naskok a byl zvedav, jak dlouho vydrzi.
Z jedne z kopuli pred nim nekdo odhodil kozenou chlopen a vykoukl sedovlasy muz — ten, ktery se pokousel predtim s Jasonem komunikovat. Zrejme jednim pohledem odhadl situaci, otevrel chlopen jeste vic a naznacoval Jasonovi, aby bezel k nemu.
Bylo nutne se rychle rozhodnout. Jason, ktery se stale ritil kupredu, se ohledl a zjistil, ze zrovna neni nikdo v dohledu. A taky nikde zadne utociste. Probehl vchodem a vtahl toho starce za sebou. Poprve si uvedomil, ze dosud trima v ruce nuz, vmackl ho do starcova vousu tak hluboko, ze se spicka dotykala hrdla.
„Jestli me prozradis, zemres,“ sykl.
„Proc bych te mel zrazovat,“ zasklebil se muz. „Privedl jsem te sem. Riskuji vsechno kvuli vedomostem. Ted ustup, ja zatim zavru vchod.“ Aniz venoval nozi pozornost, zacal zasnerovavat chlopen.
Jason se rychle rozhledl po tmavem vnitrku a spatril, ze u maleho ohne, nad kterym visel zelezny hrnec, podrimuje mladik. Nejaka babizna michala necim v hrnci a ani v nejmensim si nevsimala niceho z toho, co se dalo u vchodu.
„Dozadu a k zemi,“ rekl muz a strcil do Jasona. „Budou tady co nevidet. Nesmeji te tu najit, jen to ne!“
Zvenci se priblizily vykriky a Jason neshledal na tom umyslu nic zavadneho. „Ale nuz mam stale pripraveny,“ varoval, kdyz se posadil k zadni stene, a svolil, aby mu starec prehodil pres ramena hromadou plesnivych kuzi.
Tezke kroky hrmely kolem, otrasajice zemi, a pak bylo slyset ze vsech stran hlasy. Sedovousy muz dal Jasonovi na hlavu kozeny prehoz tak, aby mu zakryl oblicej, potom hrabl do vacku u pasu pro pachnouci hlinenou dymku a strcil ji Jasonovi do ust. Ani starena, ani mladik tomu vsemu nevenovali pozornost.
Ani nevzhledli, kdyz rozrazil vchod bojovnik s prilbou a strcil dovnitr hlavu.
Jason sedel bez hnuti a vyhlizel zpoza kozene kukly, v ruce skryval nuz, pripraven prenest se skokem pres mistnost a vnorit ho nezvanemu navstevnikovi do hrdla.
Ten se rychle rozhledl po temnem vnitrku a vykrikl neco, co nemohlo byt nic jineho nez otazka. Sedovousy muz zabrucel neco odmitaveho v odpoved — a tim to bylo vyrizeno. Bojovnik zmizel tak rychle, jak se objevil, a starena cupitala ke vchodu, aby ho zase pevne zasnerovala.
Behem sveho putovani po galaxii se Jason velice zridka setkal s nesobeckou dobrocinnosti, a to jeho podezrivavost omlouvalo. Nuz mel stale v pohotovosti.
„Proc jsi riskoval a pomohl mi?“ zeptal se.
„Zongler riskuje vse, aby se naucil novym vecem,“ odpovedel muz a usadil se se zkrizenyma nohama u ohne. „Jsem povznesen nad malicherne handrkovani kmenu. Jmenuji se Oraiel a ty zacnes tim, ze mi reknes sve jmeno.“
„Clunar Sam,“ rekl Jason a odlozil nuz na tak dlouho, aby vytahl vrsek sveho kovoveho odevu a zastrcil si do nej paze. Lhal reflexivne, jako kdyz hral s listem karet drzenym u hrudi. Zde nic neukazovalo na zadne nebezpeci. Starena si neco mumlala nad ohnem, zatimco mladik se posadil na bobek za Oraiela, ktery zaujal tutez pozici.
„Z jakeho sveta pochazi?“
„Z nebe.
„Je mnoho svetu, kde ziji lide?“
„Nejmene tricet tisic, ackoliv nikdo nevi presne cislo.“
„Jak ten tvuj svet vypada?“
Jason se rozhledl a poprve od chvile, co otevrel oci v kleci, mel chvilku, aby premyslel. Az dosud mel stesti, ale bude jeste dlouho trvat, nez vyvazne z tehle slamastyky se zdravou kuzi.
„Jak ten tvuj svet vypada?“ opakoval Oraiel.
„Jak vypada ten tvuj? Neco za neco.“
Oraiel chvili mlcel a v jeho zpola zavrenych ocich se kmitla jiskricka zlomyslnosti. Pak prikyvl. „Dohodnuto. Odpovim na tve otazky, kdyz ty odpovi na moje.“
„Plati. Ty budes odpovidat prvni, protoze ja ztratim vic, jestlize budeme preruseni. Ale nez zacneme dotaznikovou akci, musim si udelat inventuru. Az doposud se veci vyvijely prilis rychle.“
Ackoliv jeho pistole zmizela, pouzdro bylo dosud na svem miste na remeni. Ted nemelo zadnou cenu, ale baterie prijdou mozna vhod. Jeho pas s vystroji byl pryc a kapsy mu vyrabovali. Na medikit neprisli jen diky tomu, ze byl zasunut dozadu. Urcite na nem lezel, kdyz ho prohledavali. Munice, kterou mel navic, zmizela zrovna tak jako pouzdro s granaty.
