musely byt predstavy Poutniku o hustote osidleni vesmiru, dospeli k zaveru, ze se nakonec prilis nelisi od tech nasich, ale samo sebou se nabizi take myslenka, ze meli v umyslu se sem jednou vratit a pak to kdoviproc neudelali — mozna ma tedy pravdu Borovik, ktery predpoklada, ze Poutnici Galaxii opustili. Komov polozertem vyslovil predpoklad, ze Poutnici jsou vlastne ti zatraceni domorodci — uhoneni, presyceni dojmy, informacemi a zkusenostmi, a proto dnes uzavreni do sebe. Gorbovskij si neodpustil narazku souvisejici s Komovovou oblibenou teorii a zacal ho take zertem vyslychat, jak takovou evoluci Poutniku hodnotit z hlediska hypotezy vertikalniho pokroku.
Pak se zminil o zdravi doktora Mbogy, uprostred vety preskocili na potrebu co nejrychlejsiho zpacifikovani nejake ostrovni rise a na roli, jiz by v teto pacifikaci mel sehrat nejaky Karl Ludwig, jemuz neznamo proc rikali take Poutnik; od mileho Karla Ludwiga presli hladce a plynule k otazkam mezi kompetence Rady galakticke bezpecnosti, a shodli se na tom, ze do teto kompetence patri jen civilizace humanoidni… Velice brzy jsem prestal chapat, o cem je rec, a hlavne proc se mluvi prave o tom, o cem se prave mluvi.
A Gorbovskij najednou rekl:
„Docista jsem vas umoril, Gennadiji, nezlobte se. A bezte si odpocinout. Byla to velice prijemna debata. Zvlast kdyz jsme se tak dlouho nevideli.“
„Zato ted se samozrejme brzy uvidime znovu,“ poznamenal trpce Komov.
„Ano, rekl bych tak za dva tri dny. Bader uz je na ceste. Borovik taky, rekl bych, ze zitra bude na zakladne cely Komkon.“
„Takze do pozitrka na shledanou,“ rozloucil se Komov.
„Pozdravujte taky tu vasi sluzbu… Jmenuje se Stas, jestli se nemylim. Je takovy… predpisovy, nebo jak to rict. A Jakova, taky Jakova ode me pozdravujte. I ostatni cleny posadky.“
Jeste jednou se rozloucili.
Sedel jsem dal jako myska a bezmyslenkovite civel na panoramatickou obrazovku. Za mymi zady uz se neozyval jediny zvuk. Minuty se vlekly nesnesitelne pomalu. Z prani otocit se mi zkamenel krk a pichalo me pod lopatkou. Bylo mi dokonale jasne, ze Komov je zdeptan. Protoze sam jsem si pripadal zadupan do zeme. Hledal jsem odpoved za Komova, ale v hlave mi jako jehla na stare desce preskakovalo stale totez: No a co ma byt, ze tu byli Poutnici? To je toho, nejaci Poutnici. Ja sam jsem treba taky tak trochu Poutnik…
Najednou se Komov zeptal:
„No a vy? Jaky na to mate nazor vy, Stasi?“
Div jsem bez rozmyslu neplacl: „Prosim vas, na nejake Poutniky se muzem klidne to…,“ ale vcas jsem se opanoval. Abych si nezadal, posedel jsem jeste vterinku ve stale stejne poloze, a teprve pak jsem se i s celym kreslem otocil. Komov s bradou usazenou na propletenych prstech sledoval pohaslou obrazovku vizoru. Oci mel zpola zavrene, usta temer truchliva.
„Asi budeme muset cekat…,“ rekl jsem. „Co jineho…? Protoze Spunt uz asi neprijde… a kdyz ano, tak si da nacas…“
Komov pohnul koutkem ust.
„Copak Spunt, ten prijde. Na to se prilis rad pta… Vite, kolik uz ted musi mit pripraveno novych otazek?“
Bylo to temer slovo od slova totez, co v jidelne vykoumal Vanderhoose.
