Prvni planeta smrti

„Ano, vim, ze mate praci,” rekl Jason. „Ale to, nac se ptam, je dulezite.” Poli potrasl hlavou v hnevivem ne a pohnul rukou, aby vypnul sluchadlo. Jason se usilovne snazil prijit na otazku, ktera by snad prinesla nadejnejsi odpoved. Hlavou mu virilo neco neurciteho, nejake slovo, ktere slysel a zapamatoval, aby se na ne zeptal pozdeji. Nejake slovo, ktere vyslovil Kerk…

„To je to!” Uz ho mel — primo na jazyku. „Jen vterinku, Poli, jen jeste jednu otazku. Co je to hrabos? Videl jste nekdy nejakeho nebo vite, co dela, nebo kde je ho mozne najit?”

Dalsi slova mu u?al Poli, ktery se prudce otocil a svihl hrbetem sve zdrave paze Jasonovi do obliceje. Byl sice stary a zmrzaceny, ale jeho uder poslal Jasona skluzem pres celou mistnost a malem mu prerazil celist. Jako pres zavoj Jason videl, jak k nemu Poli priskakuje a vydava svym rozbitym hrdlem silne bublave zvuky a to, co mu zustalo z obliceje, jak stahuje vztek.

Na diplomacii nebyl cas. Pohybem tak rychlym, jakeho jen byl schopen, coz pri silne gravitaci predstavovalo sourani a pleskani nohama, zamiril Jason k utesnenym dverim. V pestnim zapase se nemohl zadnemu Pyrranovi rovnat, mlademu a malemu ci staremu a zmrzacenemu. Dvere se hlucne rozletely, kdyz jimi prosel, a zavrely se Polimu pred nosem.

Venku se zatim z deste stal snih a Jason se unavene brodil blatem z rozbredleho snehu, trel si bolavou celist a premital o jedinem faktu, ktery mel k dispozici. Hrabos, to byl klic — ale k cemu? A na koho by se mel obratit, aby ziskal dalsi informace? Tim pravym clovekem byl Kerk, ale to byvavalo. Takze jako mozny zdroj informaci zbyvala jedine Meta. Chtel se za ni okamzite vypravit, ale nahle si uvedomil, jak je vycerpan. Musel vyvinout veskerou silu, aby se dopotacel zpet do vycvikovych budov.

Rano se najedl a casne odesel. Spechat bylo nad jeho sily, a nadaval, kdyz vlekl dvojnasobek sve vahy do pridelovaciho strediska. Meta mela nocni sluzbu na valu a co nevidet by se mela do sveho pokoje vratit. Dosoural se tam, a kdyz prisla, povaloval se v jejim pelechu.

„Vypadni!” privitala ho usecne. „Nebo te mam vyhodit?”

„Jen klid,” rekl prosebne a posadil se. „Jen si tady hovim, nez prijdes. Chci se te zeptat jen na jednu vec, a kdyz mi odpovis, vypadnu a prestanu te obtezovat.”

„Na jakou?” zeptala se a netrpelive podupavala nohou. V jejim hlase vsak zaznela i zvedavost. Jason peclive zvazoval slova, nez promluvil.

„Ted se vynasnaz na me nestrilet. Vim, ze jsem ukecany cizak a ze jsi ode mne slysela uz hodne strasnosti, aniz jsi na me vystrelila. Ted se zeptam na dalsi strasnost. Bud tak hodna a dokaz ostatnim lidem v galaxii svou nadrazenost tim, ze zkrotis svuj temperament a nenadelas ze me hromadku atomu.”

Odpovedela pouze poklepanim nohy, proto se zhluboka nadechl a odvazil se: „Co je to hrabos?”

Dlouho mlcela, nepohnula se. Pak se na neho zahledela s odporem. „Ty si ke konverzaci vybiras skutecne ty nejodpornejsi namety.”

„To je mozne,” pripustil, „ale neni to odpoved na to, na co jsem se ptal.”

„To je… no, takova vec, o ktere lidi proste nemluvi.”

„Ja jo,” ujistil ji.

„Ale ja ne! Je to to nejodpornejsi na svete a vic o tom nebudu mluvit. Promluv si s Krannonem, ne se mnou.” Drzela ho za pazi, kdyz to rikala, a zpola ho tahla do haly. Dvere se za nim zabouchly a on si jen polohlasne zabrucel: „Zapasnice.” Hnev z neho vyprchal, kdyz si uvedomil, ze mu proti sve vuli poskytla voditko. Pristi krok: zjistit, kdo nebo co je Krannon.

V pridelovacim stredisku meli v zaznamech cloveka jmenem Krannon a sdelili mu cislo jeho smeny a pracovni misto. To nebylo nijak daleko, a proto se tam ihned vypravil. Velka krychlova bezokenni budova s jednoduchym napisem POTRAVINY vedle kazdeho z neprodysne utesnenych vchodu. Za malym vchodem, kterym vstoupil dovnitr, se tahla rada automatickych komor, v nichz na neho pusobil ultrazvuk, ultrafialove zareni, antibioticke spreje, rotujici kartace a tri zaverecne oplachy. Provlhleho, ale mnohem cistsiho ho nakonec pustily do vlastniho skladu. Muzi a roboti tam skladali bedny. Zeptal se jednoho z muzu na Krannona. Ten si ho premeril chladnym pohledem od hlavy k pate, a nez odpovedel, plivl mu na boty.

