Prvni planeta smrti

21

„Jestli ten pristroj upustite, Kerk vam urcite usekne obe ruce,” varoval Jason. „Ted uz tam je a tvari se, jako by niceho nelitoval vic nez toho, ze jsem ho k necemu takovemu umluvil.”

Skop klel pod znacnou vahou detektoru psi, kdyz ho podaval nahoru Mete, ktera cekala v otevrenem vchodu do kosmicke, lode. Jason nakladani ridil a likvidoval z mistni fauny vse, co se prislo ze zvedavosti podivat. Dnesniho rana se to hemzilo dablorozci a Jason ctyri z nich dostal. Do lode nastoupil posledni a zavrel za sebou uzaver.

„Kam to nainstalujes?” zeptala se Meta.

„V tom mi porad,” rekl Jason. „Potrebuju nejake misto pro antenu, kde by nebyl pred parabolou zadny kov, ktery by rusil signal. Stacil by tenky plast, nebo v nejhorsim pripade ji mohu namontovat s dalkovym ovladanim ven na trup.”

„Asi budes muset,” poznamenala. „Trup je jednolity celek, veskere pozorovani se deje monitory a pristroji. Nerekla bych… pockej… je tady jedno misto, ktere by snad mohlo vyhovovat.”

Vyrazila jako prvni k vypoukle casti trupu, ktera vyznacovala ulozeni jednoho ze zachrannych clunu. Vstoupili do neho otevrenym uzaverem — Skop, lopotici se s pristrojem, jako posledni.

„Tyto zachranne cluny jsou zpola zasazeny do lode,” vysvetlovala Meta. „Maji pruhledna celni okna chranena frikcnimi kryty, ktere se automaticky stahnou, kdyz clun odstartuje.”

„Muzeme ty kryty stahnout i ted?”

„Asi ano,” usoudila. Vysledovala startovaci okruh ke spojovaci skrini a otevrela dvirka. Kdyz rucne sepnula rele pro kryty, silne desky vklouzly zpet do trupu, a jim se nabidl jasny vyhled, protoze celni okna z vetsi casti precnivala za trup materske lode.

„Nadhera,” pochvaloval si Jason. „Tady se utaborim. A jak se budu s tebou v lodi domlouvat?”

„Rovnou odtud,” odpovedela. „Tento komunikator je nastaven na dohodnutou vlnu. Niceho jineho se nedotykej — a hlavne ne tohoto spinace.” Ukazala na velkou rukoje? umistenou primo uprostred ovladaciho panelu. „Je pro nouzovy start. Za dve sekundy po jejim vytazeni se clun odpali. A cirou nahodou nema tento clun zadne pohonne hmoty.”

„Pro jistotu ruce pryc,” prikyvl Jason. „Ted nechej toho vazaka natahnout sem elektrinu z lode a ja tenhle kram nainstaluju.”

Detektor byl jednoduchy, ale naladit se musel presne. Do peclive vyvazeneho detektoru se vedl signal z diskove anteny. Po obou stranach mel vstup ostre zarezy, takze se smer dal urcit presne. Vysledny signal se vedl do zesilovace. Na rozdil od elektronickych soucastek v predchozim stupni byla tato cast dokumentovana symboly na papire. K ni vedly peclive prilepene vstupni a vystupni vodice.

Kdyz bylo vsechno pripraveno a uchyceno svorkami, Jason kyvl hlavou k obliceji Mety na obrazovce. „Muzes startovat — ale klidne, bud te lasky. Zadne pretizeni devet ge, na jake si tak potrpis. Le? zvolna v kruhu podel ochranneho valu, dokud ti nereknu neco jineho.”

Stejnomerny tah trysek lod nadzvedl a vynesl do vysky, pak se lod vydala pomaleji po kruhove draze. Obleteli mesto petkrat, nez Jason potrasl hlavou.

„Ten kram by mel fungovat dobre, ale chytame moc sumu od vsech mistnich forem zivota. Vezmi to tricet kilometru za mesto a zacni novy okruh.”

Tentokrat byly vysledky lepsi. Ve smeru od mesta prichazel velice silny signal v rozmezi neceleho stupne uhlove miry. Pri poloze anteny kolmo na smer letu lode byl signal docela konstantni. Meta otacela lodi kolem jeji osy, dokud se Jasonuv zachranny clun neocitl primo vespod.

„Ted je to ono,” pochvaloval si Jason. „Jen udrzuj tuto polohu a zajisti, aby se predek nekymacel.”

Na kruhove stupnici peclive zaznamenal polohu a pak otacel prijimaci antenou o plnych sto osmdesat stupnu. Jak lod pokracovala v obletu, pomalym natacenim anteny patral po jakychkoli signalech, a nez zachytil novy, urazili asi polovinu obezne drahy.

Byl to skutecne ten signal, v uzkem pasmu, ale silny. Jen pro jistotu nechal lod obletet mesto jeste dvakrat a pokazde zaznamenal na gyroskopu smer. Pri tretim obletu zavolal Metu.

