Arkadij a Boris Strugacti
Spunt
Z ruskeho originalu „Malys“
prelozil Libor Dvorak, 1989
© Molodaja gvardija Moskva, 1980
Translation © Libor Dvorak, 1989
Illustrations © Milan Erazim, 1989
Kapitola prvni
PRAZDNO A TICHO
„Abych pravdu rekla, mam nejakou hrozne pitomou predtuchu,“ rekla Majka.
Stali jsme vedle glyderu, ona zahledena pod vlastni nohy hloubila podpatkem v promrzlem pisku dulek.
Byval bych rad neco opacil, jenze jsem nevedel co. Predtuchy jsem sice nemel zadne, ale jinak se mi to tu taky moc nezamlouvalo. Primhouril jsem oci a zadival se na ledovec. Vypinal se nad obzor jako obrovity balvan cukru, jako oslnive belostny, krizem krazem zbrazdeny tesak, velice studeny, velice nehybny, velice celistvy, zbaveny jakychkoli ocekavanych malebnych svetloher a odlesku — bylo jasne, ze se do toho plocheho bezbranneho brehu bezohledne zarizl pred statisiciletimi a zrejme se chysta protrcet tady dalsi statisice let, na vztek vsem svym soukmenovcum, kteri se osirele a beze smyslu potloukaji v otevrenem oceanu. Hladka sedozluta plaz, mihotajici myriadami supinek bileho jini, ubihala az k jeho pate, vpravo lezel ocean, oloveny, zimomrive zcereny ocean, u obzoru inkoustove cerny a neprirozene mrtvy, a z cele jeho plochy jako by dychal prostydly kov. Vlevo nad horkymi prameny v bazine drepel sedy vrstevnaty opar, za nimz se daly tusit zjezene vulkanicke homole, a jeste dal strmely nakupeniny temnych skal, pocakanych skvrnami snehu. Skaly se tahly podel celeho pobrezi, kam az oko dohledlo, a nad nimi, v bezmracnem, ale take neradostnem ledovem sedofialovem nebi vychazelo malicke nehrejici slunko.
Vanderhoose vylezl z glyderu, ihned si pres hlavu pretahl kozesinovou kapuci a pristoupil k nam.
„Jsem pripraven,“ oznamil. „Kde je Komov?“
Majka kratce pokrcila rameny a dychla si na zkrehle prsty.
„Asi za chvilku prijde,“ odpovedela nepritomne.
„Kam se dneska chystate?“ zeptal jsem se Vanderhooseho. „Na jezero?“
Kapitanova hlava se presunula do mirneho zaklonu, pomalu vyspulil spodni ret a ospale se na me zadival pres spicku nosu. Jeho vizaz se tak silne priblizila podobe postarsiho velblouda s rysimi licousy.
„Sam se tu musis pekelne nudit,“ pronesl soucitne. „Ale nejaky cas to asi jeste budes muset vydrzet, co o tom soudis?“
„Soudim, ze asi budu muset.“
Vanderhoose zaklonil hlavu jeste preziraveji a s tymz velbloudim povysenectvim popatril k ledovci.
„Naramne se to podoba Zemi,“ poznamenal s nadechem utrpne prevahy, „ale Zeme to neni. Coz je nejvetsi nectnost vsech svetu, ktere vyvolavaji iluzi toho naseho. Clovek si porad pripada osizeny. Rekl bych dokonce okradeny. Ale i na to se da zvyknout, co o tom soudis, Majko?“
Neodpovedela. Nejak se nam zasmusila. Nebo naopak dohrala. Protoze to se ji — jen tak mezi nami — obcas stava, a docela si v tom libuje.
Za nami s tichym mlasknutim pukla blana prulezu a do pisku seskocil Komov. Jeste si chvatne zapinal dlouhy kozich, ale uz se hrnul k nam a usecne se optal:
„Pripraveni?“
„Ano,“ prikyvl Vanderhoose. „Kam zamirime dneska, Gennadiji? Zase na jezero?“
„Presne tak,“ utrousil Komov, ktery se jeste porad hmozdil se sponou u krku. „Pokud jsem to spravne pochopil, Majo, tak vas dneska ceka ctverec sedesat ctyri. Ja si vezmu na starost zapadni breh jezera a koty sedm a dvanact. Definitivni rozpis praci upresnime cestou. Popove, vas bych prosil, abyste odeslal radiogramy, nechal jsem je na vasem pultu. Spojeni se mnou budete udrzovat pres glyder. Navrat v osmnact nula nula mistniho casu. Na pripadne zpozdeni bychom vas predem upozornili.“
„Jasne,“ broukl jsem bez zvlastniho nadseni — zminka o moznem zdrzeni se mi ani trochu nelibila.
