zeme, kdyz zvire kracelo kolem, rizeno jezdcem, ktery sedel za prednima nohama na nejvyssim bodu hrbatych zad.
Jasonovu pozornost upoutalo pronikave zatroubeni na kovovou trubku, otocil se a uvidel sevrenou skupinu muzu kracejicich ke kleci. Tri vojaci se spustenymi kopimi sli v cele, nasledovani dalsim, ktery nesl jakousi kymacejici se standartu na zerdi. Bojovnici s tasenymi meci kraceli bystre, obklopujice dve postavy uprostred. Jedna z nich byl onen kopinik, ktery Jasona probral k vedomi tim, ze do neho rypal kopim. Druhy, o hlavu vyssi, mel zlatou prilbu a naprsni krunyr posazeny diamanty a z obou stran jeho prilby trcely zatocene rohy.
Ma toho jeste vic, vsiml si Jason, kdyz se ten muz priblizil k jeho kleci. Mel vzezreni jestraba nebo velkeho rysce bazinneho, ktery si je jisty svou vladou. Byl vudcem a byl si toho vedom, bral to jako samozrejmou vec. On, bojovnik, vudce bojovniku. Jeho pravice spocivala na hrusce klenoty vyzdobeneho, ale uctyhodne vypadajiciho mece, zatimco zjizvenymi klouby leve ruky si hladil mohutne rude kniry. Zastavil se tesne u klece a hledel panovacne na Jasona, ktery se pokusil, ale marne, opetovat pohled toho druheho se stejnou pronikavosti. To, ze zaujimal v tesne kleci nedustojnou polohu a ze byl sama krev a spinavy, mu na sebevedomi nijak nepridalo.
„Padni na kolena pred Temuchinem,“ porucil jeden z vojaku a zaboril silnejsi konec sveho kopi Jasonovi do zaludku.
Mozna ze by pokleknuti bylo snadnejsi, ale Jason, zkrouceny bolesti, drzel hlavu zprima a oci upiral na toho druheho. „Odkud jsi?“ zeptal se Temuchin hlasem zvyklym rozkazovat do te miry, ze Jason mimodek okamzite odpovedel.
„Zdaleka, z mista, ktere neznas.“
„Z jineho sveta?“
„Ano. Ty o tech jinych svetech vis?“
„Jenom z pisni zongleru. Dokud nepristala prvni lod, myslel jsem, ze neexistuji. Existuji.“
Luskl prsty a jeden z muzu mu podal zacernenou a zkroucenou bezzakluzovou pusku. „Umi primet tuhle rouru, aby zase strilela?“ zeptal se.
„Neumim.“ Urcite to byla jedna ze zbrani prvni vypravy.
„A co tohle?“ zvedl Temuchin Jasonovu pistoli, a kabel urvany od pruzinoveho pouzdra se volne kolebal.
„Nevim.“ Jason byl zrovna tak klidny jako jeho protejsek. Kdyby se tak mohl zmocnit pistole. „Musim se na to podivat zblizka.“
„Tohle take spalte,“ rekl Temuchin a pistoli odhodil. „Jejich zbrane museji byt zniceny ohnem. A ted mi honem rekni, muzi z jineho sveta, proc sem prichazis.“
Byl by z nej dobry hrac pokeru, uznal Jason v duchu. Ja jeho karty neznam, ale on zna vsechny moje. Tak co mu mam rict? Proc ne pravdu?
„Moji lide si chteji vzit kov ze zeme,“ rekl hlasite. „Nikomu neublizime, dokonce zaplatime…“
„Ne!“ To slovo zaznelo naprosto neodvolatelne. Temuchin se otocil.
„Pockej, jeste jsi neslysel vsechno.“
„To staci,“ rekl, zastavil se na okamzik a mluvil pres rameno. „Budete kopat a vyroste budova. Z budov se stane mesto a objevi se ploty. Planiny jsou vzdy otevrene.“ A tymz monotonnim hlasem dodal:
„Zabte ho.“
Kdyz se skupina muzu otocila, aby sla za Temuchinem, korouhevnik se presunul pred klec. Zerd mela na vrcholku lidskou lebku, a Jason si vsiml, ze korouhev je zhotovena, provazec po provazci, z lidskych palcu, mumifikovanych a ususenych, svazanych kozenymi pasky.
„Pockej!“ vykrikl Jason na vzdalujici se zada. „Nech me to vysvetlit. Prece nemuzes tohle udelat…“
Ovsemze mohl. Ceta vojaku obstoupila klec, jeden z nich se pod ni sehnul a ozvalo se rinceni retezu. Jason se prikrcil, kdyz se klec vznesla vzhuru na skripajicich zavesech, a krecovite sevrel mriz, kdyz vojaci po nem sahli.
Preskocil je, jednoho kopnul do obliceje, kdyz ho mijel, a vrazil do tech, co stali vzadu. Vysledek byl predem jasny, ale Jason vytezil z te prilezitosti co nejvice. Jeden vojak lezel rozplacnuty na zemi a dalsi sedel a drzel si hlavu, kdyz zbytek Jasona odnasel. Proklinal je v sesti ruznych jazycich, i kdyz jeho slova mela na indiferentni, bezvyrazne vojaky stejny ucinek, jaky mely jeho udery.
„Jak daleko jsi cestoval, aby ses dostal na tuhle planetu?“ zeptal se kdosi.
„Jak vypada tvuj domovsky svet? Je tak velky jako nas? Teplejsi, nebo chladnejsi?“
Jason, ktereho nesli oblicejem dolu, zakroutil hlavou, aby se podival na tazatele, sedovlaseho muze v rozedranem kozenem odevu, ktery byl kdysi zluty a zeleny. Za nim klopytal vysoky, ospale vyhlizejici mladik, obleceny do stejne strakatiny, ackoliv ta jeho nebyla tak zaspinena.
