Ucinkovalo to. Behem sedesati sekund si uvedomil, ze unava, prekryta clonou leciv, zacina ustupovat. Kdyz se postavil, pocitil jistou malatnost, ale vubec zadnou unavu.
„Vpred!“ zavelel si, a kdyz zasunul medikit zpatky do pouzdra, vytycil si smer podle orientacniho souhvezdi.
Noc nebyla ani dlouha, ani kratka, proste uplynula v prijemnem oparu. Pod vlivem drog jeho mysl dobre fungovala, a Jason se snazil nemyslet na fyzickou dan, kterou si vybiraly. Kolem projelo nekolik skupin bojovniku, vsechny mirily od lodi, a on se pokazde schoval, i kdyz vetsina z nich projela ve velke vzdalenosti od neho. V duchu si kladl otazku, zda doslo k boji a jestli nahodou nedostali na frak. Pokazde trochu zmenil smer chuze, aby se priblizil jejich trase a nezabloudil.
Brzy po treti hodine rano se pristihl, ze se po klopytnuti pokousi jit dal po kolenou. Nastavil medikit naplno na
Uz temer svitalo, kdyz zachytil cichem prvni stopy zapachu po jakesi spalenine — a ten kazdym krokem silil. Kdyz obloha zacala na vychode sednout, stal se zapach pronikavym a Jason si rikal, co asi znamena. Na rozdil od minuleho rana se nezastavil, ale pokracoval v chuzi. Zbyval mu jiz posledni den, kdy musi dorazit k lodi — driv nez stimulanty prestanou pusobit. Lod nemuze byt daleko. Jenom musi zustat cily a riskovat chuzi za dne. Byl mnohem mensi nez moropove a jejich jezdci, a kdyz bude mit trochu stesti, zpozoruje je driv nez oni jeho.
Pak se ocitl na miste s vypalenou travou a nemohl uverit svym ocim — snad nahodne vznikly pozar, ktery vypalil do zeme priblizny kruh. Teprve kdyz rozpoznal zrezivele a znicene kusy dulniho zarizeni, odvazil se priznat si pravdu.
„Jsem tu. Zpatky na temze miste. Tady jsme pristali.“
Potacel se jako silenec v kruhu a ziral na prazdnotu rozprostirajici se na vsechny strany.
„Tady to je!“ vykrikl. „Tady byla lod. Posadili jsme ji prave sem, nedaleko puvodniho pristavaciho mista. Ale ted tady neni. Odletli — odesli beze me…“
Zmrazilo ho zoufalstvi a paze mu klesly k bokum, jen tam tak stal, vravoraje a naprosto vycerpan. Lod, pratele, vsechno zmizelo.
Zcela blizko se ozvalo duneni tezkych, padicich nohou.
Pres pahorek se ritilo pet moropu a jejich jezdci rvali jako krvelacne selmy, kdyz sehnuli sva kopi, pripravena zabijet.
6
Jason reflexivne vymrstil pazi, pokrcil ruku pripravenou uchopit zbran — ale pak si uvedomil, ze ho odzbrojili.
„Tak se do toho dame jako za starych casu!“ vykrikl a zatocil zeleznou tyci, az to zasvistelo. Nemel zadnou sanci, ale nez padne, a? vedi, zac je toho loket.
Prijizdeli v sevrenem houfu a kazdy z nich se snazil byt tim prvnim, kdo zabije, strkali do sebe a nahybali se daleko dopredu s naprazenymi kopimi. Jason stal pripraven, nohy rozkrocene, a cekal, az nastane posledni mozny okamzik, kdy se pohne. Jecici jezdci dorazili na okraj spaleniste.
Po tlumenem vybuchu se okamzite vytvoril velky oblak dymu, ktery utocniky zahalil. Jason spustil tyc a ustoupil, kdyz se kotoucek oblaku vinul smerem k nemu. Jen jeden morope projel sedivym dymem, unasen setrvacnosti, ale pak upadl a zhroutil se se zuchnutim, ktere otraslo zemi. Jeho jezdce to vymrstilo k Jasonovi — tomu se dokonce podarilo popolezt kousek bliz k nemu, pricemz se mu tichou nenavisti pohybovaly celisti, nez se take zhroutil.
Kdyz Jason nasal do chripi trosku zredeneho plynu, ktery se dostal az k nemu, rychle se vzdalil. Uspavaci plyn. Ten pusobi okamzite a ucinne na kazdeho zivocicha, ktery dycha kyslik, vyvolava ochromeni a bezvedomi po dobu asi peti hodin, po nichz se zcela zotavi a nezustane mu nic horsiho nez velice neprijemny vedlejsi ucinek — kruta bolest hlavy.
