horizontu a vyjdou hvezdy.
Kez by se byl venoval vice pozorovani hvezd, nez lod pristala, ale ted uz na to bylo trochu pozde. Jejich postaveni neznal a nemel poneti, jestli je zde nejaka polarni hvezda nebo dokonce cirkumpolarni souhvezdi, podle nehoz by se mohl ridit. Jedno si prece jen zapamatoval ze staleho prohlizeni map a tabulek, kdyz se pripravovali na pristani — ze pristali temer presne na 70. rovnobezce a 70 stupnich severni sirky.
A co to tedy znamenalo? Jestlize zde byla nejaka polarka, nachazela by se presne 70 stupnu nad severnim horizontem. Kdyby mel k dispozici nekolik noci a uhlomer, dala by se docela snadno najit. Ale v situaci, v niz se nachazel, nemel moc casu na metodicke pozorovani. A neulehcovala mu ji ani teplota — zadupal nohama, aby zjistil, jestli v nich jeste zustal nejaky cit.
Severni polarni osa by mela byt 70 stupnu nad severnim horizontem, coz znamenalo, ze se slunce v poledne bude nachazet presne 20 stupnu nad jiznim horizontem. To musi platit pro kazdy den v roce, protoze osa rotace planety je kolma na ekliptiku. Tady neplati zadny nesmysl o dlouhych a kratkych dnech nebo dokonce o rocnich obdobich. Na kazdem miste povrchu planety slunce vzdy vychazi na tomtez miste na horizontu. Den za dnem, rok za rokem opisuje stejny oblouk na obloze, pak zapada na temze miste na zapadnim horizontu jako predesle noci. Dny a noci maji na cele planete vzdy stejnou delku. Rovnez tak uhel dopadu slunecnich paprsku — a to znamena, ze mnozstvi zareni dopadajiciho na kteroukoliv plochu zustava stejne po cely rok.
Jelikoz dny a noci maji stejnou delku a privod energie stale tyz, pocasi zustava stale stejne — s tim se neda nic delat. V tropech je vzdy horko, ale poly spocivaji ve vecnem ledovem objeti.
Slunce nyni vypadalo jako kotouc z tlumeneho zluteho svetla na samem okraji horizontu. V teto vysoke zemepisne sirce se sunulo sikmo podel horizontu, misto aby kleslo primo za obzor a zmizelo z oci. Kdyz se polovina kotouce ponorila za horizont, Jason si to misto vyznacil na vzdalenem okraji prolakliny, potom odstoupil a postavil na ne spicaty kamen. Pak se vratil na misto, kde predtim sedel, a dival se primhourenyma ocima na vysledek sveho zamerovani.
„Vyborne,“ pochvalil se nahlas. „Ted vim, kde slunce zapada — ale jak budu sledovat ten smer, az se setmi? Premyslej, Jasone, premyslej, protoze prave ted na tom zavisi tvuj zivot.“ Zachvel se, zcela jiste z chladu.
„Pomohlo by, kdybych znal presne to misto na horizontu, kde slunce zapada, kolik je to stupnu zapadne od severu. Kdyby nebylo sklonu osy, pak by to nebyl zadny problem.“ Nacrtl do pisku oblouky a uhly a mumlal si pro sebe. „Jestlize je osa kolma, musi byt kazdy den rovnodennost, to znamena, ze den a noc jsou stale stejne dlouhe, coz znamena — aha!“ Pokusil se lusknout prsty, ale mel je prilis studene, nez aby se to podarilo.
„Uz to mam! Jestlize se ma delka noci rovnat delce dne, pak je jenom jedno misto, kde slunce zapada a vychazi na kazde sirce od rovniku na sever a na jih. Slunce bude muset opsat 180° oblouk pres oblohu, takze musi vyjit prave na vychode a zapadnout prave na zapade. Heureka.“
Naprahl pravou ruku a posouval ji, dokud prst neukazoval na jeho zamerovaci kamen.
„Je to prostinke. Ukazuji na zapad a primo pred sebou mam jih. Nyni chytre natahnu levou ruku a ukazu primo na vychod. Nezbyva nez stat v teto nepohodlne pozici, dokud nevyjdou hvezdy.“
Ve svezim ridkem vzduchu se uz objevovaly na vychode prvni hvezdy, ackoliv na protejsim horizontu dosud pretrvaval soumrak. Jason se na chvili zamyslel a rozhodl se, ze presnost sve techniky ukazovani prstem vylepsi. Polozil na vychodni okraj rokle kamen, presne nad mistem, kde predtim sedel. Pak vysplhal na protejsi stenu a prolozil jim a prvnim znackovacim kamenem myslenou primku. Jasna modra hvezda lezela tesne u horizontu na spravnem miste a kolem ni se zacalo rysovat jasne souhvezdi ve tvaru Z.
„Ma spasna hvezdo, budu se od tebe vzdalovat,“ rekl a rozepnul si levou prezku, aby se podival na osvetleny cifernik hodinek. „Mam te. Pri dvacetihodinovem dni pripada deset hodin na tmu a deset na svetlo. Takze hned ted se vydam smerem od sve hvezdy. Ta behem peti hodin dosahne sveho zenitu na jihu, a ja ji budu mit nalevo od sebe, kdyz pujdu. Pak se stoci a zapadne primo prede mnou okolo usvitu. To bude naprosto jednoduche, dokud budu kazdou hodinu nebo pulhodinu delat korekce s ohledem na jeji novou polohu v zavislosti na case. Ha!“
Kdyz ze sebe vyrazil posmesek, presvedcil se, ze souhvezdi tvaru Z ma primo za zady, dal si tyc pres rameno a vydal se na cestu. Pripadalo mu, ze si pripravil dostatecne bezpecne zamereni, ale presto si pral, a to ne poprve, aby mel gyromagneticky kompas.