Majka uz beze slova dosla az ke glyderu. Komov se konecne vyporadal se zapinanim u krku, prejel si dlani po hrudi a take pristoupil k letounu. Vanderhoose mi pratelsky stiskl rameno.
„Zbytecne ty zdejsi scenerie neokukuj,“ poradil mi. „Sed doma a neco si cti.“
Rozsafne se nasoukal do glyderu jako posledni, usadil se v pilotnim kresle a zamaval mi. I Majka se prece jen rozhoupala k tomu, aby se skoupe pousmala, a taky mi zamavala. Komov me neuznal za hodna pohledu, jen neadresne kyvl, kryt se samocinne zaklapl a cela osadka mi zmizela z oci. Glyder se pohnul z mista, klouzl kupredu a zaroven strme vzhuru, ve vterine se zmenil v malickou cernou tecku a zmizel, jako by tu byval nikdy nebyl. Zustal jsem sam.
Par minut jsem stal s rukama vrazenyma hluboko do kapes kozichu a dival se, jak se cini moji hosanci. Pres noc si radne makli a uz na prvni pohled vypadali celi vysileni a ochabli, takze otevreli energolapace na maximum a lacne hltali mdly bujonek, kterym je krmila neduziva, blednickovita hvezda. Jine starosti si nedelali. Nic vic nepotrebovali, dokonce ani me, alespon do chvile, nez dobehne program. Pravda, nemotornemu tloustikovi Tomovi se pokazde, kdyz jsem se dostal do zorneho pole jeho cidel, na cele rozsvecel rubinovy signal, ktery se v pripade hodne touzebneho prani dal povazovat za pozdrav, za zdvorile nepritomne pukrle, ale ja vedel, ze to znamena jen ja i ostatni jsme v poradku, pracujeme na ukolu, jsme ochotni plnit dalsi pokyny. Nic vic. Dalsi pokyny jsem pro ne nemel. Mel jsem jen hojnost samoty a primo neobycejnou hojnost mrtveho ticha.
Nebylo to vatove ticho akusticke laboratore, z ktereho piska v usich, ani ono carovne ticho pozemskeho podvecera nekde za mestem, ktere osvezuje a laskyplne oplachuje mozek, ktere konejsi a splyva s nejvyssi blazenosti, jaka je ve svete k mani. Tady jsem mel tu cest s tichem opravdu zvlastnim — bylo pronikave, pruzracne jako vakuum, ticho, co cucha vsechny nervy, ticho obrovskeho, drasave prazdneho sveta.
Ustvane jsem se rozhledl kolem. Ja samo sebou vim, ze o sobe by clovek takhle mluvit nemel, asi by se patrilo rict proste „rozhledl jsem se kolem“. Jenze ja se kolem nerozhledl proste, nybrz prave ustvane. Bez jedineho hlesu se cinili kyberi. Bez hlesu zarilo fialove slunce. S cimz bylo treba nejak skoncovat.
Kdyby bylo nejhur, mohl jsem se napriklad sebrat a zajit si k ledovci. Bylo to k nemu nejakych pet kilometru, ale vzorovy predpis sluzbu konajicimu clenu posadky kategoricky zakazuje vzdalit se od lodi vic nez na sto metru. Za jinych okolnosti by asi bylo dabelsky svudne risknout to a predpis porusit. Tady ne. Tady jsem se klidne mohl vzdalit na pet kilometru, nebo treba na petadvacet, a nestalo by se nic — ani mne, ani sverene lodi, ani desitkam jinych expedicnich raket, rozsetych v dane chvili ve vsech klimatickych pasmech planety na jih ode mne. Z techhle krivicnatych krovicek rozhodne nevyskoci krvelacna obluda, ktera by mela v umyslu me spolykat, protoze tady zadne obludy neziji. Z oceanu neprileti sverepy tajfun, aby lod donutil poplasene trojcit a pak ji mrstil o ponure skaly — tajfuny ani jina zemetreseni jsme tu prozatim nezaregistrovali. Ocekavat se neda ani mimoradny signal ze zakladny, kterym by se vyhlasoval vseobecny biologicky poplach; biologicky poplach je tu totiz rovnez nemyslitelny, nejsou tu ani viry, ani bakterie, tolik nebezpecne mnohobunecnym organismum. Na teto planete neni nic krome oceanu, skal a zakrslych stromu. Porusovat tady predpisy by zkratka ani nebylo zajimave.
A prisne je dodrzovat je taky otrava. Na kazde slusne, biologicky aktivni planete by me ani nenapadlo, abych treti den po pristani stal takhle s rukama v kapsach a tupe civel. Protoze bych se uz davno stval jako blazen. Slo by to raz na raz. Nastaveni, vypusteni a pravidelna kazdodenni kontrola straznich pruzkumniku. Zrizeni Zony absolutni