„Priprav se na plny obrat doprava, nebo jak tomu rikas. Myslim, ze ten smer, co jsme hledali, jsme nasli. Priprav se — ted!”

Lod zmenila smer jen pomalu, ale Jason signal neztratil. Ten sice ve sve intenzite nekolikrat zakolisal, Jason jej vsak vzdy opet doladil. Kdyz se kurs lode ustalil, Meta zrychlila.

Leteli vstric prapuvodnim Pyrranum.

Rychlosti, ktera se blizila limitni rychlosti v atmosfere, leteli temer hodinu, a nic se nezmenilo. Meta mela namitky, ale Jason ji primel kurs dodrzovat. Signal se ani v nejmensim neodchyloval a jeho intenzita zvolna narustala. Preleteli retez sopek vyznacujicich hranice kontinentu, a v divokych termalnich proudech lod poskakovala. Jakmile zustalo pobrezi za nimi a ocitli se nad vodou, Skop se k Metine reptani pridal. Stale sice lodnim delem otacel, ale v takove vzdalenosti od pevniny nebylo temer na co strilet.

Kdyz se na obzoru objevily ostrovy, signal zacal klesat pod horizontalu.

„Ted zpomal!” zvolal Jason. „Ty ostrovy pred nami vypadaji na nas cil!”

Kdysi zde byval kontinent, ktery se vznasel na kapalnem jadru planety. Vlivem zmeny tlaku se hmota pevniny posunula a kontinent se propadl pod ocean. Vsechno, co nyni z kypiciho zivota na kontinente zbylo, omezilo se na snuru ostrovu, kdysi vrcholku hor nejvyssiho pohori. Na tech ostrovech, jejichz hole brehy strme cnely z vody, prebyvali posledni obyvatele ztraceneho kontinentu. Vykoreneni potomci vitezu nepredstavitelne nelitostneho zapasu. Zde zili nejstarsi puvodni Pyrrane.

„Sestup niz,” signalizoval Jason, „k tomu velkemu vrcholku. Jak to vypada, signaly prichazeji od neho.”

Prehoupli se pres horu, ale nebylo videt nic nez stromy a sluncem vyprahle skaly.

Bolest temer pripravila Jasona o rozum, ten nahly poryv nenavisti, ktery mu pres zesilovac pronikl do mozku. Strhl si z usi sluchatka a sevrel si dlanemi hlavu. Ocima zalityma slzami spatril, jak se ze stromu pod nim nahle vzneslo cerne mracno letajicich zrud. Uboci zahledl jen na prchavy okamzik, nez Meta prinutila tah k okamzitemu zvyseni vykonu a lod prudce zrychlila vzhuru.

„Nasli jsme je!” Divossky vyraz nadseni Mete z obliceje vyprchal, kdyz uvidela komunikatorem Jasona. „Neni ti neco? Co se stalo?”

„Je mi… jako bych se spalil… Zazil jsem uz smrs? vln psi, ale ne takovou! Nez me vlny zasahly, zahledl jsem na chvili nejaky zejici otvor, vypadal jako usti do jeskyne. Tam bude asi jejich zdroj.”

„Lehni si,” prikazala Meta. „Zavezu te zpatky, jak to nejrychleji pujde. A zavolam Kerkovi. Musi se dozvedet, co se stalo.”

Kdyz se snesli dolu, na pristavaci plose uz cekala skupina muzu, a kdyz se lod dotkla zeme, okamzite k ni vyrazili — oblicej si museli chranit pred dosud rozzhavenymi tryskami.

Kerk vtrhl do lode, ihned jak se uzaver pootevrel, a patrave se rozhlizel kolem, dokud neobjevil Jasona natazeneho na antiakceleracnim lehatku.

„Je to fakt?” vystekl. „Vystopovali jste ty nepratelske zlocince, co tuhle valku rozpoutali?”

„Jen pomalu, kamarade, pomalu,” rekl Jason. „Vystopoval jsem zdroj vzkazu vysilaneho vlnenim psi, ktery vasi valku udrzuje v chodu. Pokud jde o to, kdo tuto valku rozpoutal, neobjevil jsem zadny dukaz, a urcite bych nesel tak daleko, abych jim nadaval do zlocincu…”

„Hrani na slovicka me unavuje,” prerusil ho Kerk. „Ty nestvury jsi vypatral, a jejich poloha je zaznamenana.”

„Na mape,” dodala Meta. „Mohla bych tam letet se zavazanyma ocima.”

„Prima, prima,” pochvaloval si Kerk a mnul si dlane tak silne, ze bylo slyset skrabavy zvuk jeho mozolu. „Je to skutecne tezke zvyknout si na myslenku, ze po tech staletich snad nastava konec valky. Ale prece jen to ted mozne je. Misto jednotliveho zabijeni tech stale se obnovujicich legii prokletych potvor, ktere na nas utoci, muzem