„V takovem pripade by mozna…,“ zabrucel jsem nerozhodne, „by mozna bylo lepsi opravdu…“
Co ja k tomu mohl rict? Co mohl po Komovovi a po samotnem Gorbovskem rict radovy kybertechnik, star dvacet let, praxe v terenu sest a pul dne — mozna vcelku obstojny, pracovity, snazivy, se zajmem o vec atakdale, ale zaroven nutno rict rozumu neprilis pronikaveho, takovy prostacek a polovzdelanec…
„Mozna,“ prikyvl unavene Komov. Zvedl se a soupaje podrazkami o podlahu se odsoural k vychodu, ale na prahu se jeste otocil. Jeho oblicej se stahl do trpitelskeho sklebu. Temer vykrikl: „Copak nikdo z vas nechape, ze Spunt je jediny pripad, pripad v podstate nemozny, a proto jediny a posledni sveho druhu? Neco takoveho se uz nikdy nestane. Rozumite? Nikdy!“
Odesel a ja zustal sedet tvari k vysilacce a zady k panoramaticke obrazovce. Nikdy…! No jiste, uz nikdy. Proc se v tom takhle placame? Chudak Komov, chudinka Majka, chudak Spunt… Kdo z nich je asi nejvetsi chudak? Nezbyva, abychom odtud opravdu odesli. Spuntovi se ulevi, Majka pujde studovat pedagogiku, takze nejvic asi zkusi Komov. Neco takoveho se snad ani neda vymyslet — badatel narazi, a osobne narazi! na superunikatni moznost sve vyvody experimentalne dolozit, a najednou je vsechno napadrt. Najednou se prave Spunt, ktery se mel stat vernym pomocnikem, neocenitelnym prostrednikem, hlavnim beranidlem, drticim vsechny nesnaze a prekazky, sam meni v prekazku nejvetsi… Otazku prece nemuzeme stavet podle principu „Spuntova budoucnost, nebo vertikalni pokrok lidstva?“ … Je to takova logicka rostarna, neco jako Zenonovy aporie. Nebo v tom neni protimluv? A opravdu je otazku treba stavet takto? Lidstvo je prece jenom… Zamyslene jsem se otocil tvari k panoramaticke obrazovce, roztrzite na ni pohledl — a jen jsem vyhekl. Vsechny ty kardinalni problemy mi okamzite vypadly z hlavy.
Uragan se docela utisil. Cela krajina zbelala snehem a jinovatkou, ale dulezitejsi bylo, ze hned vedle lodi, tesne na okraji zorneho pole nasich kamer nekdo byl a ja uz vedel, ze je to Spunt, osamely, drasany na kusy mezi dvema civilizacemi, a nemuze se odhodlat k tomu, aby vstoupil…
Cvalem jsem vyrazil na chodbu. V prechodove komore jsem automaticky popadl kozich, ale hned jsem ho zase odhodil, celym telem nalehl na blanu a doslova vypadl ven. Spunt uz tam nebyl. Hlupak Tom rozsvitil navest a dozadoval se pokynu. Vsechna ta belost mihotala v rozechvelem svetle polarni zare. Jen tesne u prulezu se pod myma nohama cernal nejaky kulaty predmet. Chvilku mi trvalo, nez jsem se primel sklonit se k nemu.
Byl to nas mic. A na mic nekdo narazil obruc se tretim okem. Objektiv byl vymlaceny a cela celenka vypadala tak, jako by se dostala doprostred kamenopadu.
A na snehove duchne nikde ani stopy.
ZAVER
Vola mi pokazde, kdyz si chce popovidat.
„Ahoj, Stasi,“ rekne vzdycky. „Podebatujem? Co ty na to?“
Na spojeni mame vyhrazeny ctyri hodiny denne, ale rozvrh zasadne nedodrzuje. Neuznava ho. Vola me, kdyz spim, kdyz sedim ve vane, kdyz pomaham ostatnim, kteri do posledniho sroubku rozebiraji druzici Poutniku… Ale nezlobim se. Na nej se ani zlobit nemuzete.
„Ahoj, Spunte,“ ozyvam se. „To vis, ze podebatujem.“
Mhouri se jakoby spokojenosti a poklada standardni otazku.
„Ted jsi opravdicky, Stasi? Nebo je to tvuj obraz?“
Ujistuji ho, ze jsem to ja osobne, Stas Popov jako takovy. Uz mnohokrat jsem se mu snazil vysvetlit, ze fantomy vytvaret neumim, a on to zrejme uz davno pochopil, ale otazka zustava. Mozna jen tak zertuje, mozna si jinak nase tradicni uvitani neumi predstavit, a mozna se mu proste libi slovo fantom. Tech oblibenych slov ma prece plno — fantom, fenomenalni, bim-bam-bram-boracka…
„Proc oko vidi?“ zacina.
Vysvetluju mu, proc oko vidi. Pozorne mi nasloucha a co chvili se citlivymi prsty dotyka vlastnich oci. Umi uzasne poslouchat, i kdyz uz zanechal sveho nekdejsiho zvyku klepat se pri kazdem vetsim prekvapeni jako silenec — a ja v nem neustale pocituju zvlastni zapal, skrytou, nespoutanou vasen, nepopsatelny a pro me zel nedostupny vseobjimajici jasot z poznavani.
„Fenomenalni!“ chvali me, kdyz skoncim. „Spacicek. Promyslim si to a pak se te zeptam znovu…“
Mimochodem, ty jeho osamele meditace nad vyslechnutym (zbesily tanec licnich svalu, spletite ornamenty z listi, kamenu a prutu) ho nekdy privadeji k velice podivnym zaverum. Treba ted: „Poslys, a jak se prislo na to, ze lidi premysleji hlavou?“ Znacne me to vysinuje z koleji a zacinam katastrofalne placat. Posloucha me stejne pozorne jako kdykoli jindy a ja se postupne dostavam na hladinu, nahmatavam pevnou pudu pod nohama, vsechno vlastne bezi hladce, oba jsme, zda se, spokojeni, ale kdyz zdarne dospeju ke konci, usadi me:
