Treti planeta smrti

kuze prehozene pres zelezne tyce. Daly se postavit a strhnout v nekolika minutach, a kdyz se kmen stehoval, vezl je spolu s domacimi potrebami na ramech s koly zvanych escungy, podobnych karam, ktere tahli moropove.

Na rozdil od dobytka a koz, potomku pozemskych zvirat, moropove se zrodili na vysokych stepich Felicity. Tito bylozravci s drapy na nohou byli po staleti ochocovani a slechteni, zatimco vetsina jejich divokych stad byla vyhubena. Tlusta kuze se srsti je chranila pred chladem, a dokazali vydrzet az dvacet dni bez vody. Jako zvirata nosici naklady a jako valecni orove umoznovali existenci v teto puste zemi.

K tomu bylo uz malo co dodat. Kmeny se potulovaly a bojovaly, kazdy mluvil svym jazykem nebo narecim — neutralni dorozumivaci jazyk se pouzival v komunikaci s temi, kdo nepatrili ke kmeni. Uzaviraly dohody a zradne je porusovaly. Jejich zamestnanim a laskou byla valka, a tu dokazaly vest velice zdarne.

Jason stravil tyto informace, zatimco se pokousel, mene uspesne, o totez s nerozzvykatelnymi kousky duseneho masa, ktere se prinutil spolknout. Jako napoj slouzilo zkvasene mleko moropu, ktere chutnalo temer tak odporne, jak zapachalo. Jediny chod, o ktery prisel, bylo jidlo pro bojovniky, smes mleka a teple krve, a byl tomu rad.

Jakmile Jason svou zvedavost ukojil, prisla rada na Oraiela — ten kladl nekonecny pocet otazek. I pri jidle musel Jason mumlat odpovedi, ktere si zongler a jeho ucen ukladali do sve pameti s obrovskou kapacitou. Nikdo je nerusil, a Jason nabyl dojmu, ze je v bezpeci — aspon prozatim. Bylo uz pozdni odpoledne a Jason musel vymyslet zpusob, jak uprchnout a vratit se na lod. Pockal, az Oraielovi dojde dech, a pak se zeptal na nekolik podstatnych veci.

„Kolik muzu je v tabore?“

Zongler ustavicne usrkaval achadh, zkvasene mleko, a ted se zacal pohupovat sem a tam. Neco zamumlal a rozprahl dosiroka paze. „Jsou to synove supa,“ zanotoval. „Jejich pocet zatemnuje planinu a pohled na ne rozseva hruzu…“

„Nechtel jsem slyset nic z historie kmenu, ale jedno aspon priblizne cislo.“

„To vedi jenom bozi. Muze jich byt sto, muze jich byt milion.“

„Kolik je dvacet a dvacet?“ zkusil Jason.

„Takovymi hloupostmi se nezatezuji.“

„Hned mi napadlo, ze asi neovladas vyssi matematiku — jako pocitat do sta a ostatni exoticke vypocty.“

Jason presel mistnost a vyhledl ven mezerou mezi snurami. Zavan ledoveho vzduchu zpusobil, ze se rozslzel. Vysoke ledove mraky se hnaly blede modrou oblohou a stiny se prodluzovaly.

„Pij,“ rekl Oraiel a pokynul kozenou lahvi s achadhem. „Jsi muj host a musis, se napit.“

Ticho prerusovalo pouze skripani pisku, kdyz starena vyskrabovala hrnec. Ucen mel bradu polozenou na hrud a zdalo se, ze usnul.

„Napit se nikdy neodmitnu,“ prohlasil Jason, presel mistnost a uchopil lahev.

Kdyz ji zvedl ke rtum, vsiml si, ze starena rychle vzhledla, nez se opet sklonila nad svou praci. Za nim se neco nepatrne hnulo. Uskocil, kozena lahev, z niz pil, odletla a klacek mu odrel ucho a prastil ho do ramene.

Prekulil se po zemi, a aniz se ohledl, kopnut dozadu a nohou zasahl ucne do zaludku. Mladik se slozil a spicata zelezna tyc mu vyklouzla z ochablych rukou.

Oraiel, najednou strizlivy, vytahl zpod kozesin za sebou dlouhy obourucni mec a vrhl se na Jasona. Jasona sice pred chvili hrot tyce minul, ale drzadlo mu ochromilo pravou pazi, ktera mu ted visela ochable u boku. Levou ruku mel vsak v poradku, vrhl se proti meci, drive nez mohl dopadnout, a sevrel rukou zonglerovi hrdlo, palec a ukazovacek na tepne. Muz krecovite kopal, pak se v bezvedomi zhroutil.

Jason nikdy nezapominal na kryti z boku, nyni sledoval jednim okem starenu, ktera vytahla leskly nuz s pilovitym ostrim — camach byl zbrojnici skrytych zbrani — a vrhla se do utoku. Jason pustil zonglera a sekl ji po zapesti, a nuz mu spadl k noham.

