„Ne. To je prilis konkretni. To plati jen nekdy a jen nekde. Kdyz premyslim hlavou, tak proc nikdy nemuzu premyslet bez rukou…?“
Citim, ze se dostavame na tenky led. Centrum mi kategoricky zakazalo jakekoli rozmluvy, ktere by nejak mohly smerovat k problemum souvisejicim s domorodci. Vyhnout se takovym obratum v dialogu stoprocentne neni mozne a v posledni dobe jsem si vsiml, ze Spunt velmi nelibe a bolestne nese dokonce i sve vlastni poznamky o zpusobu zivota, ktery vede. Ze uz by sam zacal neco tusit. Kdovi. Uz nekolik dni cekam, az se primo zepta. Preji si tu otazku, a bojim se ji…
„Proc vy muzete a ja ne?“
„To jeste poradne nevime,“ priznavam se a opatrne dodavam. „Je tu i predpoklad, ze vlastne nejsi tak docela clovek…“
„A co je to potom clovek?“ zaskoci me okamzite. „Co je to clovek docela?“
Zatim si jen velice mlhave umim predstavit, jak mu na takovou otazku odpovedet, a slibuji mu, ze si o tom promluvime pri nasem pristim setkani. Udelal ze me hotoveho encyklopeda. Nekdy musim informace polykat cely den a taky se snazit nejak je stravit. Pracuje pro me VCI, pracuji pro me nejvetsi kapacity ze vsech oblasti vedeni a ja mam pravo kdykoli se s kymkoli z techto lidi spojit a zadat je o vysvetleni — jak je to s modelovanim P-abstrakci, s latkovou vymenou u abissalnich forem zivota ci se zakladni metodikou vystavby sachovych uloh…
„Vypadas nejak unavene,“ rekl mi soucitne.
„Ale ne,“ uklidnuju ho, „to se da vydrzet.“
„Prekvapuje me, ze se tak snadno unavis,“ zamyslel se. „Nevim cim to je, ale ja se neunavim nikdy. Co to vlastne je, ta unava?“
Nadechuji se opravdu zhluboka a pohotove vysvetluju, co je to unava. Posloucha me a rozklada pred sebou kaminky, jez pro nej opracoval stary dobrak Tom, ktery jim propujcil podobu krychli, hranolu, kouli, kuzelu a dalsich geometrickych tvaru. V okamziku, kdy koncim, stoji pred Spuntem slozita konstrukce, ktera rozhodne nic konkretniho nepripomina, a presto je po svem harmonicka, zvlastne smysluplna.
„To jsi mi vylozil pekne,“ chvali me spokojene. „Rekni mi — a tuhle nasi besedu taky zaznamenali?“
„Ano, samozrejme.“
„A obraz je dobry, jasny? Myslim obraz!“
„Jako vzdycky.“
„Tak at se na tuhle stavbu podiva deda. Podivej, dedo, loziska stydnuti jsou tady, tady a tady…“
Spuntuv dedecek Pavel Alexandrovic Semjonov je matematik venujici se realizaci P-abstrakci. Je to radovy vedec, ale jinak velky vzdelanec a Spunt s nim udrzuje trvale tvurci kontakty. Pavel Alexandrovic uz mi rikal, ze Spunt uvazuje casto naivne, ale vzdycky originalne a nektere jeho uvahy jsou zajimave i z hlediska Parsifalovy teorie.
