divali v lodi na obrazovku, spatrili, jak se jeskyne blaznive zakymacela, kdyz muz se snimacem upadl. Pak cocky zastinila a prekryla bleda tela.
„Sevrit formaci — plamenomety a plyn!” zaburacel Kerk do mikrofonu.
Po tom prvnim utoku zustala nazivu necela polovina vysadku. Ti, co prezili, za ochrany plamenometu odjistili plynove granaty. Pred plynem, ktery brzy vyplnil cast jeskyne, je chranil dobre utesneny, kovem vyztuzeny prevlek.
Mezi tely utocniku se prodral jeden z muzu a zvedl snimac. „Nechejte tam bomby a ustupte,” rozkazal Kerk. „Uz jsme utrpeli dost ztrat.”
Dustojnik zrejme zahynul, protoze se na obrazovce objevil nekdo jiny. „Prominte, pane,” rekl, „ale dokud vydrzi plyn, postupovat bude stejne snadne jako se vracet. A uz jsme se dostali moc daleko, nez abychom se mohli stahnout.”
„To je rozkaz!” zarval Kerk, ale muz z obrazovky zmizel a postup pokracoval.
Jason ucitil v prstech bolest z toho, jak je zaryval do operky sedadla — rozevrel je a masiroval. Na obrazovce jim stalou rychlosti plula vstric cernobila jeskyne. Tak mijela minuta za minutou. A vzdy, kdyz zvirata znovu zautocila, muzi pouzili nekolik dalsich plynovych granatu.
„Vpredu neco je — vypada to uplne jinak,” zakrakal chrcivy hlas do mikrofonu. Uzka jeskyne se zvolna rozsirovala na obrovskou komoru, tak obrovskou, ze strop a steny mizely v nedohlednu.
„Co je to zac?” zeptal se Kerk. „Posvi?te hledackem doprava!”
Obraz na monitoru se rozostril a nedalo se z neho na mnoho usoudit, protoze ve vyhledu prekazely balvany. Detaily se rozplyvaly, ale i tak bylo zrejme, ze se jedna o neco neobycejneho.
„Neco takoveho — to jsem jeste nikdy nevidel,” prohlasil muz nesouci snimac. „Vypada to na nejake velke rostliny, nejmin deset metru vysoke — ale pohybuji se. Ty vetve, chapadla, nebo co to vlastne je, ukazuji porad na nas, a v hlave mam takove strasne pocity…”
„Odstrel jednu, uvidime, co se stane,” porucil Kerk.
Ozval se vystrel z pistole a ve stejnem okamziku se pres muze prevalila zesilena vlna nenavisti a srazila je k zemi. Muzi se svijeli v mdlobach bolesti a nebyli schopni myslet, ani bojovat proti podzemnim selmam, ktere se na ne v novem utoku nahrnuly.
V lodi, vysoko nad timto vyjevem, ucitil Jason ve svem mozku otres a napadlo ho, ze je s podivem, jak neco takoveho mohli muzi v jeskyni prezit. Otres postihl i ostatni v ridici kabine.
Kerk busil do ramu obrazovky a kricel na muze v jeskyni, kteri ho uz neslyseli.
„Stahnete se, vra?te se…”
Bylo prilis pozde. Muzi se pouze otrasali, jak se pres ne vitezna pyrranska zvirata valila a chnapala po kloubech jejich ochrannych prevleku. Pohnul se jen jediny muz — povstal a holyma rukama tloukl zvirata, aby je odehnal. Potacive usel v predklonu nekolik metru po svijejici se mase pod sebou a pak s ohnutymi rameny nadzvedl jineho muze. Ten byl sice mrtvy, ale na zadech mel dosud pripoutan tlumok. Zkrvavenymi prsty tapave po tlumoku hmatal, ale pak oba muze smetla k zemi smrtelna vlna.
„To byla bomba!” vykrikl Kerk na Metu. „Jestli nepozmenil nacasovani, mame jeste deset sekund k dobru. Vypadnem odtud!”
Jason mel sotva cas klesnout na antiakceleracni lehatko, nez zahrmely trysky. Oprela se do neho sila, ktera stale narustala. V ocich se mu zatmelo, ale vedomi neztratil. Podel trupu lode stenal vzduch, a kdyz nechali atmosferu za sebou, ten zvuk ustal.
Prave kdyz Meta vypnula tah motoru, z obrazovek zazaril pronikavy prival bileho svetla, avsak vzapeti obrazovky potemnely, protoze se prijimace na trupu lode spalily. Meta presunula do funkcni polohy filtry, pak stiskla tlacitko, kterym se otocenim nahradily spalene prijimace za nove.
Hluboko pod nimi v rozbourenem mori stoupal mrak tvaru houby a vyplnoval prostor, kde se jeste pred nekolika sekundami nachazel ostrov. Vsichni tri se na nej divali, beze slova a bez pohnuti. Prvni se vzpamatoval Kerk.
„Namir to domu, Meto, a zavolej ridici stredisko. Petadvacet mrtvych, ale svuj ukol provedli. Odrovnali ty bestie, nebo co to bylo, a ukoncili valku. Nedovedu si predstavit nic lepsiho, kvuli cemu by mel clovek umrit.”
Meta navedla lod na obeznou drahu, pak zavolala ridici stredisko.
„Je problem dostat spojeni,” postezovala si. „Signal pro automaticke navadeni na pristani chytnu, ale na volani nikdo neodpovida.”
