kterem tehdy byl, palivo nemel — to si overil. Avsak cekalo zde dalsich pet clunu, ktere nekontroloval. V duchu si rikal, jaky by mely nepouzitelne cluny smysl, a dospel k zaveru, o nemz doufal, ze je spravny.
Tato kosmicka lod byla jedina, kterou Pyrrane meli. Meta mu kdysi rekla, ze stale jenom uvazovali, ze si poridi dalsi, ale nikdy s to nestalo. Nezbytne vydaje na valku mely prednost. A jedna lod jim na to, co potrebovali, stacila. Jediny problem spocival v tom, ze museli udrzovat lod v provozu — jinak by pyrranske mesto zahynulo. Bez zasobovani by byli Pyrrane behem nekolika mesicu zcela vyhlazeni. Posadka tedy nemusela s nouzovym opustenim lode uvazovat. Kdyby se lod dostala do jakekoli problematicke situace, neopustili by ji. Kdyz zahyne lod, zahyne i jejich svet.
Pokud se jejich uvahy ubiraly timto smerem, nebylo nutne udrzovat v zachrannych clunech zasobu paliva. Alespon ne ve vsech. I kdyz bylo logicke, aby nejmene jeden z nich mel palivo pro kratke lety, ktere by pro velkou lod nebyly ekonomicke. Na tomto miste zacala posloupnost Jasonovy logiky dostavat trhliny. Prilis mnoho
Jeho uvazovani naznacilo odpoved, posledni z dlouhe rady predpokladu. Jestlize v nejakem clunu palivo bylo, mel by to byt ten, ktery se nachazel ridici kabine nejbliz. Ten, k nemuz se nyni vrhal. A na teto snure dohadu zavisel jeho zivot.
Dvere se za nim s rachotem vylomily — Kerk zarval a skocil. Jason se vrhl otevrenym kruhovym vchodem do zachranneho clunu a unikl jen o vlas tak rychlym pohybem, jakeho byl schopen za pusobeni dvojnasobne gravitace. Obema rukama uchopil rukoje? pro nouzovy start a stlacil ji.
Ozval se varovny signal a kruhovy uzaver se prudce zavrel Kerkovi doslova pred nosem. Jen svym pyrranskym reflexum mohl vdecit za to, ze si o uzaver nerozbil oblicej.
Trysky na tuhe palivo se rozburacely a odtrhly zachranny clun od materske lode. Kratkodoba akcelerace vrhla Jasona na podlahu, a kdyz se clun dostal do volneho padu, Jason se zacal vznaset ve vzduchu. Hlavni hnaci trysky nenaskocily.
V te chvili okusil Jason na vlastni kuzi, jake to je, kdyz clovek umira. Bez paliva se clun propadne do dzungle, zriti se jako kamen a pri dopadu roztristi. Jina moznost neexistovala.
Pak trysky zacaly pracovat, rozburacely se — a Jason upadl na podlahu a poranil si pritom nos. Zvedl se, otrel si nos a v usmevu odhalil zuby. V nadrzi palivo bylo — ten opozdeny zazeh byl pouze soucasti startovaciho cyklu, umoznoval, aby se zachranny clun od lode oddelil. A nyni jeste clun zvladnout. Protahl se na pilotni sedadlo.
Vyskomer predaval informace autopilotu, ktery vyrovnaval clun do horizontalniho letu podle terenu. Rizeni, u vsech zachrannych clunu detsky jednoduche, bylo provedeno tak, aby je v nouzovem pripade mohl zvladnout i naprosty diletant. Autopilot nebylo mozne vypnout, ten pracoval v soucinnosti s rucnim ovladanim a korigoval chybnou manipulaci. A tak kdyz Jason zatahl ridici paku, aby provedl prudky obrat, autopilot ho zkorigoval na povlovnou krivku.
Pruhledem spatril, jak velka lod chrli ohen v mnohem ostrejsim obratu. Nevedel, kdo lod pilotuje, ani co jeho pronasledovatele zamysleji — ale nechtel riskovat. Rychle odtlacil ridici paku, aby dostal clun do letu stremhlav, a zaklel, kdyz vysledkem bylo pozvolne klesani. Velka lod zadne takove zabrany nemela. V divokem obratu zmenila kurs a vrhla se stremhlav k nemu. Z jejiho predniho otocneho dela vyslehl vystrel a vybuch u zade rozhoupal clun. To autopilota bud omracilo, nebo donutilo rezignovat. Z pomaleho klesani se nahle stal temer volny pad — a dzungle se privalila jako velka vlna.
Jason stahl paku do klina, a stacil jen vztahnout ruce pred oblicej, nez se clun zaryl do dzungle.
Buracejici rakety a praskajici stromy skoncily v okazalem objeti. Pak nasledovalo ticho a dym se zvolna rozplynul. Vysoko na obloze krouzila kosmicka lod, po chvili se snesla niz, jako by chtela pristat a patrat, ale pak se zase vznesla, jako by z mesta dostala nalehavou vyzvu o pomoc. Loajalita zvitezila, a lod se obratila a vyritila smerem k domovu.
