Vyskocil a zmizel, driv nez jsme se stacili poradne rozkoukat.
„Mate nejake dotazy, kybertechniku?“ zeptala se Majka. Mrazive, nebyla v tom ani spetka pratelske kolegiality. Prvni slova, ktera za cele rano pronesla. Dneska me vlastne jeste ani nepozdravila.
„Ne, ubytovatelko,“ oplacel jsem ji stejnou. „Dotazy nejsou, ubytovatelko. Vidim vas dobre, neslysim vas vubec.“
„Vsechno je to pochopitelne uzasne a bajecne,“ pronesl trochu zasnene Vanderhoose. „A licousu litovat nebudu. Jenze…“
„No prave,“ pridala se k nemu Majka a vstala. „Jenze!“
„Chci jen rict,“ pokracoval Vanderhoose, „ze vcera dorazil radiogram od Gorbovskeho. Tim nejdelikatnejsim zpusobem, ale zcela nedvojsmyslne Komova zadal, aby kontakt neuspechal. Znovu narazel na to, ze by se k nam velice rad pripojil.“
„Co na to Komov?“ zeptal jsem se.
Kapitan zaklonil hlavu, poviskal si levy licous a pres nos si me prohledl.
„Komov se k tomu vyjadril hodne spatra,“ rekl nakonec. „Samozrejme jen v soukromi a ustne. Jinak odpovedel zhruba v tom smyslu, ze dekujeme za radu.“
„No a dal?“ zahorel jsem zvedavosti. Moc jsem si pral aspon jednou v zivote videt Gorbovskeho na vlastni oci. Zatim se mi takova moznost nenaskytla.
„To je vsechno,“ pokrcil rameny Vanderhoose a taky vstal.
Vypravili jsme se s Majkou do arzenalu. Tam jsme vyhledali a narazili si na cela siroke plastikove obruce s tretim okem — to jsou takove ty prenosne miniaturni televizni vysilace pro osamele pruzkumniky, s jejichz pomoci se na dalku predavaji veskere vizualni a akusticke informace. Je to jednoducha, ale moc prakticka vecicka, ktera se ve vybave lodi rady ER objevila teprve nedavno. Museli jsme si s obrucemi trosku pohrat, aby nas nemackaly do spanku, nebo naopak nepadaly az nekam na nos, anebo aby objektiv nahodou nezakryla kapuce. Po celou tu dobu jsem se prekonaval v duchaplnostech a vsemozne Majku provokoval, aby me utirala a odkazovala do patricnych mezi, zkratka jsem se snazil byt co nejklackovatejsi, abych alespon mirne rozptylil jeji chmury. Vse marno. Majka zustavala dal zasmusila jako bourkove mracno a bud mlcela, nebo odpovidala jen jednoslabicne a na pul ust.
To se ji obcas stane, ze se o ni pokusi zachvat tezke chandry, a pak je skutecne lepsi nechat ji na pokoji. Ted to ovsem vypadalo tak, ze docela obycejne zuri, a to kupodivu na me; neznamo proc jsem si pred ni pripadal provinile a nemel jsem poneti, jak se chovat.
Nakonec odesla do sve kajuty hledat mic, kdezto ja vypustil z podpalubi Toma a hnal jsem ho na pristavaci plochu. Slunce uz nocni mraz jemne naredilo, ale stejne zatim bylo hodne chladno. Nos mi okamzite prokrehl. K tomu z oceanu vanul sice lehky, ale dost doterny vetrik. Spunta nebylo nikde videt.
Chvilku jsem Toma prohanel po cele plose, aby se trochu rozhybal. Citil se takovou zaplavou pozornosti polichocen a neustale se dozadoval nejakych pokynu. Potom prisla Majka s micem, a abychom nezmrzli, asi pet minut jsme si pinkali — dluzno dodat, ze s nepredstiranou chuti. Stale jsem jeste doufal, ze Majka prijde na jine myslenky, ale byly to marne nadeje. Kdyz uz jsem vseho mel dost, primo jsem se ji zeptal, co se stalo. Postavila mic na zdrsneny povrch letiste, posadila se na nej, podkasala si kozich a roztesknila se.
„Tak co se stalo?“ opakoval jsem otazku.
Zvedla ke mne vlhke oci a zase se odvratila.
„Odpovis uz mi konecne, nebo ne?!“ prestalo me to bavit.
„Je vetrik,“ prohodila a roztrzite prehledla celou oblohu.
„Coze?“ zeptal jsem se. „Jaky vetrik?“
Poklepala si na celo hned vedle objektivu tretiho oka a rekla:
„Blkabeckakuka! Jeka naska slykasetka.“
„Sakama jsika blkabekacekka,“ opacil jsem pohotove.