Krannon pracoval v rozsahlem oddeleni skladu zcela sam. Byl to podsadity clovek v zaplatovane kombineze a v jeho vyrazu nebylo nic jineho nez hluboka zasmusilost. Kdyz Jason vstoupil, Krannon prestal prekladat zoky a na nejblizsi z nich se posadil. Do obliceje se mu zarezavaly smutne vrasky, ktere se snad jeste prohloubily, kdyz Jason vysvetloval, oc mu jde. Cele to povidani o davnych dejinach Pyrru ho rovnez nudilo — zivl, aniz si zakryl usta. Kdyz Jason skoncil, Krannon zivl znova a ani se nenamahal mu odpovedet.

Jason chvili cekal, pak opet promluvil, „Ptal jsem se, jestli nemate nejake stare knihy, clanky, zaznamy a takove veci.”

„To jste si vybral na otravovani toho praveho, mimopyrrane!” byla cela jeho odpoved. „Ale to, ze se mnou mluvite, vam neprinese nic nez neprijemnosti.”

„Procpak?” chtel vedet Jason.

„Proc?” Poprve mu zasmusily vyraz ozivilo neco jineho. „Ja vam povim proc! Kdysi jsem udelal chybu, jedinou chybu, a dostal jsem dozivoti. Na cely zivot — jak by se vam to libilo? Jen sam, byt celou dobu sam a sam? Mne davaji rozkazy i hrabosi!”

Jason se ovladl, snazil se, aby mu do hlasu neproniklo radostne vzruseni. „Hrabosi? Co jsou to hrabosi?”

Ta otazka znela tak odporne, ze Krannona zarazila, bylo neuveritelne, ze by mohl existovat nekdo, kdo o hrabosich nikdy neslysel. Neco z chmur v jeho vyrazu ustoupilo naznaku radosti, kdyz si uvedomil, ze ma pred sebou nedobrovolneho posluchace, ktery si vyslechne povidani o jeho trapeni.

„Hrabosi jsou zradci — to leda jsou. Zradci lidske rasy a meli by byt vyhlazeni. Ziji v dzungli. A to, co delaji se zviraty…”

„Chcete rict, ze jsou to lide… Pyrrane jako vy?” prerusil ho Jason.

„Nikoli jako ja, mistre. Takove chyby se uz vickrat nedopus?te, jestli chcete zustat nazivu. Mozna ze jsem jednou na hlidce zachrapal, a proto zatvrdl u teto prace. Ale to neznamena, ze se mi ta prace libi, nebo ze mam rad hrabose. Ti smrdi, doopravdy smrdi, a nebyt potravin, ktere od nich bereme, vsechny bychom je ihned zlikvidovali. Zabijet je, to by byla prace, do ktere bych se pustil skutecne celym srdcem.”

„Kdyz vam dodavaji potraviny, musite jim davat neco na oplatku?”

„Komercni zbozi, korale, noze, bezne veci. Dodavky se jim predavaji v kartonech a to obstaravam ja.”

„Jak?” zeptal se Jason.

„Jezdim obrnenym nakladakem na dohodnute misto. Zasilku vylozim a pozdeji se tam vratim a nalozim potraviny, ktere nam za nase zbozi daji.”

„Mohu jet s prisli dodavkou s vami?”

Krannon se nad tim napadem chvili mracil. „Jo, rekl bych, ze by to slo, kdyz uz jste tak hloupy, ze jste se sem vypravil. Muzete mi pomoct nakladat. Ale ted maji mezi znemi, takze pristi cesta nebude driv nez za osm dni…”

„Ale lod mi odleta driv — to uz bude prilis pozde. Nemuzete se vypravit driv?”

„O svych problemech mi nemusite vypravet, mistre,” zabrucel Krannon a postavil se na nohy. „Pojedu, jak jsem rekl, a kvuli vam nebudu termin menit.”

Jason si uvedomil, ze z toho cloveka dostal vsechno, co za jedno setkani dostat mohl. Vykrocil ke dverim, pak se obratil. „Jeste neco,” rekl. „Jak vlastne ti divosi… hrabosi… vypadaji?”

„Copak ja vim?” utrhl se Krannon. „Obchoduju s nimi, ale neobjimam je. Kdybych nekdy nektereho zahledl, na miste bych ho zastrelil.” Behem reci prohnul prsty a do ruky mu vskocila pistole a zase z ni zmizela. Jason se tise vytratil.

Lezel na kavalci, dopraval svemu telu, zmucenemu gravitaci, odpocinku a hledal zpusob, jak primet Krannona, aby zmenil termin dodavky. Na tomto svete, kde neexistovala mena, nemely jeho miliony kreditu zadnou cenu. Jestlize se nekdo neda presvedcit, musi se podplatit. Ale cim? Sklouzl pohledem na skrinku, v niz dosud visely saty, v nichz prijel, a dostal napad.

Bylo to az rano, kdy se mohl znovu vydat do skladiste potravin — a o den bliz jeho konecnemu terminu. Krannon se neobtezoval vzhlednout od prace, kdyz Jason vstoupil.

„Chcete tohle?” zeptal se Jason a naprahl ruku s plochym zlatym pouzdrem, do nehoz byl vsazen velky diamant. Krannon neco zabrucel a otacel pouzdrem v ruce.

„Nejaka hracka,” usoudil. „Na co je?”

„No kdyz stisknete tento knoflik, mate k dispozici ohen.” V otvoru v horni casti se objevil plaminek. Krannon