nenarodila.”
Ostatni stali beze slova, byli hluboce pohrizeni do svych myslenek, kdyz cekali, az se Naxa vrati. Jason nemel co rici. Pokusi se jeste o jednu vec, aby je o sve pravde presvedcil — pak uz bude zalezet na kazdem z nich, aby si vytvoril vlastni nazor.
Naxa se vratil s kridlobodcem, privazanym za nohu na kozene snure. Zvire se chvelo a vriskalo, kdyz ho nesl dovnitr.
„Dej ho doprostred mistnosti, daleko ode vsech,” rekl Jason. „Nemuzes tu bestii na neco posadit, aby tady nepoletovala?”
„Bude stacit moje ruka?” zeptal se Naxa a kridlobodce nadhodil, aby se mu posadil na ruku s dlouhou ochrannou rukavici. „Tak tohle jsem chytil.”
„To je pravy kridlobodec,” konstatoval Brucco. „Az tady citim z jeho kridlovych bodlin jed.”
Ukazal na tmave skvrny na kuzi, kam kapalina ukapla. „Jestli to prozere rukavici, je s tim chlapem konec.”
„Jsme tedy zajedno, ze je skutecny,” rekl Jason. „Skutecny a smrtelne nebezpecny, a jedinym prubirskym kamenem me teorie bude to, zda se mu vy lide z mesta priblizite tak jako Naxa.”
Kdyz to vyslovil, mimodek se odtahli. Vedeli totiz, ze kridlobodec je synonymum pro smrt. Tak tomu bylo, je a bude. Prirodni zakon clovek nezmeni.
Za vsechny se ozvala Meta, „My… nemuzem. Ten clovek zije v dzungli, zije jako zvirata. Nejak se naucil dostat k nim blizko. Ale po nas to nemuzes chtit.”
Jason si pospisil, aby odpovedel driv, nez bude Naxa na urazku reagovat. „Samozrejme ze prave to po vas chci. Spociva v tom muj dukaz. Jestli k nemu nenavist nebudete pochovat a nebudete predpokladat, ze vas napadne — no, pak vas nenapadne. Myslete si, ze je to tvor z jine planety, ze je neskodny.”
„To nejde,” namitla. „Je to
Zatimco spolu hovorili, Brucco postoupil vpred, oci upiral na zvire sedici Naxovi na rukavici. Jason pokynul lucistnikum, aby nestrileli. Brucco se zastavil v bezpecne vzdalenosti, ale soustredeny pohled na kridlobodce upirat neprestal. Ten na znameni neklidu sustive pohnul koznatymi kridly a zasycel. Na spicce kazde z velkych bodlin na kridlech se vyrinula kapka jedu. Cela mistnost tonula v mrtvolnem tichu.
Brucco zvolna zvedl ruku a opatrne ji natahl nad zvire. Pak ji o kousek spustil, jednou pohladil kridlobodci hlavu a nechal ji klesnout ke svemu boku. Zvire na dotyk nijak nereagovalo, jen se mirne zachvelo.
Zaznel hromadny povzdech, kdyz ti, kteri mimodek tajili dech, zacali opet dychat.
„Jak jsi to dokazal?” zeptala se Meta pridusene.
„Hmmm, coze?” zabrucel Brucco, ktery se zrejme probiral z ohromeni. „Aha, no, dotkl jsem se ho. Je to jednoduche, skutecne. Jen jsem si predstavoval, ze je to vycvikova pomucka, kterou pouzivam, jakoby skutecny tvor, ale neskodny. Na tuto jedinou myslenku jsem se soustredil — a vyslo to.” Sklopil pohled na svou ruku, pak opet pohledl na kridlobodce. Nyni znel jeho hlas tlumeneji, jako by zaznival z vetsi vzdalenosti. „Neni to ale vycvikova pomucka. Je skutecny. Smrtelne nebezpecny. Ten mimozemec ma pravdu. Ma pravdu ve vsem, co rekl.”
S Bruccovym prikladem uspechu pred ocima pristoupil ke zvireti Kerk. Pristoupil k nemu topornym krokem, jako by sel na svou vlastni popravu, a po strnule tvari mu stekaly praminky potu. Uchovaval si vsak viru a darilo se mu na kridlobodce nemyslet — proto se ho mohl bez skodlivych nasledku dotknout.
Meta to take zkusila, ale nedokazala potlacit hruzu, ktera ji zachvatila, kdyz se kridlobodci priblizila. „Snahu mam,” omlouvala se, „a uz ti verim — ale tohle proste nedokazu.”
Skop vykrikl, kdyz na neho vsichni pohledli, a vykrikl, ze je to vsechno podvod — pak se vrhl na lucistniky, a ti ho museli zbit do bezvedomi.
Na Pyrrus se sneslo porozumeni.
28
„Co tedy mame delat?” zeptala se Meta. A zeptala se tonem, ktery znel ztrapene, prosebne. Vyslovila tak otazku vsech Pyrranu, kteri byli v mistnosti, i tech tisicu, kteri je sledovali na monitorech.