Vse se odehralo asi v deseti sekundach. Oraiel a jeho ucen lezeli v bezvedomi jeden pres druheho v nedustojne poloze, zatimco starena vzlykala u ohne a drzela si zapesti.

„Pekne dekuju za pohostinnost,“ rekl Jason a pokousel se trenim ozivit zhmozdenou ruku. Kdyz opet mohl pohybovat prsty, svazal zenu a dal ji roubik do ust, potom ostatnim a srovnal je do uhledne rady na podlahu. Oraiel mel oci otevrene, z nichz vyzarovala neutuchajici zas?.

„Jak jste zaseli, tak sklizite,“ prohlasil a sebral kozesiny. „To je dalsi vec, kterou se muzete naucit nazpame?. Nikdo vam nema za zle, ze jste se pokusili ziskat informace a soucasne odmenu. Ale byli jste trochu moc chamtivi. Vim, ze toho ted litujete a ze chcete, abych se spokojil s temito kozesinami prozranymi od molu a zamaskoval se jimi, zrovna tak jako s timhle usmolenym kozesinovym kloboukem, ktery pamatuje lepsi casy, a snad s jednou nebo dvema zbranemi.“

Oraiel zabrucel a usta ucpana roubikem se mu pokryla troskou peny.

„To je rec,“ podotkl Jason. Stahl si klobouk do oci a zdvihl spicatou tyc, kterou zabalil do kousku kuze. „Ani ty ani ta stara nemate dost zubu, abyste to zvladli, ale tvuj pomocnik ma docela pekna kusadla. Muze se prokousat kozenym roubikem a pak vam prehryzat reminky na zapestich. Ale to uz budu daleko odtud. Budte radi, ze nejsem jeden z vas, to uz byste byli po smrti.“ Sebral kozenou lahev s achadhem a hodil si ji pres rameno. „Tohle si vezmu na cestu.“

Nikdo nebyl v dohledu, kdyz vystrcil hlavu z camachu, takze mel dost casu, aby za sebou pevne zasneroval chlopen. Pohledl kratce na oblohu a pak se vydal mezi rady kupoli.

Se sklonenou hlavou se soural taborem barbaru.

5

Nikdo mu nevenoval nejmensi pozornost.

Vetsina lidi byla zachumlana proti ustavicne zime a vypadala rozedrane a nevyrazne jako on — muzi, zeny, mladi i stari. Jedine bojovnici se lisili odevem a tem se mohl snadno vyhnout tim, ze odbocoval mezi camachy, kdykoliv spatril, ze se nekdo z nich blizi. Jim se vyhybali i ostatni, takze si jeho pocinani nikdo nevsiml.

Ukazalo se, ze v usporadani tabora neexistuje zadny rad, ktery by se dal vysledovat. Camachy staly v nepravidelnych, klikatych radach, spesne postavenych zrejme kdekoliv, kde jejich majitele zustali stat. Po chvili jejich pocet proridl a Jason se ocitl u stada malych, chundelatych a zle se tvaricich krav. Kolem byly roztrouseny ozbrojene hlidky, ktere drzely uvazane moropy, proto si razil cestu tak rychle, jak jen to bylo prozirave. Slysel a citil — pobliz stado koz, tomu se rovnez vyhnul. Pak se najednou ocitl u posledniho camachu a pred nim se rozprostirala beztvara planina, tahnouci se k horizontu. Slunce uz temer zapadlo a Jason na ne s?astne zamrkal.

„Zapadalo primo za mnou, nebo trochu vpravo. To si pamatuju, kdyz me sem vezli. A jestlize pujdu obracenym smerem a vydam se k zapadu slunce, mel bych se dostat k lodi.“

To jiste, rekl si v duchu, jestlize to zvladnu tak rychle jako ti hrdlorezove, co me sem privezli. A jestlize pujdu spravnym smerem a jestlize oni neodbocovali. A jestlize me nikdo z tech krveziznivych tvoru nenajde. A jestlize…

Uz zadne jestlize. Zavrtel hlavou a narovnal se, pak si poradne lokl odporneho achadhu. Kdyz zvedal kozenou lahev k ustum, ohledl se a ujistil se, ze ho nikdo nepozoruje. Otrel si usta rukavem a vysel do puste stepi.

Daleko nedosel. Jakmile nalezl prolaklinu, odkud ho nebylo z tabora videt, spustil se do ni. Trochu ho chranila pred vetrem, a pritahl si kolena k hrudi, aby uchoval teplo, a pak cekal, dokud se uplne nesetmelo. Nebyl to zrovna nejpovzbudivejsi zpusob, jak utratit cas, zkrehly a stale prochladlejsi, zatimco mu vitr sustil v trave nad hlavou, ale nemel jinou moznost. Polozil na protejsi stenu prolakliny kaminek, aby vyznacil presne misto, kde slunce zapadlo, pak se schoulil u opacne steny. Premital o radiu, a dokonce ho otevrel, aby zjistil, jestli by se s nim nedalo neco delat, ale bylo beznadejne neopravitelne. Potom se posadil a cekal, az slunce dosahne zapadniho