„Vis toho tolik,“ nalehal stary muz, „tak mi musis neco rict.“ Vojaci odstrcili oba muze pred Jasona, drive nez si Jason mohl zavazat starce vdecnosti tim, ze mu rekl neco o skutecne vyznamnych vecech, ktere mu pripadly na mysl. Drzelo ho tolik muzu, ze byl naprosto bezmocny, kdyz ho opreli zady o silnou zeleznou tyc zasazenou pevne do zeme a trhali mu odev. Kovova tkanina a spinadla odolavaly jejich prstum, dokud jeden z nich nevytahl dyku a neprorezal se materialem, aniz bral na vedomi, ze zaroven rozrezava Jasonovi kuzi. Kdyz byl jeho odev rozrezan az k pasu, Jason krvacel z nekolika ran a vravoral nasledkem zbiti, ktere utrpel. Srazili ho na zem a svazali mu zapesti kozenym provazem. Pak odesli.
Ackoliv bylo brzy odpoledne, teplota se urcite vysplhala kousek nad bod mrazu. Izolacni odev ho jiz nechranil, a sok ze studeneho vzduchu ho okamzite privedl k plnemu se vedomi.
Bylo jasne, co bude nasledovat. Remen, ktery mu poutal zapesti, byl dobre tri metry dlouhy a druhy konec byl pripevnen ke spicce tyce. Jason osamel ve stredu kruhove plochy, ze vsech stran bylo slyset hemzeni, jak vojaci sedlali hrbata zvirata a sedali na ne. Prvni z nich, kdo byl pripraven, vyrazil pronikavy vykrik podobny jodlovani a naprahl zdvizene kopi na Jasona. Zvire nabralo hrozivou rychlost, drapy se mu zatinaly do zeme a ritilo se kupredu jako blesk.
Jason ucinil jedinou moznou vec — uskocil za tyc a pohyboval se tak, aby byla neustale mezi nim a utocicim jezdcem. Muz prudce bodl kopim, ale musel ho rychle stahnout zpet, kdyz projizdel kolem tyce.
Pak Jasona zachranila pouze intuice, protoze zvuk druheho utociciho zvirete zanikl v buraceni prvniho. Chytil se tyce a skokem se kolem ni otocil. Kopi zazvonilo o kov, kdyz druhy utocnik projel.
Prvni muz jiz obracel sve zvire a Jason uvidel, ze treti uz ma osedlano a je pripraven zautocit. Byl mozny jen jediny vysledek v teto hre na zabijeni ziveho terce: uskakovat stale casteji.
„Je nacase zmenit nepriznivy pomer sil,“ rekl, shybnut se a sjel rukou k horni casti sve prave holinky. Jeho utocny nuz tam stale byl.
Kdyz vystartoval treti muz, Jason vyhodil nuz do vzduchu a chytil rukoje? mezi zuby, pak si prerizl kozena pouta. Pouta odpadla a Jason se skrcil za tenkou tyc, aby se vyhnul bodajicimu kopi. Jason zautocil, kdyz ho jezdec mijel.
Vyskocil, nuz v leve ruce, vyrazil pravici, aby uchopil jezdcovu nohu a pokusil se jezdce shodit ze sedla. Ale zvire bezelo prilis rychle a Jason uderil do jeho boku za sedlem — prsty jen sevrel zcuchanou kozesinu zvirete.
Pak uz se vsechno odehralo velice rychle. Kdyz se jezdec zkroutil, pokouseje se bodnout utocnika, Jason ponoril svou dyku az po rukoje? zvireti do kyty.
Jehlovite hroty, ktere bojovnici uzivali misto kolecek ostruh, naznacovaly, ze tvorove, na kterych jezdili, nemaji prilis citlivy nervovy system. To platilo o silne kuzi a srsti mezi zebry, ale misto, ktere zasahla Jasonova dyka, pod ocasem a blizko neho, se ukazalo byt naprosto odlisneho druhu. Zvire se po celem tele zachvelo — a vyrazilo vpred, jako kdyby se v jeho vnitrnostech uvolnilo obrovske pero.
Jezdec, jiz tak na stiru s rovnovahou, se v sedle zakymacel a zmizel z dohledu. Jason, ktery se pevne drzel srsti jednou rukou a zatinal nuz hloubeji druhou, se udrzel behem jednoho skoku zvirete, pak druheho. Pred ocima mu splyvaly rozmazane postavy muzu a padicich zvirat, kdyz bojoval, aby se na zvireti udrzel. To se ukazalo nemoznym a pri tretim skoku, ktery otrasl zemi, byl vymrsten do vysky.
Plul po hlave vzduchem a zjistil, ze miri do prostoru mezi dve pristresi ve tvaru kupole. To bylo urcite lepsi nez narazit do jedne z nich; uklidnil se a zastrcil bradu, nez dopadl na zem, a prekulil se pres rameno, pak jeste jednou. Kdyz dopadl na nohy, rozbehl se a padil stale stejnou rychlosti.
Kupolovita pristresi, jakasi obydli, byla roztrousena kolem dokola a mezi sebou mela ulicky. Jason se ocitl v siroke rovne ulicce a pomysleni na hroty kopi mezi lopatkami ho primelo vzdy odbocit na nejblizsi krizovatce. Rozhorcene vykriky za nim naznacovaly, ze pronasledovatele mu nedavaji sanci na uniknuti. Zatim mel pred nimi
