vymozenosti a styk s celou galaxii. Vedete take valku na zivota na smrt. Tam v dzungli ziji vasi bratranci ve smiru s okolim, ale schazeji jim lekarske a jine technicke vymozenosti, stejne tak jakykoli kulturni styk s lidstvem. Budete se muset spojit a ze vzajemne vymeny mit prospech. Soucasne budete muset zapomenout na tu udrzovanou nenavist, kterou vuci sobe chovate. Toho lze dosahnout pouze mimo mesto. Kazdy z vas, kdo je schopny, musi tam jit dobrovolne a prinest nejaky kousek vedomosti, ktery je treba mit spolecny. Nic se vam nestane, kdyz pujdete s dobrym umyslem. A naucite se, jak s touto planetou vychazet, a ne s ni bojovat. Nakonec budete mit civilizovane komunity, v nichz nebudou hrabosi ani kseftari. Budou v nich Pyrrane.”
„A co se stane s nasim mestem?” zeptal se Kerk.
„Zustane, kde je — a pravdepodobne se ani v nejmensim nezmeni. Zpocatku budete ochranny val a obranna zarizeni potrebovat, abyste zustali nazivu, az z neho budou lide odchazet. A pak se bude udrzovat v chodu, protoze vzdy zustane urcity pocet lidi, ktere nepresvedcite. Ti zustanou a budou bojovat, a nakonec zahynou. Mozna ze se vam povede lip pri vychove vasich deti. Nemam ani nejmensi predstavu o tom, jakym zpusobem mesto zanikne.”
Mlceli, jako by premysleli o budoucnosti. Skop na podlaze zastenal, ale nepohnul se. „To jsou dva smery,” poznamenala Meta. „Jaky je ten treti?”
„Treti moznosti je moje oblibena predstava,” usmal se Jason. „A doufam, ze najdu dost lidi, kteri pujdou se mnou. Vezmu svoje penize a vsechny je utratim za vybaveni nejlepsi a nejmodernejsi kosmicke lode vsemi zbranemi a vedeckymi pristroji, k jakym se dostanu. Pak pozadam dobrovolniky z rad Pyrranu, aby sli se mnou.”
„A proboha proc?” zamracila se Meta.
„Nikoli z lasky k bliznimu. Ocekavam, ze se mi ta investice vrati, a vic nez vrati. Vite, po tech nekolika uplynulych mesicich se ke svemu drivejsimu zamestnani zrejme nebudu moci vratit. Nejen proto, ze mam ted tolik penez, ze by to byla pro me ztrata casu, ale myslim si, ze bych se pri nem hrozne nudil. Cloveku — pokud zustane nazivu — dava Pyrrus jedno: zkazi ho tak, ze po klidnejsich mistech nebazi. Rad bych vzal tu lod, o ktere jsem se zminil, a pustil se do hledani novych svetu. Existuji tisice planet, na nichz by se lide radi usadili, avsak pro normalni usedliky je prilis tezke nebo narocne uchytit se na nich. A umite si predstavit planetu, kterou by Pyrran s tim vycvikem, ktereho se mu dostalo, nepokoril? A nelibilo by se vam neco takoveho delat?
Ovsem, neprineslo by to jenom poteseni. Ve meste je vase existence orientovana na neustaly boj na zivot a na smrt. Ted mate pred sebou moznost zvolit si pomerne mirumilovnou budoucnost, nebo zustat ve meste a vest zbytecnou a hloupou valku. Ja pak nabizim treti moznost: venovat se tomu, co tak dobre umite a co vam soucasne umozni dokazat neco prospesneho.
Tohle jsou tedy ty moznosti. A zavisi jen na vas, pro kterou z nich se rozhodnete.”
Drive nez mohl nekdo vyslovit svuj nazor, palciva bolest sevrela Jasonovi hrdlo. Skop, ktery pred chvili nabyl vedomi a vyskocil z podlahy, jedinym pohybem stahl Jasona ze sedadla, a nyni ho drzel za krk a skrtil. Lucistnici se chystali vystrelit, ale sipy nevypustili, protoze Jason byl v draze vystrelu.
„Kerku! Meto!” vykrikl chraptive Skop. „Popadnete pistole! Otevrte uzavery — nasi se sem nahrnou a ty zatraceny hrabose s tema blbejma kecama zabijou!”
Jason odtrhaval prsty, ktere v nem dusily zivot, ale bylo to totez, jako by chtel ohybat ocelove tyce. Nemohl ze sebe dostat ani slovo, krev mu busila v usich a rdousila myslenky. Nyni je po vsem, a on prohral. V kosmicke lodi se vzajemne vyvrazdi, a Pyrrus zustane i nadale planetou smrti, dokud vsichni nezahynou.
Meta vyrazila jako uvolnena pruzina, a samostrily cvakly. Jeden sip se ji zaryl do nohy, druhy ji probodl nahore pazi. Sipy ji vsak zasahly ve vyskoku, a setrvacnost ji prenesla mistnosti k jejimu spolecnikovi a umirajicimu mimozemci.
Pozvedla ruku a svihla malikovou hranou dolu. Tvrde zasahla Skopa do pazniho svalu — tomu se paze krecovite zachvela a ruka mu odskocila od Jasonova krku.
