veden snahou mluvit zdvorile, ale stroze:
„Udelalas to nahodou, nebo schvalne?“
„Co mas na mysli?“ ziskavala cas s ocima zahloubanyma do knihy.
„Komov to totiz vzal na sebe,“ oznamil jsem ji.
„Jak na sebe?“
„Uvedl, ze havarijni zablesk byl iniciovan diky jeho nedbalosti.“
„Jak slechetne,“ pronesla ustepacne a odlozila knizku. „Opravdu velkomyslne gesto!“
„To je vsechno, co mi k tomu muzes rict?“
„A co bys asi tak chtel? Uprimne doznani? Pokani? Slzicky do hrnicku?“
Znovu jsem usrkl stavy. Zatim jsem se ovladal. „Predevsim bych rad vedel, jestli to bylo nahodou, nebo umyslne.“
„Umyslne. Cim jeste mohu slouzit?“
„Jeste bych rad vedel, procs to udelala.“
„Udelala jsem to proto, aby tenhle bezprikladny skandal jednou provzdy skoncil. A dal?“
„Jaky skandal? O cem to mluvis?“
„Protoze to bylo odporne!“ pronesla temer nenavistne. „Protoze to bylo nelidske. Protoze jsem nemohla sedet s rukama v kline a pozorovat, jak se ta odporna fraska postupne meni v tragedii.“ Knizku odhodila. „A neloupej po mne ocima. Ja nepotrebuju, aby se me nekdo zastaval! Ach ach, jaka velkorysost! Jak je skvely, ten oblibenec doktora Mbogy! Stejne odejdu. Odejdu nekam do skoly ucit deti, aby umely vcas chytit za ruku vsechny tyhle fanatiky abstraktnich predstav a pitomecky, kteri jim prizvukujou!“
Buh je mi svedkem, ze jsem mel dobrou vuli uchovat si az do konce vybrany, korektni postoj. Ale ted mi dosla trpelivost.
„To je zpupnost!“ vyhrkl jsem stezi hledaje slova. „Chovas se zpupne! Zpupne!“
Pokusil jsem se o jeste jeden dousek, ale ukazalo se, ze sklenice je prazdna. Ani jsem si nevsiml, kdy jsem ji vlastne vypil. „A dal?“ zeptala se s pohrdavym usmeskem. „To je vsechno,“ ubezpecil jsem ji s ocima ponure zahledenyma na prazdnou sklenici. Uz jsem skutecne nemel co dodat. Vsechnu munici jsem vystrilel. Asi jsem za Majkou nesel proto, abych se dobral pricin jejiho jednani, ale abych ji vynadal.
„Pokud je to vsechno, drahousku, tak plav zpatky do velina a ocicmavej se tam se svym Komovem, jakoz i se svym Tomem a veskerou dalsi kybertechnikou. Protoze my, pokud to jeste nechapes, jsme jenom lidi a nic lidskeho nam neni cizi.“
Odstrcil jsem sklenici a zvedl se. Dal nebylo o cem mluvit. Mel jsem kamaradku, a tu kamaradku uz nemam. Co se da delat, nejak to spolknem.
„Dobrou chut,“ popral jsem ji a na neohebnych nohou vysel na chodbu.
Srdce mi busilo az v krku, rty se uboze trasly. Zamkl jsem se ve sve kajute, svalil se na postel a zaboril nos do polstare. V hlave mi trpkym a bezednym prazdnem krouzila, narazela do sebe a rozpadala se nevyrcena slova. Je to hloupe. Hloupe, rozumis? Prosim, ja dokazu pochopit, ze se ti cely ten napad nemusi zamlouvat. Takovych veci, ktere se leckomu nezdaji, je na svete plno. Tebe sem koneckoncu nikdo nezval, ocitla ses tu nahodou, tak se chovej, jak se od tebe ocekava. Ty prece o kontaktech nemas paru, ubytovatelko… Proto mas delat to, co se od tebe zada. Jakou ty muzes mit predstavu o abstraktnich ideach? A proc te tolik rozciluje, ze jsou abstraktni? Dnes mohou jeste byt abstraktni, kdezto zitra se dejiny zastavi, kdyz je nezvladnem… No tak dobre, tak se ti to nelibi. Ale to je snad jednodussi prestat na tom delat… A pritom nam to tak ohromne klapalo, uz jsme se s nim sblizili, vsak je to bajecny kluk, ten Spunt, a hlavicka, s tim by se daly hory prenaset! Ubytovatelko, ubytovatelko! A ty by sis chtela rikat kamaradka… Ted nemam ani Spunta, ani kamaradku… Ale Komov je taky pripad — nejdriv jede jako parni valec, s nikym se neporadi, jednu malickost cloveku poradne nevysvetli… Procez pr, panove, uz nikdy zadne kontakty! Az tenhle blazinec skonci, okamzite si zazadam o prerazeni na projekt Archa 2. Spolecne s Vadikem, s Tanou, s rozumbradou Ninon… Budu tam drit jako soumar, zadne zbytecne recicky a rozptylovani, a hlavne zadne kontakty… Nepozorovane jsem z tech uvah usnul a musel jsem chrapat tak, az poklicky nadskakovaly, jak rikaval muj dedecek. Vsak jsem taky za posledni dva dny naspal sotva ctyri hodiny. Vanderhoose mel co delat, aby me probudil do sluzby.
„Co Majka?“ zeptal jsem se v rozespalosti, ale hned jsem se vzpamatoval. A kapitan se tvaril, jako by to byval neslysel.
