„Se vsim, v urcitem sortimentu,” odpovedel Rhes. „Drobne prumyslove zbozi, jako jsou elektronicke soucastky pro nase komunikatory. Nerezove slitiny, ktere v nasich kovarnach nedokazem udelat, rezne nastroje, atomove konvertory, ktere davaji elektrickou energii z jakehokoli radioaktivniho prvku. Takove veci. V rozumne mire nam prodavaji vse, oc pozadame — pokud to neni v seznamu zakazanych vyrobku. Velice nalehave potrebuji potraviny.”
„A vyrobky, na ktere se vztahuje zakaz…”
„Samozrejme zbrane, nebo cokoli, z ceho se da udelat ucinna zbran. Vedi, ze si delame strelny prach, takze od nich nedostanem treba odlitky a bezesve trubky, z nichz bychom mohli vyrobit delove hlavne. Pro pusky si hlavne vyvrtavame rucne — ale samostril neni tak hlucny a pro dzungli je vhodnejsi. A maji zajem, abychom se moc nedozvedeli, takze jedine tiskoviny, co se k nam dostavaji, jsou technicke prirucky na provadeni udrzby a oprav, v nichz neni zadna teorie.
No a posledni zakazanou oblasti, jak uz vis, je medicina. A to je to jedine, cemu nerozumim a co me pri kazde smrti, ktere by se dalo zabranit, naplnuje sziravou nenavisti.”
„Vim, co je k tomu vede,” poznamenal Jason.
„Rekni mi to tedy, protoze ja na zadny duvod nemuzu prijit.”
„Preziti — nic nez pouhe preziti. Asi si to neuvedomujes, ale jejich pocet klesa. Je to jen otazka roku, nez vsichni vyhynou. Na druhe strane u vas je stabilni, pokud ne mirne rostouci populace, protoze existujete bez technicke ochrany, jakou disponuji oni. V meste vas tedy nenavidi a soucasne vam zavidi. Kdyby vam poskytli svoje lekarske vymozenosti a vam se vedlo uspesne, vyhrali byste bitvu, kterou oni prohrali. Mam za to, ze vas toleruji jako nutne zlo, protoze jim dodavate potraviny, jinak si nepreji, nez abyste vsichni zahynuli.”
„To dava smysl,” zabrucel uznale Rhes a bouchl pesti na postel. „Je to takova pokrivena logika, jake se clovek od kseftaru muze nadat. Vyuzivaji nas, abychom je zivili, na oplatku nam poskytuji skutecne minimum a soucasne nam zabranuji dostat se k poznatkum, ktere by nas dostaly z dnesni existence, kdy zijeme z ruky do ust. A co horsiho, mnohem horsiho, izoluji nas od hvezd a od zbytku lidstva.” V obliceji mel tolik nenavisti, ze Jason mimodek ustoupil.
„Myslis, Jasone, ze jsme divosi? Jedname a vypadame jako zvirata, protoze musime bojovat o existenci na zvireci urovni. O hvezdach vsak vime. Tam v te skrini, pod ochranou kovu, je vice nez tricet knih, vse, co mame. Vetsinou je to fikce s trochou historie a vedy. Staci vsak udrzovat pri zivote pribehy o zdejsim osidleni a ostatnim vnejsim svete. Vidame, jak v meste pristavaji lode, a vime, ze tam nahore jsou svety, o nichz muzeme jenom snit, ale nikdy spatrit. Nediv se, ze ty bestie, ktere si rikaji lide, nenavidime a ze bychom je znicili, kdykoli by to bylo mozne. V pristupu ke zbranim nam brani opravnene — tak jiste, jako ze rano vychazi slunce, bychom je vyridili do posledniho cloveka jen kdybychom mohli, a vzali si to vsecko, k cemu nam brani se dostat.”
To bylo tvrde odsouzeni, ale v podstate odpovidalo pravde. Alespon z hlediska nezucastneneho. Jason se nepokousel rozhnevanemu Rhesovi vysvetlovat, ze mesto Pyrrus vypada tak, jak je podle postoje jeho obyvatel jedine mozne a logicke.
„Jak ta bitva mezi vami, jako separatnimi skupinami, zacala?” zeptal se.
„Nevim,” priznal Rhes. „Mnohokrat jsem o tom premyslel — o te dobe vsak neexistuji zadne zaznamy. Jiste vime jen to, ze vsichni pochazime z kolonistu, kteri sem prileteli soucasne. V urcite dobe se rozdelili na dve skupiny — nejak. Mozna ze vypukla valka, o jakych jsem cetl v knizkach. Mam jistou teorii, i kdyz ji nemohu dokazat, ze k rozdeleni doslo kvuli neshodam o poloze mesta.”
„Poloze? Nechapu.”
„Znas prece ty kseftare a videls, kde jejich mesto lezi. Podarilo se jim ho postavit primo v srdci nejdivocejsiho mista na teto planete. Vis, ze jim nezalezi na nicem zivem krome sebe samotnych — jejich jedinou logikou je strilet a zabijet. Neuvazovali, kde se ma mesto postavit, a tak se jim ho podarilo situovat do nejhloupejsiho mozneho mista. Jsem presvedcen, ze moji predkove pochopili, jaka je to pitomost, a pokusili se jim to vysvetlit. To by byl dostatecny duvod k valce, ne?”
„Mohl by byt,” pripustil Jason, „pokud se to tak skutecne odehralo. Jenze ja si myslim, ze se na ten problem divas obracene. Jde o valku mezi pyrranskymi prirozenymi formami zivota a lidmi; obe strany bojuji, aby se vzajemne zlikvidovaly. Mistni formy zivota se neustale meni, hledaji nove podoby, takove, ktere by vetrelce definitivne znicily.”