„Co to delas?” vykrikl v dosud nepoznane hruze Skop na zranenou divku, ktera na neho dopadla. Odstrcil ji — Jasona dosud drzel druhou rukou — ale ona misto odpovedi uderila znovu, tvrde a presne, a jeji malikova hrana ho zasahla pres prudusnici, kterou rozdrtila.
Skop klesl na podlahu, zvracel a lapal po dechu.
Jason to vsechno vnimal jako v mlze, sotva se drzel pri vedomi. Skop se s velkym usilim postavil a s ocima plnyma bolesti se obratil na svoje pratele. „Mylis se,” rekl varovne Kerk, „nedelej to!”
Zvuk, ktery zraneny Skop vydal, byl spise zvireci nez lidsky. Kdyz se vrhl smerem k pistolim na opacne strane mistnosti, samostrily zaznely jako harfa smrti. Skluzem dorazil ke zbranim, rukou je srazil, ale byl jiz mrtev.
Kdyz Brucco vykrocil, aby pomohl Mete, nikdo mu v tom nebranil. Jason namahave nasaval vzduch do plic, vdechoval zivot. Bdele sklenene oko kamery prenaselo vse, co se odehravalo, ke kazdemu ve meste.
„Diky, Meto… za pochopeni… a taky za pomoc.” Jason musel dostavat ze sebe slova nasilim.
„Skop se mylil a ty, Jasone, jsi mel pravdu,” odpovedela. Hlas ji na okamzik selhal — to kdyz Brucco prudce zatahl prsty za opereny konec sipu a vytrhl ji drik z ramena. „Nemohu v meste zustat — to mohou jen lide, kteri jsou stejneho smysleni jako Skop. A do dzungle bohuzel nemohu — videls, jaky jsem mela s kridlobodcem uspech. Kdyz ti to nebude vadit, rada bych sla s tebou. Moc rada.”
Rec mu pusobila bolest, proto se jen usmal, ale Meta pochopila, co tim usmevem mini.
Kerk sklouzl smutnym pohledem na telo mrtveho Skopa. „Mylil se, ale chapu, jak mu bylo. Ja mesto opustit nemuzu, jeste ne. Nekdo bude muset drzet oprate v ruce, zatimco budou probihat zmeny. Ta tvoje lod, Jasone, to neni spatny napad, o dobrovolniky nebudes mit nouzi. Pochybuji vsak, ze se ti podari primet Brucca, aby s tebou sel.”
„Ovsemze nepodari,” vystekl Brucco, aniz vzhledl od kompresniho obvazu, ktery vazal. „Primo tady na Pyrru je toho na praci dost. Zivot zvirat zabere hodne studia, a zanedlouho sem budou jezdit ekologove z cele galaxie. Ale ja budu prvni.”
Kerk zvolna pristoupil k obrazovce zachycujici pohled na mesto, a nikdo se ho nepokusil zadrzet. Zahledel se na budovy, na kour, ktery se dosud vinul zpoza ochranneho valu, a na zelenou dzungli rozprostirajici se jakoby bez hranic za valem.
„To vsechno jsi, Jasone, zmenil,” konstatoval. „Ted to jeste nemuzeme pochopit, ale Pyrrus uz nikdy nebude takovy, jaky byval, nez jsi prisel. A? uz bude lepsi nebo horsi.”
„Bude lepsi, sakra, lepsi,” zakrakal Jason a rukama si trel bolave hrdlo. „Ted si podejte ruce a valku skoncete — aby tomu lidi skutecne uverili.”
Rhes se otocil a po chvilce vahani naprahl ruku, podal ji Kerkovi. Sedovlasy Pyrran pocitil stejnou nechu? z toho, ze se ma dotknout hrabose, jak ji poci?oval cely zivot.
Pak si vsak rukama potrasli, protoze oba patrili k silnym osobnostem.
Par slov o autorovi
V soucasnosti zije jiz jen nekolik malo spisovatelu, kteri mohou vzpominat na Johna W. Campbella ml., legendu Zlateho veku sci-fi, jako na sveho pritele, ucitele a radce. A Harry Harrison je jednim z tech mala.
Kdyz po druhe svetove valce dokoncil Harrison prerusena studia a stal se profesionalnim ilustratorem — pracoval pro ruzne newyorske casopisy, zejmena vsak kreslil comicsy — netusil, ze jeho zivotni draha neni dosud definitivne vytycena. Jiz tehdy sice psal povidky (ta prvni,
V obdobi 1957–1960 mu v ASF vysel serial dobrodruzstvi Slippery Jima diGrize, kosmickeho zlocince, ktery je pozdeji napraven a stava se ochrancem zakona — mimochodem, zakladni povidku uverejnil u nas mesicnik IKARIE, c. 2/90 — a tento serial vysel pak souhrnne jako kniha pod nazvem
Ve stejnem obdobi publikoval Harrison v ASF jeste jeden serial — pribehy Jasona dinAlta, dobrodruha a profesionalniho hrace, v nehostinnem prostredi necivilizovanych planet. Serial okamzite ctenarsky zaujal a prinesl
