Treti planeta smrti

protoze ted, kdyz se o tom zminila, si Meta skutecne pripadla jako…

„Grife, chlapce zlata, pojd dal!“ Presvedcovala sama sebe, ze jeji siroky usmev a srdecny smich patri tomu chmurne se tvaricimu devitiletemu hochovi.

„Tohle se mi nelibi,“ rekl Grif a zrudl hnevem. „Nelibi se mi, kdyz vypadam smesne. Takove hadry nikdo nenosi.“

„My vsichni tri ano,“ namitl Jason a miril svou poznamkou na chlapce, ale doufal, ze najde odezvu i u Mety. „A tam, kam pujdeme, je takovy odev bezny. Tady Meta ma na sobe to nejmodnejsi, co se u kmenu z planin nosi.“ Meta mela na sobe flekatou kuzi a kozesiny a zpod beztvare kape se mracila jeji hneviva tvar. Rychle se podival jinam. „Ty a ja jsme vsak obleceni do dustojne pestrosti zonglera a jeho ucne. Brzy poznas, jak nam to slusi.“

Bylo nacase zmenit tema hovoru. Jason se pozorne zahledel na Grifuv oblicej a ruce, pak na Metu.

„Ultrafialove paprsky a tabletky na opalovani zabraly,“ konstatoval uznale a vyndal maly kozeny vacek z pytle, ktery mel u boku. „Pokozku mate skoro stejne barvy jako domorodci, ale jedno vam chybi. Silna vrstva tuku na ochranu proti chladu a vetru. Okamzik!“ dodal rychle, kdyz oba Pyrrane sevreli pesti a smrt zcela blizko zamavala kridly. „Ja po vas nechci, abyste na sebe naplacali ten odporny tuk z moropu, ktery uzivaji oni. Ale mam tady cistou, bezbarvou silikonovou mast bez zapachu, ktera vas dobre ochrani. Dejte na me — budete ji potrebovat.“

Jason rychle vytlacil z vacku kapicku a rozetrel si ji po tvarich. Oba jeho pratele se vahave zacali natirat taktez. Nez s tim skoncili, jejich vyraz byl jeste zachmurenejsi, coz Jason povazoval za nepripustne. Pral si, aby se uvolnili — nebo tahle hra skonci, drive nez zacne. Minuly tyden, jakmile to ostatni schvalili, slo vsechno jako po masle. Nejdriv planovany „ustup“ z planety, pak zrizeni zakladny v tomhle odriznutem udoli, ktere obklopovaly ze vsech stran svisle stity a ktere bylo naprosto nepristupne, leda ze vzduchu. Jejich obnoveny tabor lezel v nedalekych horach na kousku nahorni plosiny, ve skutecnosti jakemsi velkem vystupku posazenem na obrovskem svislem utesu — bylo to prirodni vezeni, z nehoz se nedalo uteci. Jiz je osidlili ciste vymydlenou, ale roztrpcenou rodinou nomadu, peti muzi a sesti zenami, ktere odvlekli od jejich kmene a zklidnili narkoplynem. Jejich nastroje a odevy, prislusne vycistene a dezinfikovane, presly do rukou Jasonovi — rovnez jako jejich moropove. Vsechno bylo pripraveno k tomu, aby pronikli do Temuchinovy armady. Jason jeste musel prinutit tyhle zatvrzele, jednostranne zamerene Pyrrany ke spolupraci.

„Pojdme,“ zavelel. „Ted uz by na nas mela prijit rada.“

Se svymi nakladovymi prostorami a kabinami se Rvac stale pouzival jako zakladna, ackoliv nektere z montovanych casti staveb uz byly temer hotove. Kdyz sli chodbou k tlakove komore, potkali Tecu, ktery prichazel z opacneho smeru.

