„Uz jsem o tom premyslel,“ odpovedel Spunt. „Vim, ze chces ke mne. Ja chci taky, ale nejde to. To je taky otazka! Kdyz chci, tak jde vsechno. Jenze u lidi to neplati. Nechci, aby byli, a oni jsou stejne. Chci, abys ke mne prisel, ale nejde to. Lidi jsou pohroma.“
„Rozumim,“ prikyvl Komov. „Tak te vezmu s sebou k nam. Chces?“
„Kam?“
„K nam. Tam, odkud jsem prisel. Na Zemi, kde ziji vsichni lide. To je taky zpusob, jak se o tobe dovedet vsechno, a dost rychle.“
„Ale to je prece moc daleko,“ namitl Spunt. „Nebo jsem ti nerozumel?“
„Ano, je to moc daleko,“ souhlasil Komov. „Ale moje lod…“
„Ne!“ skocil mu prikre do reci Spunt. „Ty nerozumis. Nemuzu daleko. Nemuzu ani trochu daleko a moc daleko nemuzu uz vubec. Jednou jsem si hral na krach. Usnul jsem. Probudil jsem se strachy. Byl to velky strach, hrozny. Dokonce jsem se rozkricel. Fffragment! Kra odplula od brehu a ja videl jen vrcholky hor. Myslel jsem, ze ocean spolkl zemi. Samozrejme jsem se vratil. Moc jsem to chtel, a kra hned vyplula zpatky ke brehu. Ale ted uz aspon vim, ze daleko nemuzu. Neslo jen o to, ze jsem se bal. Bylo mi zle. Jako z hladu, jenze mnohem hur. Ne, k tobe nemuzu.“
„No tak dobra,“ uklidnil ho Komov nucene veselym tonem. „Asi uz te stejne prestalo bavit porad odpovidat a mluvit. Vim, ze rad pokladas otazky. Ptej se a ja zase budu odpovidat.“
„Ne,“ nesouhlasil Spunt. „Mam pro tebe hodne otazek. Proc pada kamen? Proc je prstu deset a pritom k pocitani staci jeden? Mnoho otazek. Ale ted se ptat nebudu. Ted je spatne. Ty nemuzes ke mne, ja nemuzu k tobe, nemame slova. To znamena, ze vsechno se o mne zase nedovis. Sssarada! To znamena, ze nemuzes odejit. Moc te prosim, premyslej, co s tim delat. Pokud neumis sam premyslet, at za tebe premysleji ty stroje, co jim to jde milionkrat rychleji. Odchazim. Kdyz mluvis, nic me nenapada. A ty premyslej co nejrychleji, protoze je mi hur nez vcera. A vcera mi bylo hur nez predevcirem.“
Zahrmely valici se kameny. Vanderhoose zase tahle a znicene vzdychl. Nez jsem stacil okem mrknout, Spunt uz se jako vitr hnal pres staveniste ke kopcum. Videl jsem jeste, jak preskocil pristavaci plochu a najednou zmizel, jako by tu nikdy nebyl. A ve stejnem okamziku jako na povel zmizela pestrobarevna tykadla za hrebenem.
„Tak,“ rekl Komov. „Neda se nic delat. Jakove, prosim vas, vy pripravite radiogram pro Sidorova. At sem to pozadovane zarizeni prece jen posle. Uz vidim, ze bez mentoskopu to nepujde.“
„Dobra,“ souhlasil Vanderhoose. „Ale na jedno bych vas rad upozornil, Gennadiji… Za celou rozmluvu se dnes zelena nerozsvitila ani jednou.“
„To jsem videl,“ ujistil ho Komov.
„Uvedomujete si, ze prakticky neustale jsme registrovali jen vyrazne negativni emoce?“
Komovovu odpoved jsem nezaslechl.
Prosedel jsem na stanovisti SAP cely vecer a vydrzel jsem tam az do pulnoci. Za celou tu dobu se Spunt ani neukazal. Tykadla taky ne. A Majka taky ne!
Kapitola sedma
OTAZKY A POCHYBY
U snidane mi Komov pripadal nezvykle recny. Rekl bych, ze celou noc oka nezamhouril, vsak ty oci mel cele rude, tvare vpadle, a presto byl vesely a nanejvys optimisticky. Naleval se silnym cajem a delil se s nami o sve dosavadni zavery a predstavy.