„Tamka jeka prekaceka transkaslakatorka…“
„Taky pravda,“ souhlasila Majka. „Vsak rikam, fouka vetrik.“
„Nojo,“ prikyvl jsem. „Kdyz vetrik, tak vetrik.“
Trcel jsem tu jako tvrde y, citil se proklate nesvuj a stuj co stuj se snazil vymyslet nejake konverzacni tema, jenze jsem nepripadl na nic krome zmineneho jiz vetriku a nahle jsem si uvedomil, ze by nemuselo byt spatne trochu se projit. Jeste ani jednou jsem se jen tak bez cile nepotloukal po okoli — uz jsme tu malem tyden, a ja na teto zemi jeste poradne nestal, porad ji vidim jen na monitorech a obrazovkach. A pak, byla tu sance, ze nekde v houstinach narazim na Spunta, zvlast kdyz si to on sam bude prat, coz by nakonec bylo nejen prijemne, ale jednoznacne i ku prospechu veci: navazal bych s nim rozhovor v prostredi, ktere on povazuje za prirozene. Strucne jsem vsechny tyto sve predstavy priblizil Majce. Micky vstala a bez vahani vykrocila k bazine, a tak jsem s nosem zaborenym hluboko do kozesinoveho limce a rukama vrazenyma v kapsach odklopytal v jejich stopach. Tom zmirajici servilni usluznosti se uzuz chtel pustit za mnou, ale ja mu nakazal, aby zustal na miste a cekal na dalsi pokyny.
Do mocalu jsme prirozene nelezli, prodirali jsme se houstinami pri jeho brezich. Bylo to ubohe rostlinstvo — blede, chudokrevne kminky, scvrkle promodrale listecky s kovovym odleskem, krehke uzlovate vetvicky a na nich skvrnita oranzova kura. Kere jen malokdy dosahovaly vysky vzrostleho muze, takze ani Vanderhoose a jeho licousy by tu nic zvlastniho neriskovali. Pod nohama se pruzne poddavala vrstva opadaneho listi smiseneho s piskem. Ve stinu jiskrila jinovatka. Pri tom vsem vsak tato vegetace vyvolavala bezdecnou uctu. Asi to pro ni nebylo nic snadneho, udrzet se v tak nevlidnych podminkach — v noci teplota klesala az na minus dvacet, pres den jen zridkakdy vystoupila na nulu, a to se korenovy system musel spokojit se slanym piskem. Skoro jsem si neumel predstavit, ze nekde mezi temi keri by po ojinenem pisku mohl bosyma nohama naslapovat uplne nahy muzicek. Znenadani jako by se cosi pohnulo v ostruvku housti po prave strane. Zastavil jsem a zavolal: „Spunte!“, ale nikdo se mi neozval. Obklopovalo nas jen zmrzle, ledove ticho. Nikde ani treba jen naznak selestu vetru ci bzuceni nejakeho hmyzu — to vse vyvolavalo necekany dojem, jako bychom klickovali mezi divadelnimi dekoracemi. Obesli jsme protahly jazyk mlhy a zacali stoupat do svahu. Byla to vlastne jen pisecna duna, misty prizahalena krovinami. Cim jsme vystupovali vys, tim pevnejsi byla puda pod nohama. Lod nam za mlhou zmizela z dohledu, ale rozestavene letiste bylo zatim videt dobre. Zdrsneny povrch pristavaci plochy svitil do slunce veselou a jasnou cerveni a uprostred se osirele cernal mic, ktery jsme tam nechali a kolem nejz ted vahave preslapoval nemotora Tom — patrne resil nezvladnutelnou ulohu: ma nepatricny predmet z plochy odklidit, nebo v pripade potreby polozit za vec zapomenutou clovekem vlastni zivot?
A vtom jsem na tvrdem promrzlem pisku zaznamenal stopy — tmave vlhke skvrny ve stribritem jini. Urcite tudy prosel Spunt, a docela nedavno. Sedel na hrebenu, pak vstal a vykrocil po uboci nekam pryc. Retizek slepeji se tahl nekam do prostoru na dne uzlabiny mezi dutinami. „Spunte!“ zavolal jsem jeste jednou, ale zase se neozval. Zacal jsem tedy sestupovat dolu do roklinky.
Nasel jsem ho hned. Lezel na brise natazeny jako struna oblicejem k zemi a hlavu si drzel v dlanich. Vyjimal se tu veru zvlastne a neskutecne, nahe chlapecke telo jako by do teto ledove scenerie naprosto nepatrilo. Bylo s ni dokonce v primem protikladu. V prvni chvili jsem se dokonce polekal, zda nahodou nedoslo k necemu nenapravitelnemu. Bylo tu az prilis studeno a neutulno. Posadil jsem se vedle nej do podrepu, tise na nej krikl, a kdyz nereagoval, lehce jsem ho pleskl po holem vyzablem zadku. Bylo to poprve, co jsem se ho dotkl, a byl jsem tak zaskocen, ze jsem leknutim div nezarval — zdal se mi horky jako zehlicka.
„Uz to vymyslel?“ otazal se Spunt ve stale stejne poloze.
„Zatim premysli,“ odpovedel jsem. „Je to zapeklita otazka.“
„A jak se dovim, ze na to prisel?“
„Prijdes k nam a on ti to hned rekne.“
„Mam-ma,“ vyhrkl Spunt.
Majka stala hned vedle me.
„Mam-ma,“ opakoval bez jedineho pohybu.
„Ano, copak, zvonecku,“ ozvala se tise Majka.
Posadil se, presneji receno se prelil z polohy vleze do sedu.
„Rekni to jeste jednou,“ pozadal ji.
„Ano, zvonecku,“ pronesla znovu Majka. Plet obliceje zbledla a ostre z ni vystoupily pihy.
„Fenomenalni!“ ohodnotil jeji vykon chladne, a prestoze sedel a ona stala, pohledl na ni nejak svrchu. „Spacicek.“
Odkaslal jsem si.