Co se vlastne stalo? Lod urcite odletla a nikdo jiny nebyl v dohledu. Unava zvitezila nad ucinky povzbuzujicich prostredku a Jasonovi se zacaly myslenky ztracet jako v mlze. Nekolik sekund naslouchal brucivemu duneni, nez zdroj zvuku rozpoznal — raketovy clun ze Rvace. Zamzoural do treskute jasne ranni oblohy a vysoko na ni spatril kondenzacni stopu, ktera jako bila cara smerovala k nemu a kazdou sekundu se zvetsovala. Clun vypadal zpocatku jako cerna tecka, pak se zvetsil a nakonec pripominal valec dstici plameny, ktery pristal ve vzdalenosti necelych sta metru. Uzaver se vytocil a na zem se spustila Meta, jeste nez se tlumice vyporadaly s narazem pri pristavani.
„Jsi v poradku?“ zvolala a bezela rychle k nemu s ustim pistole patrajicim po nepriteli na vsech stranach.
„V zivote mi nebylo lip,“ rekl a oprel se o tyc, aby neupadl. „Co vas zdrzelo? Myslel jsem, ze jste vsichni odtahli a na me zapomneli.“
„Dobre vis, ze bysme to neudelali.“ Pri reci mu prejela rukama po pazich a zadech, jako by patrala, jestli nema neco zlomeneho — nebo aby se proste ujistila, ze je to skutecne on. „Nemohli jsme jim zabranit, aby te odvlekli, ackoliv jsme se o to pokusili. Nektere z nich jsme zabili, ale ve stejnem okamziku zahajili na lod utok.“
Jason si dovedl zive predstavit, jaky urputny boj a odpor se skryval za jejimi strohymi slovy. Urcite to bylo krute.
„Pojd ke clunu,“ rekla a polozila si jeho pazi kolem ramenou, aby mohla nest cast jeho vahy. Neprotestoval. „Museli byt ukryti vsude kolem a stale prichazely posily. Jsou to velmi dobri bojovnici a nezadaji o milost, ani ji neocekavaji. Kerk si brzy uvedomil, ze by bitva nikdy neskoncila a ze bychom ti nepomohli, kdybychom tu zustali. Kdyby se ti podarilo uprchnout — a Kerk nepochyboval, ze se ti to podari, pokud zustanes nazivu — , nemel bys nadeji dostat se k lodi. Proto jsme pod rouskou protiutoku rozmistili nekolik skrytych dalekohledu a mikrofonu, a taky hezkou radku pozemnich min a dalkove ovladanych plynovych bomb. Pak jsme odleteli a nasli pro lod zakladnu nekde v severnich horach. U upati jsem se s clunem odpoutala a od te doby jsem tam cekala. Priletela jsem tak rychle, jak jsem mohla. Tak si nastup.“
„Nacasovala jsi to velice dobre. Dekuji ti. Zvladnu to sam.“ Nezvladl to, ale nechtel si to priznat, namlouval si, ze po zebriku vylezl a ze mu nepomohlo mocne postrceni zenske pravice.
Preklopytal clunem a klesl do gravitacniho lehatka druheho pilota a Meta zatim zavrela uzaver. Jakmile byl peclive uzavren, jeji napeti zmizelo stejne rychle jako pistole, ktera se zasvistenim vklouzla zpatky do pouzdra. Pribehla k nemu a klekla si, aby mu videla do tvare.
„Sundej to svinstvo,“ rekla a hodila kozesinovou cepici na podlahu. Prohrabla mu prsty vlasy a lehce se dotkla spickami prstu podlitin a omrzlin na jeho obliceji. „Myslela jsem, ze jsi mrtev, Jasone, to mi ver. Uz me ani nenapadlo, ze te jeste uvidim.“
„Tolik te to trapilo?“
Byl vycerpan, temer na pokraji zhrouceni, a cerne vlny hrozily zatemnit mu zrak. S veskerym usilim je zahnal. Citil, ze v tomto okamziku je mu Meta blizsi nez kdykoliv predtim.
„Opravdu me to moc trapilo. Nevim proc.“ Nahle ho prudce polibila, aniz si uvedomila, jak ma rozpraskane a odrene rty. Nestezoval si.
„Snad jsi zvykla mit me vedle sebe,“ prohlasil daleko bezmyslenkoviteji, nez minil.
„Ne, tim to neni. Mela jsem muze kolem sebe uz driv.“
Diky, rekl si v duchu.
„Mela jsem dve deti. Je mi triadvacet let. Pilotovala jsem nasi lod a byla na mnoha planetach. Myslivala jsem si, ze vim vsechno, co se vedet da, ale ted tomu neverim. Ty jsi me naucil mnoha novym vecem. Kdyz te ten blazen Mikah Samon unesl, zjistila jsem, ze o sobe nevim vsechno. Musela jsem te najit. To je pocitum Pyrranu cizi — ti jsou zvykli myslet jenom na mesto, nikdy na ostatni lidi. Mam v sobe takovy zmatek. Nebo se snad mylim?“