Pokud se mu dalo verit, neni uz nejmensich pochyb o tom, ze domorodci podrobili chlapcuv organismus tem nejzasadnejsim zmenam. Osvedcili se jako podivuhodne odvazni a veci znali experimentatori: zmenili chlapcovu fyziologii a zcasti i anatomii, nevidane rozsirili aktivni oblast jeho mozku a take ho vybavili novymi fyziologickymi mechanismy, jejichz rozvinuti na bazi bezneho lidskeho organismu je z hlediska soucasne pozemske mediciny prozatim zhola nemozne. Smysl techto anatomickych a fyziologickych promen je, zda se, nabiledni — domorodci proste usilovali o to, aby bezmocne lidske mlade prizpusobili vyrazne nelidskym podminkam existence v tomto svete. Zatim ovsem neni zcela jasne, proc tak podstatnym zpusobem zasahli do cinnosti centralni nervove soustavy. Dalo by se samozrejme usuzovat, ze k tomu doslo jen nahodou a ze mame co do cineni s vedlejsim ucinkem zasahu do cele telesne schranky Spunta. Stejne pravdepodobny vsak byl i predpoklad, ze rezerv lidskeho mozku vyuzili cilevedome. Vselijakych hypotez se nabizel cely vejir. Mohli se napriklad pokusit o uchovani vsech kojeneckych vzpominek a dojmu proto, aby mu umoznili zpetnou adaptaci, kdyby se nahodou znovu dostal do lidske spolecnosti. A opravdu, Spunt se s nami sblizil necekane snadno, urcite mu nepripadame nijak priserni ani zrudni. Mozne je i to, ze Spuntova bezedna pamet a fenomenalni citlivost jeho audioreprodukcniho aparatu je take nechtenym vysledkem uprav a prestavby jeho mozku. Domorodci se mohli napriklad pokusit o vybudovani spolehlive psychicke komunikace se Spuntem — to, ze se sami dorozumivaji prave takto, je vic nez pravdepodobne. Jak jinak vysvetlit takove jevy jako spontanne uvedomovane odpovedi na otazky, ktere chlapec pokladal sam sobe, a totez plati i o okamzitem plneni vedomych i bezdecnych Spuntovych prani. Timto faktem lze patrne vysvetlovat i silne pouto, ktere ho vaze k teto oblasti planety i enormni nervove vypeti, ktere chlapci prinesl prichod lidi. Sam Spunt ovsem neni s to vysvetlit, cim mu lide tolik prekazeji. Protoze neprekazime jemu. Prekazime domorodcum. A tady nekde bychom meli hledat odpoved na otazku, jaci ti domorodci jsou.
Prosta logika nas nuti domnivat se, ze domorodci jsou bytosti bud mikroskopicke, nebo naopak giganticke — zkratka nesoumeritelne s fyzickymi proporcemi Spuntovymi. Prave proto chlapec vnima je samotne i veskere jejich projevy jako zivel, jako soucast prirody, ktera ho uz odmalicka obklopuje. („Kdyz jsem se ho zeptal na tykadla, dost lhostejne prohlasil, ze je vidi poprve v zivote, ale ze tady prichazeji veci, ktere vidi prvne, skoro kazdy den. Slova pro oznaceni takovych jevu jsme najit nedokazali.“) Komov osobne se priklani k nazoru, ze domorodci jsou patrne jakesi megaloorganismy, znacne nepodobne jak humanoidnim, tak nehumanoidnim strukturam, s nimiz se clovek doposud setkal. Zatim o nich vime smesne malo. Videli jsme giganticke konstrukce (nebo snad prirozene utvary?) za obzorem, jejichz vznik a zanik jednoznacne souvisi se Spuntovymi navstevami. Slyseli jsme zatim neslychane zvuky, jake Spunt vydaval, kdyz nam popisoval svuj „domov“. Pochopili jsme, ze zdejsi civilizace se dopracovala mimoradne vysokeho stupne rozvoje teoretickych a praktickych znalosti — staci si uvedomit, v co dokazali zmenit obycejneho maleho clovicka. To je vsechno. Malo je zatim dokonce i otazek, ktere jsme schopni polozit, i kdyz jsou to otazky zasadniho vyznamu: Proc domorodci Spunta zachranili a proc dodnes dusledne bdi nad jeho bezpecnosti, cim je tolik zaujal? Odkud znaji lidi — a nejsou to ledajake znalosti, rozhodne se orientuji minimalne v zakladech jejich psychologie a sociologie… A proc se pri tom vsem tak uzkostlive vyhybaji primemu kontaktu s lidmi? Jak se snasi jejich nesporne grandiozni uroven znalosti s naprostou absenci sebemensich znamek nejake rozumne, cilevedome aktivity? Nebo snad je dnesni zbedovana tvar planety naopak dusledkem teto cinnosti? A to je vse, nac se muzeme a umime tazat. On, tedy Komov, uz si nejake ty vyvody dohromady dal, ale domniva se, ze vyslovovat je nahlas by bylo ponekud predcasne.
V kazdem pripade neni sporu o tom, ze jde o objev prvoradeho vyznamu a ze je nezbytne vytezit z nej co mozna nejvic, ale pokud z nej chceme neco vytezit, bez Spunta se neobejdeme. Uz brzy by mela dorazit mentoskopicka i dalsi specialni technika. Tu dokazeme stoprocentne vyuzit jen v tom pripade, kdyz nam Spunt bude plne duverovat, a co vic, bude pocitovat potrebu se s nami i nadale setkavat.
„Rozhodl jsem se, ze dnes se sam kontaktu vyhnu,“ pronesl zaverem a odstrcil prazdnou sklenici. „Dnes je rada na vas, Stasi, vy mu ukazete sveho Toma. Majo, vy si s nim zahrajete nejake micove hry a povozite ho v glyderu. Hlavne zadny ostych, panstvo, chce to co nejveseleji a nejprirozeneji. Predstavte si, ze je to vas mladsi sourozenec, takove zazracne dite… A vy dneska budete muset do sluzby, Jakove. Koneckoncu jste ji sam zridil. Kdyby si Spunt nahodou nasel cestu az k vam, nejak to prekousnete a dovolte mu, aby vas tahal za licousy — ty mu vyslovene ucarovaly. Ja nekam zalezu jako pavouk a budu vse skryte sledovat a registrovat. Pro tento ucel, mladezi, budte tak laskavi a vybavte se tretim okem. Kdyz se Spunt bude po mne ptat, reknete mu, ze premyslim. Zpivejte mu a promitnete mu nejake filmy. Ukazte mu pocitac. Vy mu, Stasi, vysvetlite, jak funguje, zkuste s nim pocitat o zavod. Rekl bych, ze tady se dockame prekvapeni… A hlavne at se hodne pta. Cim vic, tim lip… Na mista, pratele, vsichni na mista!“
