biologicke bezpecnosti, ktera by sva ochranna kridla rozprostrela nad lodi i nad stavenistem. Zajisteni zminene ZABB pred utokem zpod povrchu terenu. Kazde dve hodiny kontrola palubnich i osobnich filtru. Vybudovani krypty na veskere odpadky vcetne pouzitych filtracnich vlozek. Kazde ctyri hodiny sterilizace, dezaktivace a odplynovani ovladacich okruhu kybermechanismu. Proverka informaci od robotu zdravotnicke sluzby, vypustenych za hranice ZABB. A k tomu samozrejme vselijake dalsi drobnosti, jako obsluha meteosond, seizmicky pruzkum, vyhodnocovani speleonebezpeci, registrace tajfunu, lavin, usazenin, krasovych jevu, lesnich pozaru, sopecnych erupci… Predstavil jsem si, jak ve skafandru, cely zpoceny, nevyspaly, vztekly a jiz lehce otupely proplachuji nervove uzly tloustika Toma a nad hlavou mi zatim poletuje automaticky strazni pruzkumnik a s neodbytnosti idiota uz podvacate bzuci, ze tamhle pod tim kerem se usadila nestvurna kropenata zaba neznameho druhu, ve sluchatkach vresti poplasne signaly nadmiru zneklidnenych robotu zdravotnicke sluzby, kteri zjistili, ze nejaky mistni virus vykazuje abnormalni reakci na Baltermantzuv test a je tedy teoreticky schopen nasi bioblokadu prorazit. Vanderhoose, ktery, jak se ostatne na lekare a na kapitana slusi a patri, sedi v lodi, mi cely ustarany zvestuje, ze hrozi proboreni lodi do podzemniho mocalu, kdezto Komov s tradicnim ledovym klidem oznamuje, ze motor jeho glyderu rozezrali malicci broucci na zpusob mravencu a ze v danem okamziku tito mraveneckove pilne ochutnavaji z jeho skafandru… Uf! Ackoli — na takovou planetu by me samozrejme nevzali. Me vzali presne na takovou, pro jakou se ani zadne vzorove predpisy nevypracovavaji. Protoze jich neni zapotrebi.
U prulezu jsem se na chvilku zarazil, otrepal zrnka pisku ulpela na podrazkach, postal jsem s rukou polozenou na bok lodi, vydechujici prijemne teplo, a pichl jsem prstem do blany. Uvnitr bylo take ticho, ale to mi aspon pripadalo utulne a domacke jako ticho prazdneho privetiveho bytu. Shodil jsem kozich a sel rovnou do velina. U sveho pultu jsem se zbytecne nezdrzoval — beztak jsem videl, ze vsechno klape jako na dratkach — a radsi jsem se hned posadil k vysilacce. Zapnul jsem sifrator a zacal pripravovat radiogramy. V prvnim Komov zakladne sdeloval souradnice pristich vytypovanych pantanskych taborist, shrnoval priblizne stavy poteru, ktery byl vcera vypusten do jezera, a radil Kitamurovi, aby s plazy nespechal. To vse bylo jeste jakztakz srozumitelne, zato z druheho radiogramu, adresovaneho Centralnimu informatoriu, jsem pochopil jen tolik, ze Komov jako sul potrebuje podrobnejsi udaje a vysvetlivky k Y—faktoru pro binormalni humanoidy se ctyrvrstevnym indexem, skladajicim se celkem z deviti cislic a ctrnacti pismen recke abecedy. Byla to totalni a supervysoka xenopsychologie, v niz jsem se ja, bezny humanoid s indexem nula totalne neorientoval. K cemu taky?
