„Cekali jsme na tebe, Spunte,“ rekl jsem.
Tmave oci sklouzly ke mne. Stalo me hodne usili, abych neuhnul pohledem. Ten oblicej byl prece jen jako z hororu.
„Proc jsi na me cekal?“
„Jak to — proc…“ Trochu mi vyrazil dech, ale duchapritomnost jsem neztratil. „Nudime se bez tebe. Je nam bez tebe spatne. Chybi nam ta spravna spokojenost, rozumis?“
Vyskocil, ale hned se zase posadil. Strasne nepohodlne, takhle bych nedokazal sedet ani dve vteriny. „Tobe je beze me zle?“
„Ano,“ prohlasil jsem bez dlouheho uvazovani.
„Fenomenalni,“ zhodnotil to. „Tobe je zle beze me, mne je zle bez tebe. Sarada.“
„Proc by to mela byt sarada?“ dohral jsem se. „Sarada by to byla, kdybychom nemohli byt spolu. A my se prece setkali, muzeme si treba pohrat… Ja vim, ze si hrajes rad, ale zatim sis vzdycky musel hrat sam…“
„Ne,“ namitl Spunt. „Sam jsem si hral jen ze zacatku. Pak jsem si jednou hral na jezere a uvidel jsem svuj odraz. Chtel jsem si hrat s nim, jenze on se rozsypal. Tak jsem si moc pral, abych mel odrazy, hodne odrazu, s kterymi bych si mohl hrat. A stalo se to.“
Vyskocil a lehce poklusem opsal pravidelny kruh, zanechavaje za sebou sve strnule fantomy — cerne, bile, zlute, rude — a nakonec se posadil doprostred a hrde se kolem sebe rozhledl. A musim rict, ze to byla podivana za vsechny penize — nahaty kluk v pisku a kolem nej tucet jeho ruznobarevnych socharskych portretu v nevidanych pozach.
„Fenomenalni,“ protahl jsem uznale a vyznamne pohledl na Majku, abych ji tak vybidl k nejakemu prispevku do diskuse. Jenze ona zase nic, jen zakabonene zirala na fantomy, ktere se kolebaly, pomalu taly a sirily kolem sebe cpavkovy pach.
„Uz pokolikate se vas chci zeptat, proc se do tohohle porad balite,“ dotkl se meho kozichu a poradne skubl za spodni lem.
„To je odev,“ vysvetlil jsem.
„Odev,“ opakoval jako ve snu. „Ale proc?“
Vylozil jsem mu, co je to odev. Nejsem Komov. V zivote jsem nikdy nic neprednasel, zvlaste pak o odevech. Bez falesne skromnosti vsak musim zduraznit, ze lekce mela uspech.
„A to jsou vsichni lide obleceni?“ zeptal se ohromeny Spunt.
„Vsichni,“ prohlasil jsem pevne, predevsim proto, abychom s touto otazkou skoncovali. Totalne jsem nechapal, co ho na tom tolik zarazi.
„Ale lidi je prece hodne! Kolik jich je?“
„Patnact miliard.“
„Patnact miliard,“ opakoval po mne, vztycil ukazovak bez nehtu do vyse obliceje a zacal ho ohybat a zase narovnavat. „Patnact miliard!“ rekl a rozhledl se po svych jiz zpola zmizelych fantomech. Jeho oci napadne potemnely. „A vsichni obleceni… Co jeste?“
„Nerozumim.“
„Co jeste delaji?“
Nabral jsem do hrudi dostatek vzduchu a zacal mu licit, co delaji lide. Je to mozna zvlastni, ale doposud jsem se timto problemem jeste nikdy neobiral. Obavam se, ze jsem ve Spuntovi vyvolal dojem, jako by se lidstvo vetsinou venovalo zalezitostem souvisejicim s kybertechnikou. Ackoli to snad pro zacatek neni tak spatne, rekl jsem nakonec. Spunt se sice nekymacel a nenadskakoval tolik jako pri Komovovych prednaskach, ale fakt je, ze mi naslouchal jako uhranuty. Kdyz jsem konecne prestal, byl jsem z vlastni usilovne snahy poskytnout mu zakladni predstavu o pozemskem umeni dokonale popleteny a malem jsem si zoufal nad vlastni neschopnosti, ale on okamzite polozil dalsi otazku.
„Tolik prace,“ minil malem soucitne. „Tak proc jste prisli sem?“
„Majko, zkus to ted ty,“ zadonil jsem osipele. „Nos uz mam zmrzly jako kus ledu…“
Odcizene si me zmerila, ale pak se prece jen pustila do liknaveho a podle meho nazoru beznadejne nezazivneho liceni projektu Archa, v tuto chvili uz blahe pameti. Dlouho jsem to nevydrzel, zacal ji skakat do reci a pokousel jsem se ozivit toto tema barvitymi detaily, co chvili jsem svou malo uspesnou kolegyni opravoval, az se nakonec ukazalo, ze zase mluvim sam. Povazoval jsem za nutne uzavrit tento svuj dalsi recnicky vystup mravnim ponaucenim.