Ale zustalo mu jeste radio! Ve tme si ho nevsimli, mel je v ploche kapse temer v podpazi. Melo sice jenom primocary signal, ale to by snad mohlo stacit k tomu, aby navazal s lodi kontakt nebo dokonce privolal pomoc.
Vytahl ho a posmutnel, kdyz uvidel rozdrcenou skrinku a polamane soucastky, ktere trcely z pukliny na boku. Nekdy behem tech poslednich rusnych udalosti do nej nekdo uhodil necim tezkym. Zapnul ho a dockal se presne toho, co ocekaval. Nic.
Jen malo ho potesila skutecnost, ze chronometr schovany za prezkou opasku stale ukazuje presny cas. Bylo deset hodin dopoledne. To je bajecne. Hodinky byly serizeny na dvacetihodinovy den, kdyz pristali na Felicity, s polednem nastavenym na slunce v zenitu na miste, kde pristali.
„Tak to staci,“ rekl a usadil se co nejpohodlneji na tvrde zemi a zahalil se kozesinami. „Tak zacneme, Oraieli. Kdo tady vladne, ten, kdo naridil mou popravu?“
„Je to Temuchin Bojovnik, Nebojacny, Ocelova paze, Nicitel…
„Prima. On je jednicka. To chapu i bez vysvetlivek. Co ma proti cizincum… a stavbam?“
„Zpev svobodnych lidi,“ rekl Oraiel, s?ouchl sveho pomocnika loktem do zeber — ten vytahl nastroj podobny loutne s dlouhym krkem a dvema strunami. Drnkal na struny jako doprovod a zacal zpivat pronikavym hlasem:
Svobodni jako planina, po niz putujeme svobodni jako vitr
neznajice zadny domov nez sve stany. Nasi pratele jsou moropove
kteri nas vezou do bitvy nicice budovy
tech, kdo by nas chteli chytit do pasti…
Pisen pokracovala na stejne tema neprimerene dlouho, az Jason zjistil, ze zacina klimat. Probral se, zarazil zpev a polozil nekolik vystiznych otazek.
Obraz zivotnich realit na planinach Felicity zacal nabyvat urcitejsi tvar.
Od oceanu na vychode a zapade a od Velkeho utesu na jihu k horam na severu nestala ani jedna trvala budova nebo osada. Volne zijici divoke kmeny se potulovaly morem z travy, valcily mezi sebou a vedly spolu nekonecne svary a konflikty.
Kdysi zde mesta byla a o jmenech nekterych z nich se dokonce zminovaly Zpevy, ale nyni na ne zustala jen vzpominka a nelitostna nenavist. Pred casem zde musela zurit dlouha a rozhorcena valka mezi dvema odlisnymi zpusoby zivota, kdyz vzpominka na ni jeste o nekolik generaci pozdeji dokazala vzbuzovat tak silne emoce. Omezene prirodni zdroje na techto vyprahlych planinach neumoznily, aby usedli zemedelci a nomadi zili vedle sebe v miru. Sedlaci zrejme vystaveli sidliste okolo skrovnych zdroju vody a branili ve vstupu nomadum a jejich stadum. V sebeobrane se nomadi museli spojit v tlupy a pokusit se osady znicit. V teto genocide meli takovy uspech, ze jedine, co po jejich nepratelich zbylo, byla nenavistna vzpominka.
Surovi, nevzdelani, nasilnicti barbarsti dobyvatele se bez cile potulovali vysokou stepi v kmenech a klanech, neustale se stehovali, kdyz jejich zakrsly dobytek a kozy spasly skrovnou travu, ktera pokryvala planiny. Pismo neznali, a tak zongleri — jedini lide, kteri se mohli volne pohybovat od jednoho kmene ke druhemu — predstavovali historiky, bavitele a nositele novinek. V tomto nepratelskem podnebi nerostly zadne stromy, takze zde nastroje a vyrobky ze dreva neznali. Zelezne rudy a uhli bylo zrejme dost v severnich horach, nejbezneji pouzivanymi materialy bylo tedy zelezo a mekka ocel. Tyto kovy, spolu se zvirecimi kuzemi, rohy a kostmi, predstavovaly temer jedinou dosazitelnou surovinu. Vyznamnou vyjimkou byly prilby a naprsni krunyre. Nektere z nich byly sice vyrobeny ze zeleza, ty nejlepsi vsak pochazely od kmene ve vzdalenych kopcich, kde zpracovavali horninu podobnou azbestu. Rozmelnovali ji na vlakna a smesovali s klovatinou jakesi sirokoliste rostliny — takto vyrabeli material podobny sklolaminatu. Tento material byl lehky jako hlinik, pevny jako ocel a dokonce pruznejsi nez nejlepsi ocelove pero. Tato technika, nepochybne zdedena po prvnich usedlicich z doby pred genocidou, bylo to jedine, co hmatatelne odlisovalo nomady od jakekoliv jine rasy barbaru zelezneho veku. Zvireci trus pouzivali jako topivo, zvireci tuk ke sviceni. Zivot se staval ohavny, surovy a kratky.
Kazdy klan nebo kmen mel svou tradicni pastvinu, na niz se pohyboval, ale hranice byly neurcite a sporne, takze neustale hrozily valky a roztrzky. Kopulovite stany,