Teplota rychle klesala, jak postupovala noc, a v cistem suchem vzduchu zarily hvezdy jako vzdalene blikajici body. Po nebi se tise pohybovala souhvezdi, zatimco to male v tvaru Z spechalo nizkym obloukem, aby se zastavilo o pulnoci v zenitu. Jason prekontroloval cas, pak klesl na rozpraskany travnaty pahorek. Uz pochodoval pres pet hodin pouze s nepatrnou prestavkou. Prestoze mel trenink pri 2 ge na Pyrru, neslo se mu zlehka. Poradne si lokl z kozene lahve a rikal si, jaka je asi teplota. I kdyz
Felicity nemela mesice, ale hvezdy poskytovaly dost svetla na to, aby bylo dobre videt. Ledova sed planiny se prostirala do vsech stran, ticha a nehybna, az na temnou, pohybujici se masu, ktera se vynorila za Jasonem.
Jason zvolna klesl k zemi a lezel tam, cely zmrzly, kdyz se priblizili jezdci na moropech, a zeme se otrasala dusotem zvirat. Projeli necelych dve ste metru od mista, kde lezel, tiskl se k zemi — a sledoval temne tiche siluety, dokud mu nezmizely z oci smerem k jihu.
„Hledaji me?“ zeptal se sam sebe, kdyz vstal a oprasoval si kozesiny. „Nebo miri k lodi?“
To druhe se zdalo byt pravdepodobnejsi. To, ze jeli v sevrene skupine a tak rychle, naznacovalo, ze miri najisto. A proc taky ne? Touto cestou ho vezli od lode a bylo jen pochopitelne, ze ji pouziji znovu. Uvazoval, zda se nema pokusit sledovat jejich stopu, ale ten napad se mu moc nezamlouval. Na trase k lodi by mohl byt docela cily provoz, a pocit, ze by ho ti barbari mohli na ni za dne chytit, se mu nijak nelibil.
Kdyz vstal, vitr se do neho oprel a roztrasl ho chladem. Byl odpocaty, vice sil odpocinkem by uz nenabral, a klidne se muze vydat dal, driv nez zmrzne. Prehodil si kozenou lahev pres rameno, sebral tyc a znovu se vydal spravnym smerem, rovnobezne se stopou jezdcu.
Jeste dvakrat behem teto zdanlive nekonecne noci padily kolem skupiny jezdcu a Jason se schovaval, aby ho nekdo nahodou nezpozoroval. Pokazde bylo obtiznejsi vstat a pokracovat v chuzi, ale studena zeme ho vzdy presvedcila. V dobe, kdy obloha na vychode zacinala blednout, pritazlivost 1,5 ge si jiz vybrala svou dan. Jasona stalo mnoho sil klast jednu nohu pred druhou. Jeho orientacni souhvezdi stalo nad horizontem v sirici se sedi svitani, a Jason sel dal, dokud nezmizelo.
Byl cas se zastavit. Jen proto, ze slibil sam sobe, ze nebude pochodovat po vychodu slunce, se mu podarilo, ze vubec sel dal. Behem dne se mohl dostatecne snadno orientovat podle slunce, ale to by bylo prilis nebezpecne. Na techto planich by se dala snadno spatrit pohybujici se postava na velkou vzdalenost. A jelikoz lod jeste nebyla v dohledu, zbyvalo ujit velky kus cesty. Bude si muset odpocinout, jestli chce jit dal, a to je mozne jen behem dne.
Zpola spadl, zpola vlezl do nejblizsi prohlubne. Ze severni strany byl maly previs, kam slunce mohlo prazit cely den, takova spravna nora pro neho. Previs dobre zadrzoval vitr a chranil pred pohledem shora. Pritahl si nohy k hrudi a pokusil se nevnimat chlad od zeme, ktery pronikal kozesinami a izolovanym odevem. Prave kdyz si kladl otazku, jestli usne, kdyz je tak zkrehly, zkrouceny v nepohodlne poloze, vycerpany a neschopny poradne dychat, v tom okamziku usnul.
Vyrusil ho nejaky zvuk, neci pritomnost. Otevrel jedno oko a vykoukl zpod okraje klobouku. Z druhe strany prolakliny si ho prohlizela divokym pohledem dve zvirata s sedivou srsti, koznatym ocasem a dlouhymi zuby. Vykrikl „hus!“ a zvirata zmizela. Slunce uz docela hralo a zeme se bud prohrala, nebo jeho bok tak otupel, ze necitil chlad. Znovu usnul.
Kdyz se zase probudil, slunce uz zapadlo za stenu prohlubne a Jason se ocitl ve stinu. Ted poznal na vlastni kuzi, jaky pocit ma kus masa v lednicce. Pohyby vyzadovaly vice usili, nez byl s to vyvinout, a mel strach, ze kdyby rukama nebo nohama do neceho prastil, upadly by mu. V lahvi jeste zbyl nejaky
Znovu si urcil smer podle zapadajiciho slunce, a kdyz vysly hvezdy, vyrazil na cestu. Slo se mu mnohem hur nez minulou noc. Namaha, poraneni, nedostatek potravy a zvysena gravitace si vybiraly svou dan. Behem hodiny vravoral jako osmdesatilety starec a dospel k poznani, ze takle dal pokracovat nemuze. Klesl na zem, lapal po dechu vycerpanim a zmackl uvolnovaci knoflik, ktery mu spustil do ruky medikit.
„Schovaval jsem si te jako posledni zachranu. A jestli se nemylim, prave jsem zaslechl, jak mi zvoni hrana.“ Uchechtl se tomu pritroublemu vtipu, nastavil ovladaci ciselnik medikitu na
