se zatvarila nerozhodne, natocila se smerem ke dverim, ale pak se ohledla na Jasona.
„Co to znamena? Nemuzes mi to prozradit?” Zatrasl ji pazi.
„Sektorovy poplach. Nejaky zasadni prulom v ochrannem valu. Vsichni krome strazcu na valu musi nastoupit.”
„No tak nastup,” rekl. „O me se nestarej. Mne se nic nestane.”
Jeho slova mela na ni ucinek jako stisk spouste na zbran. Jeste nez doznela, Meta vycarovala v ruce pistoli a zmizela. V liduprazdne kancelari se Jason unavene posadil.
Po chvili ho neprirozene ticho v budove zacalo znervoznovat. Prisunul si zidli ke komunikacni obrazovce a otocil spinacem na PRIJEM. Obrazovka razem ozila barvami a zvuky, v nichz se Jason zpocatku nedokazal v nejmensim vyznat. Prijimac byl vicekanalovy a urceny pro vojenske pouziti. Na obrazovce se prolinalo vice zaberu soucasne — nejake hlavy a neurcite pozadi — ktere drivejsi uzivatel ponechal v zornem poli pozorovani. Hlavy hovorily soucasne a smesice jejich hlasu nedavala vubec zadny smysl.
Jason zacinal chapat, jak se se zarizenim manipuluje, az kdyz odzkousel ovladaci prvky a provedl par pokusu. Na obrazovce byly sice stale vsechny stanice, ale jejich zvuk se dal regulovat. Timto zpusobem mohly byt spolu propojeny dve, tri nebo vice stanic a mohly vzajemne komunikovat, aniz by ztratily kontakt s ostatnimi.
Hlasy a zvuky se rozlisovaly automaticky. Kdykoli nekdo ze zobrazovanych promluvil, zbarvil se na obrazovce cervene. Zkusmym postupem se Jason spojil se stanicemi, ktere chtel, a snazil se sledovat prubeh operace.
Velmi rychle si uvedomil, ze tentokrat jde o neco mimoradneho, i kdyz se v tom smyslu nikdo nevyjadroval. Na jednom useku ochranneho valu proste doslo k prulomu a musely se nasadit vsechny obranne sily, aby ho zablokovaly. Operaci ridil zrejme Kerk, alespon to byl on, kdo mel hlavni vysilacku a pouzival ji k vydavani vseobecnych rozkazu. Ostatni drobne tvare vybledly a jejich misto zaujala jeho tvar, ktera vyplnila celou obrazovku.
„Vsechny stanice na ochrannem valu vyslou petadvacet procent sveho poctu do prostoru 12!”
Drobne obliceje se objevily znovu a smesice hlasu zesilila, cervena svetla preskakovala z jedne tvare na druhou.
„…vyklidte prvni poschodi, kyselinove bomby nemohou zasahovat!”
„Jestlize vydrzime, budeme odriznuti, ale na zapadnim kridle je za nami klin. Zadame podporu.”
„NEBLBNI — JE TO ZBYTECNE!”
„…a napalmove zasobniky jsou skoro prazdne. Co mame delat?”
„Nakladak tam jeste je, dostante se s nim ke skladisti, tam najdete nove…”
Ze zmeti rozhovoru pouze dva posledni utrzky davaly nejaky smysl. Uz kdyz vchazel do teto budovy, si Jason povsiml informacnich tabuli — prvni dve patra pod nim byla vyplnena vojenskymi zasobami. Zde se pro neho naskytla sance, jak se zapojit do akce.
Jen sedet a divat se mu bylo proti srsti, zejmena kdyz slo o zoufaly tisnovy stav. Neprecenoval se, ale byl presvedcen, ze se vzdy najde uplatneni pro dalsi pistoli.
Ve chvili, kdy se dovlekl do prizemi, pred nakladaci rampou prudce zabrzdilo nakladni turboauto. Dva Pyrrane vyvalovali sudy s napalmem, lehkomyslne pritom pohrdali nebezpecim, ktere jim hrozilo. Jason se neodvazil vmisit do toho viru kutalejiciho se kovu, ale zjistil, ze muze byt uzitecny, kdyz bude privalovane sudy dostrkavat na jejich misto na korbe. Pyrrane prijali jeho pomoc beze slova.
Manipulovat s olovenymi sudy v prostredi silne gravitace bylo namahave a vycerpavajici. Zanedlouho pracoval Jason jen podle hmatu, tepajici krev mu vhanela do oci rudou mlhu. To, ze nakladani skoncilo, si uvedomil, az kdyz auto nahle poskocilo vpred a trhnuti ho srazilo na podlahu. Lezel na ni a ztezka oddychoval. Ridic hnal tezky nakladak v nejvyssich obratkach vpred a Jason bezmocne nadskakoval na podlaze sem a tam. Videl uz docela dobre, ale dosud lapal po dechu, kdyz auto zastavilo u bitevni cary.
To, co Jason spatril, mu pripadalo jako vyjev neuveritelneho zmatku. Palba z pusek a pistoli, plameny, na vsech stranach pobihajici muzi a zeny. Sudy s napalmem vylozili bez jeho prispeni, pak nakladak zmizel, aby dovezl dalsi. Jason se oprel o stenu zpola zborene budovy, chtel se zorientovat, ale marne. Zdalo se, ze je zde znacne mnozstvi mensich zvirat — zabil dve, ktera na neho zautocila. Ale jinak nedokazal zjistit, proc se bojuje.