Navolil jsem sifry, ozivil provozni kanal a veskere zpravy odeslal v jedinem impulsu. Vsechny odvysilane radiogramy jsem zaregistroval a najednou me napadlo, ze je nejvyssi cas i pro prvni vlastni hlaseni. Tedy — co to v mem pripade je, takove hlaseni? „Skupina ER-2, stavebni roboti norma 15, procentualni plneni, datum, podpis.“ A tecka. Vstal jsem od radiostanice, pristoupil ke svemu pultu, podival se na krivky harmonogramu — a hned jsem byl doma. To s tim hlasenim me zkratka nepopadlo jen tak. Neslo o hlaseni, to jsem jen coby uz dosti zkuseny kybertechnik cul zradu, prestoze zatim nebylo nic videt ani slyset. Tom se zase znicehonic zastavil, presne jako vcera. A ja stejne jako vcera s podrazdenym sklebem pichl do tlacitka havarijniho spojeni: „Co se deje?“ Poruchova kontrolka stejne jako vcera ihned zhasla a rozsvitila se uklidnujici rubinova navest: „Vsechno je v poradku, plnime ukol. Jsou nejake nove pokyny?“ Naridil jsem mu, aby pokracoval v praci, a zapnul jsem monitor. Jack s Rexem usilovne pracovali, Tom se uz taky znovu pohnul, ale nejak nemotorne, temer bokem, coz vzapeti srovnal.
„Hochu, hochu,“ rekl jsem si nahlas, „je videt, ze uz jsi poradne utahany a ze te musime radne proprat a vycidit.“ Pohledl jsem do Tomova zaznamu o provozu. Preventivni udrzba ho podle planu cekala dnes vecer. „No dobre, do vecera to nejak prezijem, co rikas?“
Tom nic nenamital. Chvili jsem jeste sledoval, jak se hosanci cini, a pak jsem monitor vypnul, vypnul jsem kybery, ledovec, mlhu nad bazinou i temne skaly… Rozhodl jsem se, ze pro dnesek uz se bez toho vseho obejdu.
Hlaseni jsem pro jistotu odvysilal a neprodlene se spojil s ER-6. Vadik reagoval tak rychle, jako by uz dlouho na nic jineho necekal.
„Tak co, jak to u vas vypada?“ zeptali jsme se jeden druheho.
„U nas se nedeje nic,“ oznamil jsem.
„Nam pochcipaly vsechny jesterky,“ hlasil Vadik.
„I vy moulove,“ vyplisnil jsem ho laskyplne. „Milovany zak doktora Mbogy vam to prece tak dutklive kladl na srdce — nespechejte s plazy!“
„A kdo s nima specha?“ namitl Vadik. „Kdyby ho zajimalo, co si o tom myslim ja, tak tu jednoduse nemuzou vydrzet. Je tu hrozny horko.“
„Koupete se?“ zeptal jsem se zavistive.
Vadik se odmlcel.
„No… cas od casu se oplachnem,“ pripustil nakonec.
„Ale no to snad ne!“
„Je tu pusto,“ rekl Vadik. „To more vypada jako katastrofalne velka vana… Tomu nemuzes rozumet. Normalni clovek si tak priserne velkou vanu neumi predstavit. Odplaval jsem asi na pet kilaku od brehu. Nejdriv to bylo prima, ale pak jsem si najednou uvedomil, ze to neni bazen, ale ocean! A ze krome me v nem neni zivacka… Kdepak, chlapce, tomu ty nemuzes rozumet. Div jsem se neutopil.“
„Mnojo,“ zamumlal jsem. „Takze u vas je to taky… to…“ Nekolik minut jsme jeste klabosili jen tak pate pres devate, jenze pak Vadika zavolala zakladna a nezbylo nez se chvatne rozloucit. Zkusil jsem ER-9. Hans se neozval. Mohl jsem se samozrejme spojit s ER-1, ER-3, ER-4 a tak dale az po ER-12, popovidat si, jak je tu teda pusto a nezivo a jaky teda z toho muze vzejit uzitek. Kdyz se to tak vezme, tak asi zadny, zejo. Stanici jsem s povzdechem vypnul a posadil se ke svemu pultu. Uprel jsem pohled na zhasle provozni monitory a zapremital o tom, ze projekt, kteremu se tu venujeme, je uzitecny dvojnasob: nejenze