„Posila me Kerk,“ rekl. „Uz na vas cekaji.“

Jason pouze prikyvl a oba spolu s nim. Teprve kdyz se Teca zhostil sveho ukolu, vsiml si jejich exotickeho uboru a tukem natrenych obliceju. A divokych chmur na jejich tvarich. To vsechno jako by se do te kovove a plastikove chodby nehodilo. Teca sklouzl pohledem z jednoho na druheho, pak ukazal na Metu.

„Vis, jak vypadas?“ zeptal se a ucinil tu velkou chybu, ze se usmal.

Meta se k nemu navztekane otocila, ale Grif byl bliz, stal zrovna vedle Tecy. Vsi silou ho uderil pesti do branice.

Grifovi bylo teprve devet — ale byl to devitilety Pyrran. Teca ten utok neocekaval, ani na nej nebyl pripraven. Vydechl neco jako „uf“, kdyz mu vzduch unikl z hrudi, a nahle si sedl na podlahu.

Jason cekal, ze se navzajem zmrzaci.

Tri Pyrrane v sobe — a vsichni rozzureni. Ale Tecova usta zustavala otevrena, kdyz se rozsirenyma ocima dival z jednoho na druheho toho kozesinoveho tria, ktere ho obklopovalo.

Byla to Meta, kdo vypukl ve smich, a Grif ji za okamzik nasledoval. Jason se pripojil ciste z ulevy. Pyrrane se zridkakdy smeji, a kdyz, tak vzdycky necemu detsky napadnemu. Jako kdyz napriklad nekdo nekoho nakopne znenadani do zadku. Napeti vsak pominulo a oni rvali smichy, az jim slzely oci, a smali se jeste silneji, kdyz se Teca, rudy v obliceji, vyskrabal na nohy a zlostne odkracel.

„Co se tam stalo?“ zeptal se Kerk, kdyz se vynorili na ledovy nocni vzduch.

„Neveril bys mi ani slovo, kdybych ti to rekl,“ odvetil Jason. „Tenhle je posledni?“

Ukazal na moropa v bezvedomi, ktereho prave uvazovali do pevne site. Clun s jecicimi vertikalnimi tryskami se vznasel nad nimi a z neho se snaselo lano se silnym hakem na konci.

„Ano, prvni dva uz jsou dole, spolu s kozami. Vy poletite s dalsi varkou.“

Divali se mlcky nahoru, jak se hak zaklesava do zavesnych ok site a jak se clun na povel vzdaluje. Clun se vznesl rychle, nohy jeho bezvedomeho bremene se ochable kymacely, a zmizel ve tme.

„A co vystroj?“ zeptal se Jason.

„Ta uz je tam cela. Postavili jsme ti camach a vsechno jsme dali do nej. Vytri v tech hadrech vypadate skutecne presvedcive. Az ted si myslim, ze s tou maskaradou mozna uspejete.“

V Kerkovych slovech nebyl zadny skryty smysl. Tady venku v chladne noci, s vetrem ostrym jako nuz, ktery se zabodaval do tvari, melo jejich prestrojeni nesporny vyznam. Urcite bylo tak ucinne jako Kerkuv izolovany a elektricky vytapeny odev. Mozna i vic. Na rozdil od nich nemel Kerk tvare chranene tukem. Jason se patrave zahledel na jeho tvar.

„Mel bys jit dovnitr,“ rekl, „nebo se trochu natrit tukem. Vypada to, ze zacinas mit omrzliny.“

„Taky se tak citim. Jestli me tu uz nepotrebujete, pujdu roztat.“

„Diky za pomoc. Ted uz se budeme o sebe starat sami.“

„Tak hodne stesti,“ rekl Kerk a potrasl vsem rukou, tedy i chlapci. „Budeme udrzovat nepretrzite radiove spojeni, abyste se nam mohli kdykoli ozvat.“

Mlceli, kdyz cekali, az se clun vrati. Rychle se nalodili a cesta na planinu netrvala prilis dlouho, coz bylo jen dobre, protoze uvnitr kabiny bylo po tom nocnim vzduchu dusno jako v tropech.