„Co tedy mame delat?” Vsichni se obratili na Jasona, cekali na odpoved. V tu chvili upadly vsechny rozdily do zapomenuti. V ocekavani hledeli na neho uprene lide z mesta stejne jako lucistnici se sklonenymi zbranemi. Tento cizinec je zmatl a zmenil stary svet, jak ho znali, a predstavil jim novy a podivny svet s problemy, ktere jim byly cizi.
„Neukvapujte se,” pronesl Jason se zdvizenou rukou. „Spolecenske neduhy lecit neumim. Ale tuto planetu plnou svalnatych ostrostrelcu se vylecit pokusim. Zazrakem jsem prezil az do dneska, i kdyz podle zakona pravdepodobnosti jsem mel byt uz aspon desetkrat na onom svete.”
„I kdyz vsechno to, Jasone, co rikas, je pravda,” pokracovala Meta, „jsi dosud tim jedinym, kdo nam muze pomoci. Jaka nas ceka budoucnost?”
Premozen unavou, Jason se na pilotnim sedadle zhroutil. Kratce pohledl na kruh lidi kolem sebe. Zdalo se, ze se vsichni tvari uprimne, a nikdo z nich si zrejme ani nevsiml, ze ruku od cerpadloveho spinace uz odtahl. Valka mezi mestem a venkovem upadla do zapomenuti — alespon pro tuto chvili.
„Reknu vam, na co jsem prisel,” prohlasil a zkroutil se na sedadle ve snaze najit pro svoje bolave kosti pohodlnejsi polohu. „V poslednich par dnech jsem hodne premyslel, hledal jsem odpoved. Ze vseho nejdriv jsem prisel na to, ze dokonale a logicke reseni by vubec k nicemu nevedlo. Ta stara idealni predstava o vlku lehajicim s berankem bohuzel v praxi neuspeje. Ta je tak dobra k tomu, aby se vlk rychle dostal k obedu. V idealnim pripade, ted kdyz znate pravy duvod sveho trapeni, byste meli strhnout ochranny val a lidem z mesta a z dzungle dovolit, aby spolu v bratrske lasce splynuli. Coz pripomina obrazek podobny vyjevu vlka s berankem. A nepochybne by to melo stejny vysledek. Nekdo si vzpomene, jak jsou hrabosi ve skutecnosti odporni nebo kseftari hloupi, a cerstva mrtvola zacne vychladat. Boj se rozsiri a viteze pozre divoky zivot, ktery se prevali pres nestrezeny val. Ne, odpoved tak jednoducha neni.”
Pyrrane mu naslouchali, a jak si uvedomili, kde jsou, neklidne se rozhledli. Strazni opet pozvedli svoje samostrily a zajatci ustoupili ke stene a na tvari se jim rozhostila nevrazivost.
„Chapete, co mam na mysli?” zeptal se Jason. „Netrvalo to dlouho, ze?” Z toho, jak bezmyslenkovite reagovali, se zatvarili ponekud sklicene.
„Pokud mame pro budoucnost vymyslet nejaky slusny plan, budeme muset vzit do uvahy setrvacnost. Totiz setrvacnost mysleni. Jen z toho, ze clovek o necem vi, ze plati teoreticky, se pravda ve skutecnosti nestane. Nabozenstvi barbarskych primitivu neunesou ani zrnko vedeckeho poznani, presto vsak tvrdi, ze vysvetluji vsechno. Avsak i kdyz nekdo z tech primitivu zna veskere logicke zduvodneni k tomu, aby se sve viry zbavil, verit neprestane. Tehdy nazve sve povery pravou virou, protoze je presvedcen, ze ma pravdu. A je presvedcen, ze jeho povery jsou pravdive, protoze ma svou viru. Tohle je zacarovany kruh falesne logiky, ktere se nelze dotknout. Ve skutecnosti je to setrvacnost jeho mysleni — zpusob uvazovani, ze to, co vzdycky bylo, take navzdy bude. A neochota rozloucit se s myslenim ve vyjezdenych kolejich.
Samotna setrvacnost mysleni nevyvola zadne problemy, ale jde zde take o kulturni setrvacnost. Nekteri z vas, kteri jste v teto mistnosti, verite, ze to, co jsem tady prednesl, je pravda, a radi byste se chteli zmenit. Ale zmeni se vsichni vasi lide? Ti neuvazujici, zvyky spoutani a reflexy ovladani lide, kteri jsou presvedceni, ze to, co je ted, bude naporad. Budou brzdit provadeni jakychkoli planu, ktere vypracujete, a vse, o co se pokusite, abyste prosadili to nove, co jste ted pochopili.”
„Takze je to zbytecne a pro nas svet zadna nadeje neexistuje?” zeptal se Rhes.
„To jsem nerekl,” odpovedel Jason. „Mam na mysli pouze to, ze vase problemy neskonci prehozenim nejakeho myslenkoveho prepinace. Do budoucna vidim tri mozne smery, a je pravdepodobne, ze se vsemi tremi vydate soucasne.
Prvnim — a nejlepsim — bude opetovne spojeni Pyrranu z mesta a z dzungle v jedinou lidskou komunitu, z niz jste vzesli. Kazda z tech dvou skupin je ted neuplna, potrebuje to, co mata druha. Ve meste mate technicke