23
Vetve stromu zpomalily pad zachranneho clunu, celni trysky vychrlily brzdici zaslehy a mocal dopad ponekud zmirnil. Avsak i tak to byla havarie.
Zdemolovany trup se zvolna noril do stojate vody a ridkeho bahna mocalu. Prid se pod hladinu uz propadla, kdyz se Jasonovi podarilo vykopnout dvirka nouzoveho vychodu v bocni stene.
Nijak se nedalo odhadnout, jak dlouho potrva, nez se clun potopi, a Jason se nenachazel v situaci, kdy by o necem takovem mohl uvazovat. Byl potluceny a zakrvaceny a zustala v nem energie jen na to, aby se dostal ven. Padal, kdyz se brodil, aby dorazil k pevnejsi zemi, a jakmile nasel misto, ktere ho uneslo, ztezka se posadil.
Zachranny clun za nim vydaval bublave zvuky a klesl pod vodu. Bubliny zachyceneho vzduchu jeste chvili stoupaly, pak ustaly. Voda opet znehybnela, a krome polamanych vetvi a stromu nic nenasvedcovalo tomu, ze tudy kdy proletla lod.
Nad mocalem bzucel hmyz, a jedinym zvukem, ktery rusil ticho lesu v pozadi, bylo krute zajeceni zvirete, ktere zdolalo sve sousto k obedu. Kdyz echo toho pronikaveho zvuku postupne odeznelo, vsude zavladl klid.
Jason se s namahou vytrhl z polobdeleho stavu. Telo ho bolelo, jako by proslo mlynkem na maso, a v hlave mel tak prazdno, ze temer nemohl uvazovat. Po nekolika minutach hloubani prisel na to, ze to, co potrebuje, je medikit. Ten vsak nebylo mozne trhnutim ruky uvolnit a tlacitkovy uzaver nefungoval. Jason nakonec zkroutil ruku kolem sebe, a az nahmatl misto pod vstupnim otvorem, stlacil cely pristroj. Ten pricinlive zabzucel, a Jason vedel, ze je v cinnosti, i kdyz jehly necitil. Na okamzik se mu roztocila hlava zavrati, pak videl opet jasne. Prostredky pro utiseni bolesti zacaly pusobit, a Jason se zvolna vymanoval z utlumu, ktery mu od chvale, kdy havaroval, zatemnoval mozek.
Vratila se mu schopnost logicky uvazovat a s ni pocit samoty. Byl bez potravy a pratel a obklopovaly ho nepratelske sily cizi planety. Narustal v nem panicky strach, ktery se zrodil nekde v hloubi duse a potlacoval jen soustredenym usilim.
„Rid se, Jasone, rozumem, pocitum nepodlehej.” Rekl to nahlas, ale vzapeti toho litoval, protoze v te prazdnote znel jeho hlas ochable a kolisal na samem pokraji hysterie. Neco se mu v hrdle zadrhlo — odkaslal si, aby si procistil hrdlo, a vyplivl krev. Kdyz na tu rudou skvrnu uprel oci, nahle se ho zmocnil vztek. Zaplavila ho nenavist k teto smrtonosne planete i k neuveritelne omezenosti lidi, kteri na ni ziji. Hlasite proklinat bylo lepsi, a hlas mu jiz neznel tak ochable. Pak se rozkricel a hrozil pesti, jen tak, na nic urciteho, ale pomohlo to. Vztek odplavil strach a vratil ho do skutecnosti.
Nyni se mu na zemi sedelo dobre. Slunce hralo, a kdyz se natahl, bremeno dvojnasobne gravitace si temer neuvedomoval. Vztek odnesl strach, odpocinek zahnal unavu. Odnekud z hloubi mozku se mu vynorila stara, otrepana fraze:
Prober si, jaka mas aktiva. Mas mnoha zraneni, ale dosud jsi nazivu. Zadne ze zraneni neni zrejme vazne, a vsechny kosti mas v poradku. Pistole ti dosud funguje — hladce klouze do pevneho pouzdra a stejne tak z neho vyskakuje, jak si jen pomysli. Pyrrane vyrabeji robustni zarizeni. Medikit taky funguje. Kdyby sis zachoval rozvahu, kdybys dokazal jit priblizne v primem smeru a kdyby se ti cestou celkem moc nestalo, mas slusnou nadeji, ze se ti podari dostat zpatky do mesta. Jake by te tam cekalo uvitani, je celkem jina zalezitost. To poznas, az tam dorazi. Ze vseho nejdulezitejsi je se tam dostat.
Na strane pasiv vystupovala samotna planeta Pyrrus, gravitace odcerpavajici silu, pocasi a zbesila zvirata. Podarilo by se ti prezit?
Jako kdyby chtela jeho uvahy potvrdit, obloha potemnela a do lesa zasumel des?, ktery se priblizoval. Jason se namahave postavil na nohy a zorientoval driv, nez des? omezil viditelnost. Na horizontu se mlhave rysovaly rozeklane hory — pamatoval si na ne, kdyz je cestou sem preletali. Ty by se mohly stat prvnim cilem. Az se k nim
