mluvi tak spatne, da se ji rozumet.“
„Co ty rikat?“ zabrucel bojovnik a potrasal hlavou nad Jasonovym nesrozumitelnym zurcenim slov.
Jason si poklepal na hrud a prohlasil: „Ja urcite mluvit dorozumivaci jazyk prave tak dobre jako ty.“
Tohle zrejme bojovnika uspokojilo, protoze se otocil a razil si cestu zastupem. Poprve mel Jason moznost prohlednout si lidi, kteri sli kolem a kteri predtim byli pouhou rozmazanou skvrnou v pozadi. Vsichni to byli muzi, bojovnici obleceni v nescetnych variacich na stejne tema. Vysoke boty, mece, brneni do pul tela a prilby, kopi a kratke luky ozdobene podivnymi barevnymi vzory. Za nimi a na vsech stranach byly zaoblene stavby pomalovane touze zazloutlou sedi jako ridka trava, ktera pokryvala planinu. Neco se pohybovalo davem — muzi udelali cestu kolebajicimu se zvireti s jezdcem. Jason rozpoznal to stvoreni podle popisu lidi, kteri prezili masakr.
To zvire bylo v mnoha smerech podobne koni, jenze bylo dvakrat tak velke a pokryte chundelatou kozesinou. Jeho hlava mela konsky vzhled, ale byla vuci telu drobna a posazena na konec neprilis dlouheho krku. Melo dlouhe nohy, obzvlaste predni, ktere byly rozhodne delsi nez zadni, takze jeho hrbet se svazoval od kohoutku ke kytam, zakoncenym malym kmitajicim ocasem. Silne tluste prsty na kazde noze mely ostre drapy, ktere se zaryvaly do