Osprchoval jsem se, rychle se oblekl a bezel do velina. Z obrazovky svitily varhanovite praporce nad horami a od oceanu vanul silny vitr — trhal capku mlhy nad horkym bahnem mocalu, prislapaval zubozene kere do pisku a odhazoval na plaz okamzite mrznouci chomace peny. Na pristavaci plose se osirele tycil Tom, lehce skloneny proti vetru. Vsechny jeho signalni navesti oznamovaly, ze se ocitl v prostoji, zadne dalsi ukoly pred sebou nema a je pripraven neprodlene splnit jakykoli pokyn. Smutny vyjev. Zapnul jsem vnejsi akustiku, asi minutu jsem poslouchal rev oceanu, svisteni a vyti vetru, drobive bubnovani zmrzlych kapek do plaste lodi a zase jsem se odpojil.
Pokusil jsem se predstavit si, co asi ted dela Spunt, vzpomnel jsem si na zhavou bunecnou mlhu, na rozplizle hrudky svetla, lepe receno nikoli svetla, ale tepla, samozrejme tepla, a na tu klidnou zari, na zahadne shromazdeni odrazu, ktere zadnymi odrazy nebyly… No co, asi je mu tam teplo, citi se tam dobre, protoze je tam zvykly, a hlavne ma o cem premyslet. Asi se vmackl do nejakeho kamenneho koutku a pracne se vyrovnava s krivdou, jiz se od Majky dockal. („Mam-ma.“ „Ano, zvonecku!“ vzpomnel jsem si.) Ze Spuntova hlediska musi ta jeji skopicina vypadat jako seredny podraz. Byt na jeho miste, uz bych mezi nas nikdy neprisel… A jak se pritom chudak Komov zaradoval, kdyz zjistil, ze Majka Spuntovi nasadila treti oko. „Jste pasak, Majko,“ pochvalil ji. „Je to velmi slibna sance, ja bych to teda nerisknul…“ No a prosim, z takoveho napadu by nakonec stejne nic nebylo. Konstrukteri toho dost nedomysleli. Rozhodne meli treti oko vybavit stereoobjektivem, i kdyz je fakt, ze tenhle system je urcen pro zcela jine ucely… Neco jsme ale prece jen vyslidili. Treba jak letel. Jenze jakym zpusobem se vznesl a letel, proc letel, na cem letel…? A ta scena u havarovaneho Pelikana… Planeta neviditelnych. Ano, asi by tu byly k videni zajimave veci, kdyby Komov povolil vypustit strazniho pruzkumnika. Kdovi, treba to ted dovoli. I kdyz — mozna bychom se obesli i bez strazniho pruzkumnika a stacilo by vsechno az po obzor prohmatat analyzacnim lokatorem…
Zazpival volaci signal radiostanice. Zapnul jsem prijem. Neznamy hlas nesmirne zdvorile, rekl bych dokonce plase poprosil, zda bych nemohl zavolat Komova.
„Kdo ho vola?“ zeptal jsem se neprilis privetive.
„Ale, jen jeden clen Komise pro kontakty. Nejaky Gorbovskij.“ Do slova a do pismene jsem padl na zadek. „Potreboval bych prohodit par slov s Gennadijem Jurjevicem. Doufam, ze ho nebudu rusit ze spanku…“
„Hned to bude, Leonide Andrejevici,“ zamumlal jsem. „Okamzicek, Leonide Andrejevici…“ A zbrkle jsem skocil po pacce interkomu. „Komov okamzite na velin,“ zakoktal jsem. „Spesny hovor se zakladnou!“
„Tak spesne to zase neni…,“ protestoval mirne Gorbovskij.
„Vola vas Leonid Andrejevic Gorbovskij!“ dodal jsem slavnostne, aby sebou Komov trochu hodil.
„Mlady muzi…,“ oslovil me znovu Gorbovskij.
„Stanoviste obsluhuje Stas Popov, kybertechnik!“ zahlasil jsem se. „Behem me sluzby se nic zvlastniho nestalo!“
Gorbovskij se odmlcel a pak v rozpacich zabrucel:
„Pohov…“
Ozval se zvuk chvatnych kroku a do velina malem vbehl Komov. Tvar prepadla, oci skelne, pod ocima tmave kruhy. Zvedl jsem se a pustil ho do kresla.
„Komov u aparatu,“ oznamil. „To jste vy, Leonide Andrejevici?“
„Ano, ja. Dobry den…,“ pozdravil ho Gorbovskij. „Poslouchejte, Gennadiji, a neslo by nejak udelat, ze bychom se videli? Jsou tu nejake knofliky…“
Komov po mne loupl ocima a me ruce se samy natahly k panelu a zapnuly take vizor. My spojari ho mame obvykle odpojeny. Z mnoha duvodu.
„Vyborne!“ zaradoval se Gorbovskij. „Uz vas zacinam videt!“
A na nasi obrazovcicce se take rozsvitila tvar, kterou jsem znal z nescetnych portretu a barvitych liceni — dlouha, jakoby lehce promackla tvar Leonida Andrejevice Gorbovskeho. Pravda, na tech portretech obvykle vypadal jako anticky filozof, kdezto tentokrat byl tvarnosti mirne zapskle, zklamane a na jeho sirokem kachnim nose se k memu velkemu udivu skvel skrabanec — rekl bych, ze cerstvy. Kdyz se obraz uklidnil, poodstoupil jsem a jako myska se posadil na misto u sveho pultu. Choval jsem neobycejne silne podezreni, ze bych vzapeti mohl byt zapuzen, a tak jsem se jal soustredene obzirat okoli lodi drasane uraganem.