„Tvoje teorie je jeste silenejsi nez moje,” usoudil Rhes. „Tak tomu ale vubec neni. Pripoustim, ze zivot na teto planete neni nijak jednoduchy — pokud je pravda to, co jsem se docetl v knizkach o jinych svetech — ale nemeni se. Musis mit rychle nohy a davat pozor na vsecko, co je vetsi nez ty, ale prezijes. Ono ostatne na duvodu nezalezi. Ti kseftari si vzdycky o problemy koledovali a ja jsem moc rad, kdyz vidim, ze jich maji dost.”
Jason se nesnazil svuj nazor prosazovat. Usili donutit Rhese., aby zmenil svuj zasadni postoj, za to nestalo — ani kdyby mel nadeji uspet. O smrtelne nebezpecnych mutacich se mu nepodarilo presvedcit nikoho v meste, i kdyz tam byly vsechny skutecnosti jako na dlani. Presto vsak mu Rhes mohl poskytnout informace.
„Rekl bych, ze neni dulezite, kdo valku zacal,” prohlasil kvuli Rhesovi, ale ve skutecnosti si nic takoveho nemyslel. „Musi vsak uznat, ze lide z mesta vedou se vsemi mistnimi zivotnimi formami neustaly boj. Na druhe strane se tvoji lide dokazali spratelit nejmene se dvema druhy, ktere jsem videl. Mohl bys nejak vysvetlit, jak se jim to podarilo?”
„Naxa sem prijde co nevidet,” rekl Rhes a ukazal na dvere, „jen jak se postara o zvirata. Zeptej se jeho. Je to nejlepsi hovorny, jakeho mame.”
„Hovorny?” podivil se Jason. „Udelal jsem si o nem zcela opacnou predstavu. Moc toho nenamluvil a tomu, co rikal… no, tomu bylo obcas tezke rozumet.”
„Nejde o tento druh hovoru,” pospisil si Rhes. „Hovorni dohlizeji na zvirata. Cvici psy a dorymy a ti lepsi, jako je Naxa, to neustale zkouseji s dalsimi selmami. Oblekaji se primitivne — z nutnosti. Slysel jsem je tvrdit, ze zvirata nesnaseji chemikalie, kovy a vycinenou kuzi, a proto se vetsinou oblekaji do nevydelane usne. A? te nemyli, ze je tak spinavy, to s jeho inteligenci nema co delat.”
„Dorymove? Nejsou to ty jezdecke bestie — ta, na kterych jsme sem prijeli?”
Rhes prikyvl. „Dorymove jsou vic nez stadova zvirata, jsou ve skutecnosti od vseho trochu. Velci samci tahaji pluhy a jine stroje, zatimco mladsi jedinci se pouzivaji na maso. Jestli chces vedet vic, zeptej se Naxy — najdes ho ve stodole.”
„To bych rad udelal,” rekl Jason a povstal. „Jenze bez sve pistole si pripadam jako nahy…”
„Jen si ji klidne vezmi, je v te skrini u dveri. Ale davej pozor, po cem tady budes strilet.”
Naxa byl v zadni casti stodoly, prave piloval dorymovi jeden z paznehtu velkych jako lopata. Ta scena vypadala prazvlastne. Clovek odeny do srsti a obrovske zvire — a na druhe strane pilnik z berylia a medi a elektroluminiscencni desticky osvetlujici pracovni misto.
Kdyz Jason vstoupil do stodoly, dorym roztahl nozdry a odtahl se. Naxa ho poplacal po krku a konejsive k nemu promlouval, dokud se zvire neuklidnilo a neprestalo podupavat — pak se jiz jen mirne chvelo.
Jasonovi projet mozkem neurcity vzruch a svalem, uz dlouho nenamahanym, neurcite napeti. Znepokojujici duverne zname vzruseni.
„Dobry den,” pozdravil. Naxa jen neco zabrucel a opet se venoval sbrusovani paznehtu. Jak se tak na neho Jason nekolik minut dival, pokousel se v tom novem pocitu vyznat — ten se drazdive dostavil, ale zmizel, kdyz po nem sahl, a unikl mu. A? znamenal cokoli, zrodil se, kdyz Naxa promluvil na doryma.
„Nemohl bys, Naxo, zavolat sem jednoho z tech psu? Rad bych se na nejakeho podival z vetsi blizkosti.”
Naxa hvizdl, aniz zvedl od prace hlav. Jason si byl jist, ze to hvizdnuti nemohlo za zdi stodoly proniknout, avsak behem minuty jeden z pyrranskych psu vklouzl neslysne dovnitr. Nyxa ho poskrabal na hlave a prohodil k nemu neco nesrozumitelneho, zatimco pes se mu uprene dival do oci.
Kdyz se vsak Naxa zacal opet venovat dorymovi, pes se zneklidnene plizil po stodole s cenichem u zeme, pak rychle zamiril k otevrenym vratum. Jason ho zavolal zpatky.
Vlastne, chtel ho zavolat zpatky, ale v posledni chvili nevydal zadny zvuk. Nic nerekl. V nahlem popudu zavrel usta — a zavolal na psa jen myslenkou. Jen si pomyslel
Pes se zarazil a obratil se k nemu. Chvili vahal a pohlizel na Naxu, pak se priblizil k Jasonovi.
Pohled na psa z takove blizkosti zapadal do vyjevu z hruzostrasne nocni mury. Neochlupene ochranne desticky, drobna, krvi podlita ocka a nespocetne tesaky, z nichz odkapavaly sliny, vzbuzovaly vsechno, jen duveru ne. Avsak Jason nepochoval strach — mezi clovekem a zviretem vznikl raport, pochopene spojeni. Jason