Kdyz je clun vysadil a zmizel, Jason ukazal na obly tvar camachu. „Jdete dovnitr a udelejte si pohodli,“ rekl. „Ja se pujdu podivat, jestli jsou moropove privazani, aby nemohli uteci, az prijdou k sobe. V camachu je miniaturni atomovy reaktor vcetne k nemu pripojitelneho svetla a topidla. Aspon si posledni vecer jeste uzijeme dobrodini civilizace.“

Kdyz se vratil z kontroly zvirat, camach uz byl vytopen a snerovanim okolo dverni chlopne pronikalo vlidne svetlo. Jason za sebou chlopen zasneroval a svlekl svrchni tezke kozesiny, tak jako to uz predtim ucinili ostatni. Vyhrabal z jedne kozene krabice zelezny hrnec a naplnil ho vodou z kozeneho vaku. Tento a ostatni vaky byly potazeny plastickou hmotou, ktera je nejen cinila nepropustnymi, ale mela i podstatny vliv na kvalitu vody. Postavil hrnec na varic, aby vodu ohral. Meta a hoch tise sedeli a sledovali kazdy jeho pohyb.

„Tohle je char,“ rekl a odlomil drobivou cernou kostku z vetsi cihly. „Je vyroben z jednoho druhu krovin, listy se navlhci a stlaci do bloku. Chu? je snesitelna, a meli bychom si na nej zvyknout.“ Nasypal ulomky do vody, ktera se okamzite zbarvila do odpuzujiciho purpuroveho odstinu.

„Nelibi se mi to ani na pohled,“ rekl Grif a hledel podezirave na hrnec. „Myslim, ze se toho nedotknu.“

„Ale presto bys to mel zkusit. Budeme muset zit presne jako mistni nomadi, jestlize se chceme vyhnout odhaleni. Coz me vede k dalsi velice dulezite malickosti.“

Behem reci si vyhrnul rukavy a zacal si odepinat pouzdro s pistoli — zatimco ti dva prihlizeli s ocima rozsirenyma udesem.

„Co se deje? Co to delas?“ zeptala se Meta, kdyz vyndal pistoli a ulozil ji do kovoveho kufru. Zadny Pyrran svou pistoli nikdy neodklada. Bez ni je zivot nepredstavitelny.

„Schovavam pistoli,“ vysvetloval trpelive. „Kdybych ji pouzil, nebo kdyby ji nejaky prislusnik kmene jenom zahledl, prozradil bych se. Chci vas pozadat, abyste sem ulozili take svoje…“

Jeste nez dokoncil vetu, ozval se ostry paravy zvuk, kdyz se pistole obou jeho pratel prodraly kozenym prevlekem a s plesknutim se ocitly v rukach svych majitelu. Jason se klidne dival do nehybne namirenych usti.

„Tak presne tohle jsem cekal. Jakmile se rozcilite, bac ho! hned vytahujete pistole. Ja vam samozrejme verim, ale mate vadne reflexy. Budeme muset dat pistole pod zamek tak, abychom se k nim mohli v pripade nutnosti dostat, ale kde je nikdo nenajde, aby nas nemohly prozradit. Proste budeme muset stacit na domorodce jejich vlastnimi zbranemi. Podivejte.“

Pistole vklouzly zpet do pouzder, kdyz pozornost Pyrranu zaujaly veci, ktere Jason rozkladal z hlucne chrastici kuze naplnene zlovestnou kolekci nozu, mecu, palic a kyju.

„Hezke, ze?“ prohodil Jason a oba prihlizejici prikyvli na souhlas. Deti a cukrovi: Pyrrane a zbrane. „Tady s tim budeme zrovna tak dobre vyzbrojeni jako kdokoliv jiny — ve skutecnosti jeste lepe, protoze kazdy Pyrran je