„Jiste vidis sam, co se tu deje. Pustili jsme se do velke veci, ale jakmile jsme prisli na to, ze tvoje planeta uz obyvatele ma, ihned jsme od toho zameru upustili.“
„Takze lide se umeji dovedet, co bude?“ zeptal se Spunt. „To se mi nezda. Kdyby to lide umeli, uz davno by odsud odesli.“
Nezmohl jsem se na zadnou odpoved. Tema mi pripadalo prilis choulostive.
„Vis co, Spunte, pojdme si neco zahrat,“ zmenil jsem ton. „Aspon uvidis, jak zajimave mohou byt hry s lidmi.“
Mlcel. Sverepe jsem zakoulel ocima na Majku — co blazni, proboha, prece me nenecha vlacet cely kontakt na mem vlastnim hrbu!
„Pojd si neco zahrat, Spunte,“ podporila me bez sebemensiho naznaku zapalu ci zajmu. „Nebo te povozim v letacim pristroji, kdyz budes chtit.“
„Muzes litat vzduchem,“ chytil jsem se toho, „a vsechno zustane dole pod tebou — hory, bazina, ledovec.“
„Ne,“ odpovedel lhostejne. „Litani je prilis obycejny zdroj spokojenosti. To umim sam.“
Az jsem nadskocil.
„Jak to myslis — sam?!“
Tvar se na okamzik zcerila, ramena se zvedla a zase klesla.
„Nemam slova,“ rekl. „Kdyz chci, tak litam…“
„No tak let,“ uniklo mi bezdeky.
„Ted nechci,“ odsekl netrpelive. „Protoze mi dostatek spokojenosti prinasite vy.“ Vyskocil. „Chci si hrat. Ale kde?“
„Pobezme k lodi,“ navrhl jsem mu.
Vyrazil nervy drasajici kvil, a nez duny stacily udusit ozvenu, uz jsme se o zavod drali krovinami. Nad Majkou jsem zlomil hul — at jedna, jak sama uzna za vhodne.
Spunt klouzal mezi keri jako slunecni prasatko. Pokud mohu soudit, nezachytil cestou za jedinou vetvicku a patrne se ani jednou nedotkl nohama zeme. Ja to ve svem kozichu s elektrickym ohrevem bral hlava nehlava jako tank, jen to kolem me prastelo. Stale jsem se snazil ho dohnat, ale matly me fantomy, ktere v pravidelnych intervalech zanechaval tu i onde. Za pasmem krovin na me cekal. Zeptal se: „Stava se ti to taky nekdy? Ze se vzbudis a vis, ze jsi zrovna neco videl. Nekdy jsou to veci, ktere dobre znam. Treba jak litam. A nekdy je to docela nove, vec, jakou jsem jeste nikdy nevidel.“
„Stava,“ prisvedcil jsem a polkl naprazdno. „Rika se tomu sen. Proste spis a zdaji se ti sny.“
Dal jsme pokracovali volnym vychazkovym tempem, nekde daleko za nami si cestu houstinami klestila Majka.
„Kde se to bere?“ zeptal se Spunt. „A co to je — sny?“
„Nevsedni kombinace vsednich dojmu,“ ocitoval jsem naucenou definici.
Samozrejme nic nechapal a mne nezbylo, nez proslovit jeste jednu prednasku, tentokrat o tom, co jsou to sny, jak vznikaji, k cemu jsou dobre a jakou by mel clovek smulu, kdyby sny nebyly.
„Sssicilska zezulka! Ale stejne nerozumim, jak mohu ve snu videt neco, co jsem nikdy predtim nevidel.“
Majka nas dohnala a mlcky se k nam pripojila. „Napriklad?“ zeptal jsem se.
„Nekdy se mi zda, ze jsem strasne obrovsky, ze premyslim, ze otazky prichazeji jedna za druhou, velice obsazne, vyrazne, podivuhodne otazky, a ja hned nalezam odpovedi, primo zazracne odpovedi, a pritom rovnou vim, jak se z otazky utvari odpoved. A to je nejvetsi spokojenost, jakou znam, kdyz se z otazek utvareji odpovedi. Ale kdyz se probudim, nepamatuju si ani otazky, ani odpovedi. Pamatuju si jen tu spokojenost.“
„Mnojo,“ zareagoval jsem neurcite. „Zajimavy sen. Ale vysvetlit ti ho neumim. Zeptej se Komova. Ten ti to mozna vylozi.“
„Komov… Co je to Komov?“
Nezbylo, nez vylozit mu system nasich jmen. To uz jsme obchazeli bazinu a otevrel se nam pohled na lod a