„Rozhodne,“ slibuji mu. „Urcite to odvysilam, jeste dneska.“
„Mozna jsou to jen hlouposti,“ rozhodne se najednou a jedinym pohybem stavbu rozmeta. „A co dela Ljova?“
Ljova je provozni inzenyr zakladny, velky sprymar a skvely vypravec anekdot. Kdyz se Spuntem rozmlouva on, zaplavi eter kolem cele planety nadseny Spuntuv vyskot a smich a o me se pokousi neco jako zarlivost. Spunt ma Ljovu velmi rad a pokazde se po nem shani. Nekdy se pta i na Jakova Vanderhooseho a je znat, ze sladke tajemstvi licousu pro nej doposud zustalo neodhalene a vskutku jitrive. Jednou nebo dvakrat se ptal taky na Komova, ja mu vysvetlil, co je projekt Archa 2 a proc tento projekt vyzaduje pritomnost xenopsychologa. Jedine o Majku se ani jednou nezajimal. Kdyz jsem se jednou sam snazil zavest na ni rec, kdyz jsem se pokousel vysvetlit, ze ac ho oklamala, ucinila tak vyhradne v jeho zajmu a pro jeho dobro, ze z nas ctyr prave ona pochopila, jak je mu tezko a jak nezbytne potrebuje pomoc, kdyz jsem se zkratka snazil nejak mu to vsechno vtlouct do hlavy, proste vstal a odesel. A stejne tak vstal a odesel, kdyz jsem mu pri jakesi prilezitosti chtel vysvetlit, co je to lez…
„Ljova spi,“ rekl jsem. „My tu ted mame noc, presneji receno nocni hodiny palubniho casu.“
„Takze ty jsi taky spal? A ja te vzbudil?“
„To vubec nevadi,“ uklidnuju ho naprosto uprimne. „Pro me je zajimavejsi s tebou mluvit nez spat.“
„Ne. Jen bez a spi,“ naridil mi nesmlouvave. „Jsme my to ale zvlastni bytosti. Vsichni bez vyjimky musime nekdy spat.“
To jeho „my“ poleva mou dusi jako hojivy balzam. Ackoli, Spunt posledni dobou uziva toho zajmena stale casteji a ja uz si pomalu zvykam.
„Bez spat,“ opakuje Spunt. „Ale nejdriv mi neco rekni: Neprijde sem nekdo, myslim sem na breh, zatimco budes spat?“
„Nikdo,“ ujistuju ho jako obvykle. „Nemusis si delat starosti.“
„To je dobre,“ rika spokojene. „Klidne spi a ja si zatim pujdu popremyslet.“
„Jen bez.“
„Na shledanou,“ rika mi.
„Na shledanou,“ rikam mu.
Jenze uz vim, co bude dal a k spanku se neukladam. Uz je mi nad slunce jasne, ze dnes se nevyspim.
Sedi ve sve obvykle poze, na kterou jsem si casem taky zvykl a ktera uz mi nepripada tak strasne nepohodlna. Jistou dobu se diva do pohasle obrazovky na cele dedouska Toma, pak pozveda oci k nebi, jako by doufal, ze nekde ve dvousetkilometrove vysi spatri nasi zakladnu spolehlive spojenou s poutnickou druzici, za jeho zady se prostira duverne znama krajina zakazane planety Archa — piscite duny, nepokojna capka mlhy nad horkym bahnem, chmurny horsky hrbet na obzoru a nad nim dlouhe, tenke linie kolosalnich stozaru, stejne jako driv — a mozna uz navzdy — zahadnych, ohebnych, neklidne rozechvelych tykadel obrich brouku.
Dole je ted jaro, na kerich rozkvetly velke, necekane pestrobarevne kvety, nad dunami se prevaluji vlny tepleho vzduchu. Spunt se roztrzite rozhlizi, jeho prsty prebiraji vylestene kamenne kostky. Diva se pres rameno k horam, pak hlavu otaci zpatky a chvili sedi bez jedineho pohybu s hlavou hluboko sklonenou. Pak se odhodla, natahne ruku primo ke mne a stiskne tlacitko pod Tomovym nosem. „Ahoj, Stasi. Uz ses prospal?“
„Ano,“ odpovidam a je mi to k smichu, i kdyz bych spal jako stene. „Ted bychom si mohli pohrat, co ty na to, Stasi? Nemam pravdu?“
„Mas,“ ujistuju ho. „To by bylo senzacni.“
„Cizci v cocce,“ rika a chvili mlci. Cekam.
„No tak dobre,“ dodava potesene. „Takze bychom si zase mohli podebatovat, ano?“
„Jasne,“ rikam mu. „Proc ne!“
Arkadij a Boris Strugacti
SPUNT
Ilustroval Milan Erazim.
Graficky upravil Zdenek Kudelka.
Z ruskeho originalu Malys, vydaneho nakladatelstvim Molodaja gvardija v Moskve roku 1980, prelozil Libor Dvorak.
Vydal jako svou 7828. publikaci Albatros, nakladatelstvi pro deti a mladez, v Praze roku 1989.