Nedaleko neho se potacive zvedl nejaky Pyrran. Opalenou tvar mel pobledlou vycerpanim a bolesti, prava ruka, zvlhla krvacenim z obnazeneho masa, mu ochable visela po boku. Jeho ranu pokryvala cerstve nanesena vrstva hojive peny. Pistoli, na niz se houpal zbytek ovladaciho lanka, drzel v leve ruce. Jason si myslel, ze ten clovek hleda lekarske osetreni. V tom se vsak velmi mylil.
Pyrran sevrel pistoli mezi zuby, zdravou rukou uchopil sud s napalmem a prekulil jej na bok. Pak opet vzal pistoli do ruky a zacal koulet sud nohama. Slo mu to pomalu a tezkopadne, ale dosud bojoval.
Jason se prodral spechajicim houfem lidi a sklonil se k sudu. „Pockej, ja ho odkutalim,” nabidl se. „Ty nas oba muzes kryt.”
Pyrran si hrbetem ruky vytrel z oci pot a zamzikal na Jasona. Zrejme Jasona poznal. Kdyz se usmal, nebyla v te grimase z bolesti ani stopa veseli. „Tak zaber. Strilet jeste muzu. Dva polovicni chlapi — snad vydame za jednoho celeho.” Jason zabral s takovym usilim, ze urazku ani nepostrehl.
Exploze vyrvala pred nimi vozovku a vyhloubila v ni krater s nerovnymi okraji. Do krateru skocili dva Pyrrane a lopatami ho dale hloubili, zdanlive nesmyslne. Prave kdyz tam Jason a jeho zraneny spolecnik sud dokouleli, oba kopaci z krateru vyskocili a zacali do neho strilet. Jeden z kopacu se otocil — byla to divka, sotva trinactileta.
„Bohudik!” vydechla. „Dotahli napalm! Jedna z tech novejch strasnosti pronika do prostoru 13, prave jsme ji odhalili.” Jeste kdyz hovorila, otocila sud, odkopla pohotovostni uzaver a zacala vylevat gelovity obsah sudu do krateru. Kdyz polovina napalmu vytekla, kopnutim poslala do krateru i sud. Jeji spolecnik vytahl z opasku svetlici, zapalil ji a hodil za sudem.
„Rychle zpatky! Horko nemaji radi!” zvolal.
To bylo receno velice strizlive. Napalm vzplanul, k obloze vyslehly jazyky plamenu a s nimi virici mastny dym. Zeme se Jasonovi pod nohama zachvela a posunula. Uprostred plamenu se zacalo svijet neco cerneho a dlouheho, co se pak vyklenulo k obloze nad jejich hlavy — i v zajeti sziravych plamenu se neprirozene, trhave pohybovalo. Ta vec byla obrovska, prumer mela nejmene dva metry — delka se nedala odhadnout. Plameny ji nezadrzely, jen popudily.
O jeji delce si Jason ucinil urcitou predstavu, az kdyz ulice popraskala a zbortila se v delce asi padesati metru na vsechny strany od krateru. Ze zeme se v obrovskych smyckach zacaly vynorovat jeji casti. Jason strilel z pistole, stejne jako ostatni, ale strelba nemela zadny viditelny ucinek. Objevovalo se stale vice lidi vyzbrojenych nejruznejsimi zbranemi. Nejucinnejsi byly zrejme plamenomety a granaty.
Hlas zaznel tak hlasite, ze Jasonovi zalehly usi — otocil se a zjistil, ze patri Kerkovi, ktery prijel s nakladnimi auty nalozenymi vyzbroji. Kerk mel na zadech elektricky tlampac, u ust mu visel mikrofon. Jeho zesileny hlas vyvolal u shromazdenych okamzitou reakci — ti zacali pobihat.
Jenze Jason dosud dost dobre nevedel, co ma delat. Opustit prostor? Ale jaky prostor? Zamiril ke Kerkovi, jeste nez si uvedomil, ze vsichni ostatni se ubiraji opacnym smerem. I pres dvojnasobnou pritazlivost se pohybovali rychle.
Zaplavil ho pocit bezbranneho cloveka, kdyz se ocitl na scene sam. Stal uprostred ulice, vsichni jiz zmizeli. Nikdo tam nezustal, nikdo krome zraneneho muze, kteremu Jason pomahal, a ten nyni klopytave zamiril k Jasonovi, mavaje zdravou pazi. Jason nerozumel, co vola. Kerk z jednoho z nakladnich automobilu znovu vykrikoval rozkazy. A pohnula se i auta. To, jak je situace kriticka, si Jason najednou uvedomil kazdym nervem a rozbehl se.
Bylo jiz prilis pozde. Zeme se na vsech stranach vzdouvala a praskala, jak si dalsi smycky te podzemni hruzy razily cestu na svetlo. Bezpeci cekalo vpredu. Jenze na ceste k nemu se vztycil sedivy oblouk pokryty blatem.
Existuji sekundy casu, ktere se zdaji vecnosti. Chvilka subjektivniho casu, ktera se uchopi a natahne na vzdalenost nekonecna. Ted jedna z tech chvilek nastala. Jason stal jako zkamenely — i kour na obloze visel nehybne — a pred nim se do vysky tycila smycka ciziho zivota, kazdy jeji detail jako na dlani.
Ta smycka byla silna jako clovek, vrascita a sediva jako stara kura. Z kazde jeji casti vycnivaly uponky, blede a zkroucene useky, ktere se pomalu svijely hadim pohybem. Tvarem pripominala rostlinu, avsak pohybovala se jako zivocich. Praskala a stepila se — a to bylo to nejhorsi.
Objevily se ryhy a otvory, pukajici a dosiroka se rozevirajici tlamy, ktere vyvrhovaly spousty bledych zivocichu. Jason slysel jejich vriskot, pronikave jeceni, ale vzdalene, a videl jejich jehlickove zuby, jimiz meli lemovany celisti.