zachranujeme Pantany pred neodvratnou vseobecnou zahubou, my zachranujeme i tuto planetu jako takovou — pred prazdnem, pred mrtvym tichem, pred nesmyslnym klidem. Pak me napadlo, ze Pantane asi musi byt zvlastni rasa, kdyz nasi xenopsychologove maji za to, ze tato planeta jim bude vyhovovat nejlip. To by totiz ukazovalo na dosavadni velmi podivny zivotni styl. Az je sem privezou — zpocatku samozrejme ne vsechny, tak po dvou po trech zastupcich kazdeho plemene — az spatri promrzlou plan, ledovec, neobydleny chladny ocean, puste svetle fialove nebe, a reknou: „Nadhera! Uplne jako u nas doma!“ Nejak se tomu nechce verit. Pravda, az je privezou, uz tu tak pusto nebude. V jezerech budou ryby, v houstinach zver, na melcinach jedle skeble. I ty jesterky si mozna zvyknou… a predevsim si musime uvedomit, ze kdyz je na tom nekdo jako Pantane, moc si vybirat nemuze. Kdyby napriklad veslo ve znamost, ze nase slunce uz co nevidet vybuchne a slizne z povrchu planety vsechno zive, asi bych si vrtochy taky odpustil. Asi bych si taky rekl: Nevadi, nejak se tim prokousem. Ostatne — Pantanu se nikdo na nic nepta. Stejne nicemu nerozumeji, a kosmografii jeste zadnou nemaji, ani tu nejprimitivnejsi. Ti se ani nedovedi, ze se kdysi prestehovali na jinou planetu.
A najednou jsem zjistil, ze neco slysim. Jako by za mnou prebehla jesterka. Na tu jesterku me musel privest nedavny rozhovor s Vadikem, protoze ve skutecnosti to byl zvuk sotva slysitelny a naprosto neurcity. Pak ve vzdalenem koute velina cosi zatikalo, a hned nato curkem vytekla voda. Na same hranici slysitelnosti bzucela zmitajici se moucha polapena do pavuciny a jeste o neco tiseji prekotne drmolilo nekolik podrazdenych hlasu. Jesterka se ozvala znovu, zrejme se vracela. Uvedomil jsem si, jak mi uzasem trne sije, a zvedl jsem se. Pritom jsem bezdeky zavadil o informacni rocenku na rohu pultu, ktera se s prisernym rachotem zritila na zem. Sebral jsem ji a stejne hlucne ji prispendlil zpatky k panelu. Pod nos jsem si zabzucel rizny pochod a predpisovym poradovym krokem vydusal do chodby.
To vsechno je z ticha. Z prazdna a ticha. Vanderhoose nam to s primo ukazkovou jasnosti a nazornosti vysvetluje vecer co vecer. Clovek neni priroda a prazdno nesnasi. Jakmile se ocitne v prazdnu, snazi se je nejak zaplnit. A tak je zaplnuje vidinami a sluchovymi halucinacemi, kdyz uz neni s to obsadit je necim realnym. Sluchovych halucinaci jsem si za ty tri dny uzil azaz. Takze se da predpokladat, ze co nevidet prijdou i vidiny…
Masiroval jsem chodbou kolem prazdnych kajut, kolem knihovny, kolem arzenalu, a kdyz jsem mijel marodku, ucitil jsem slaby pach — cerstvy, neprijemny, jakoby cpavkovy zavan. Zastavil jsem se a soustredil se. Znamy pach. Ackoliv kdo vi, co by to mohlo byt. Nahledl jsem do operacniho salku. Kyberchirurg — obrovsky bily hlavonozec, zaveseny pod strop, stale zapnuty a pripraveny k akci — si me chladne prohledl smaragdovyma ocima a pohotove zasevelil manipulatory. Tady byl pach urcitejsi. Uvedl jsem do chodu nouzovou ventilaci a razoval dal. To by clovek neveril, jak se vsechny jeho smysly dokazi zmobilizovat! Kdyby nic jineho, tak cich jsem mel odjakziva prachmizerny…
Obchuzku jsem ukoncil v kuchyni. Take tady se prohanelo plno pachu, ovsem proti tem jsem nic nenamital.