Na obrazovce, pred chvili prazdne, se objevil nejaky muz. Oblicej mel plny kapicek potu, v ocich ustvany vyraz. „Kerku,” ozval se jeho hlas, „jsi to ty? Ihned sem s lodi prile?te. Potrebujem jeji palebnou silu na ochrannem valu. Pred minutou se tady rozpoutala veskera ziva energie, zacal generalni utok ze vsech stran, nejhorsi, jaky jsem kdy zazil.”
„Co to povidas?” zajikl se Kerk, nemohl uverit svym usim. „Valka skoncila. Vyhodili jsme je do vzduchu, zcela znicili jejich velitelstvi.”
„Valka zuri, jak nikdy predtim nezurila!” utrhl se jeho protejsek. „Nevim, co jste udelali, ale tady se rozpoutalo peklo. Ted prestan povidat a dotahni sem lod!”
Kerk se zvolna otocil k Jasonovi, oblicej se mu stahl syrovou zvireci divokosti.
„Ty! Tys to zpusobil! Mel jsem te zabit, hned jak jsem te poprve uvidel. Chtel jsem, a ted vim, ze jsem mel. Od chvile, kdy jsi sem prisel, jsi jako mor, rozsevas kolem sebe jenom smrt. Vedel jsem, ze nemas pravdu, ale nechal jsem se tvymi falesnymi slovy presvedcit. A podivej, co se stalo. Nejdrive jsi zabil Welfa. Pak ty muze v jeskyni. A ted ten utok na ochranny val — vsechny, co na nem zahynou, zabijes ty!”
Pomalu, krok za krokem se Kerk priblizoval Jasonovi, oblicej mel stazeny nenavisti. Jason ustupoval pozpatku, az jiz nemel kam, kdyz se rameny dotkl ramu mapy. Kerk vymrstil ruku, nikoli v boxerskem vypadu, ale v uderu plochou dlani. I kdyz se Jason ve smeru uderu stocil, Kerkova ruka ho drtive zasahla a srazila tak, ze se roztahl na podlaze. Rukou se opiral o ram s mapou, prsty mel nedaleko zaslepenych trubek, ktere slouzily k podpirani sklopnych operek.
Jason uchopil jednu z tech tezkych trubek obema rukama a vytrhl ji. Celou svou silou s ni svihl a zasahl Kerka do obliceje. Trubka prorazila Kerkovi pokozku na obliceji, na tvari a cele, a z ran vytryskla krev. To vsak Kerka nijak nezpomalilo, ani nezadrzelo. V jeho usmevu nebyla po slitovani ani stopa, kdyz se sklonil a tahem postavil Jasona na nohy.
„Bran se,” sykl, „o to budu mit vetsi poteseni, az te zabiju.” Naprahl k uderu svou zulovou pest, ktera byla schopna urazit Jasonovi hlavu z ramenou.
„Jen do toho,” vybidl ho Jason a prestal bojovat. „Zabij me. To pro tebe neni problem. Jen tomu nerikej spravedlnost. Welf zahynul, aby mi zachranil zivot. Ale lide na ostrove zahynuli kvuli tve hlouposti. Ja chtel mir, ty valku. Tak ji mas. Zabij me, abys ulevil svemu svedomi, protoze pravda je neco, cemu se nedokazes podivat do tvare.”
Se vzteklym vykrikem svihl Kerk pesti jako beranidlem.
V te chvili uchopila jeho pazi obema rukama Meta a vychylila smer uderu driv, nez mohla pest dopadnout. Vsichni tri upadli, Jasona pritom ti dva malem rozmackli.
„Nedelej to!” vykrikla pronikave Meta. „Jason nechtel, aby ti chlapi tam dolu lezli. To byl tvuj napad. Kvuli tomu ho nemuzes zabit!”
Avsak Kerk, zmitany zurivosti, neslysel. Obratil svou pozornost k Mete, strhaval ji ze sebe. Meta byla zena a ve srovnani s jeho mohutnymi svaly mela jen malou silu, ale byla to Pyrranka a dokazala, ceho by zadny clovek z jine planety schopen nebyl. Na chvili Kerka zpomalila, zadrzela prudkost jeho utoku, nez se Kerkovi podarilo jeji ruce odtrhnout a odhodit ji stranou. Netrvalo mu to sice dlouho, ale Jasonovi ten okamzik stacil k tomu, aby se dostal ke dverim.
Potacive dvermi probehl a prudce je za sebou zabouchl. O zlomek okamziku pozdeji zasunul zastrcku, a to uz na dvere dopadl plnou vahou Kerk. Kov zastenal a prohnul se, pak povolil. Jeden zaves se utrhl a druhy drzel jen za praskly pasek — a ten se pri pristim narazu utrhne.
Jason necekal, az se to stane. Nezustal, aby se presvedcil, zda dvere rozzureneho Pyrrana zadrzi — toho by nezadrzely zadne dvere na lodi — a padil co nejrychleji chodbou. Na lodi bezpecne misto neexistovalo a to znamenalo, ze se musi dostat z lodi ven. Rovnou pred nim se rozprostirala rampa se zachrannymi cluny.
Uz od chvile, kdy cluny poprve uvidel, hodne o nich premyslel. I kdyz situaci, do niz se dostal, nepredvidal, tusil, ze by mohla nastat doba, kdy si bude muset zajistit vlastni dopravu. Mel dojem, ze udela nejlip, kdyz vsadi na zachranne cluny — ale Meta mu jednou rekla, ze v nich neni palivo. V jednom pripade mela pravdu, ten clun, v
