Proste mi hned nedoslo, ze Spunt vyvalil na podlahu vsechen svuj naklad najednou. Slysel jsem jeho mocny dech — a vtom nefalsovany kojenecky hlasek zamnoukal:
„Mam-ma!“ A jeste jednou. „Mam-ma!“
Nacez se celou lodi rozlehl uz duverne znamy zalykavy plac rocniho caparta. Tak znamy — aspon pro me — ze se ve me cosi malem utrhlo, a ve stejnem okamziku jsem si uvedomil, co se stalo: Spunt spatril Majku. Netrvalo to ani pul minuty, plac ustal, jako kdyz utne, znovu zarachotilo kameni a Komovuv hlas delne spustil:
„To je ta otazka. Proc me vsechno tak zajima? Vsechno tady kolem. Proc se ve mne porad rodi otazky? Vzdyt se mi z nich dela nanic — dvacet otazek denne. Snazim se pred nimi nejak chranit — beham, cely den beham, nebo plavu — ale nepomaha to. A ja zacinam premyslet. Nekdy prichazi odpoved. To je spokojenost. Nekdy prichazi mnoho odpovedi, nemohu si vybrat. To je nespokojenost. Nekdy odpoved neprichazi. To je nestesti. Hrozne to svedi… Sssarada. Nejdriv jsem si myslel, ze otazky plynou z nitra. Jenze jsem chvili popremyslel a pochopil jsem, ze vse, co prichazi zevnitr, mi musi prinaset spokojenost. Znamena to snad, ze otazky prichazeji zvenci? Je to tak? Premyslim jako ty. Ale pokud je to tak — kde tedy lezi, kde visi, kde je jejich sidlo?“
Ticho. A zase Komovuv hlas, tentokrat vsak opravdu z ust pravoplatneho majitele. Rozdil jsem temer nepozoroval, obe promluvy se lisily snad jen tim, ze Komov nehovoril tak usecne a jeho hlas znel mene ostre. Proste se to dalo rozlisit, kdyz clovek vedel, co se to tu odehrava.
„Na tvou zakladni otazku bych mohl odpovedet uz ted,“ odvetil xenopsycholog pomalu, „ale bojim se, abych se nezmylil, bojim se odpovedet chybne nebo nepresne. Az o tobe budu vedet vsechno, nebude takove nebezpeci hrozit.“
Pauza. Po podlaze zaskripely posouvane kameny.
„Fffragment!“ opacil Spunt. „Ale tady je dalsi otazka. Kde se berou odpovedi? Donutil jsi me myslet. Vzdycky jsem se domnival, ze kdyz je odpoved, je to spokojenost, a kdyz odpoved neprichazi, je to nespokojenost. Rikal jsi mi, jak premyslis ty. Tak jsem vzpominal a vzpomnel jsem si, ze takhle taky casto premyslim, a casto se dostavuje odpoved. Vidim ji, jak prichazi. Tak pripravuji objem pro kameny. Takovyhle.“ „Kos,“ napovedel Komov. „Ano, kos. Jeden prut obejme druhy, druhy obejme treti atakdale — az je z toho kos. A je videt, jak kos je. Ale mnohem casteji premyslim,“ znovu zarachotilo kameni, „a odpoved prede me spadne hotova. Byla tu hromada prutu — a najednou hotovy kos. Proc?“
„I na tuto otazku ti budu schopen odpovedet, az o tobe budu vedet vsechno,“ rekl Komov.
„Tak se to dovidej!“ pozadoval Spunt. „Dovidej se to co nejrychleji. Proc to jeste nevis? Reknu ti to sam.
Byla to lod, jenze moc velka, vetsi nez ta tvoje, to az ted se smrskla, ale byla velka. To vis sam. Pak to bylo takhle.“
Z interkomu se ozval srdcervouci praskot a rinceni, a hned nato nesnesitelne vysokym hlaskem zajecelo dite. A skrze ten hrmot, skrz utichajici tresk, rany, zvoneni rozbijeneho skla zachroptel muzsky preryvavy hlas:
„Marri…Marri…Marri…“
Dite usedave plakalo, chvilemi se hlasek div nestrhl, a po jistou dobu se nic jineho neozyvalo. Pak jsem zaslechl nejaky sramot a tlumeny sten. Nekdo se plazil po podlaze posete ulomky a strepy, neco se ramusive odkutalelo stranou. A zaupel bolestne znamy hlas:
„Suro… Kde jsi, Suro… To je bolest… Co se stalo? Kde jsi? Nic nevidim, Suro… Tak ozvi se prece! Je to strasna bolest! Pomoz mi, nic nevidim…“
To vse na pozadi neumlkajiciho detskeho place. Pak zena utichla a chvili po ni utichlo i dite. Popadl jsem dech, namahave polkl a zjistil jsem, ze pesti mam zatate tak krecovite, az se mi nehty zaryvaji do dlane. Celisti mi ztuhly na kamen.
„Trvalo to dlouho,“ oznamil nam Spunt slavnostne. „Plac me unavil. Usnul jsem. Kdyz jsem se probudil, byla stejna tma jako predtim. Trasl jsem se zimou. Chtel jsem tolik jist a tolik jsem si pral teplo, ze se to udelalo.“
Interkom vyvrhl celou kaskadu zvuku — zvuku naprosto neznamych. Rovnomerny, stale vzrustajici hukot, rychly cvakot, obcasne, jakoby sovi houkani, pripominajici ozvenu, basovite brumlani na hranici slysitelnosti, piskot, skripeni, bzukot, medene udery, jakesi popraskavani…Trvalo to dost dlouho, nekolik minut. Nakonec vsechno naraz utichlo a lehce zadychany Spunt se rozhodl:
„Ne. Takhle bych vam to nerekl. Takhle bych vypravenim stravil tolik casu, jak daleko vidim. Co mam delat?“
„A nakrmili te? Zahrali te?“ zeptal se Komov tak, jako by ho to ani moc nezajimalo.
„Stalo se, co jsem chtel. A od te doby vsechno bylo tak, jak jsem chtel. Dokud nepriletela prvni lod.“
„Hm… A co bylo tohle?“ zeptal se zase Komov a — alespon jak ja to slysel — velmi zdarile napodobil zvukovou kasi, kterou jsme prave vyslechli.
Pauza.
„Aha, uz ti rozumim,“ ozval se nakonec Spunt. „Vubec ti to nejde, ale ja ti porozumel, jenze odpovedet neumim. Ty sam prece nemas slova, kterymi bys to pojmenoval. A to znas vic slov nez ja. Dej mi slova. Uz jsi mi dal hodne uzitecnych slov, ale zadne z nich se nehodi.“
Pauza.
„Jake to bylo barvy?“ pokracoval Komov ve vyslechu.
„Zadne. Barva — to je, kdyz se divas ocima. Tam se neda divat ocima.“
„Kde tam?“
„Tam, co ziju. Hluboko. V zemi.“
„A jake je to tam na omak?“
„Nadherne,“ zvolal Spunt. „Spokojenost. Sssicilska zezulka. U me doma je to nejlepsi. A tak to bylo porad, dokud neprisli lide.“
„Ty tam i spis?“ nedaval mu nekam odbocit Komov.
„Ja tam vsechno. Spim, jim, premyslim. Tady si jen hraju, protoze se rad divam ocima. A tam je na hrani malo mista. Jako ve vode, ale jeste min.“
„Ale ve vode se prece neda dychat,“ namitl Komov.
„Proc by se nedalo? Da se. I hrat se tam da. I kdyz je tam malo mista.“
Pauza.
„Uz o mne vis vsechno?“ zajimal se po chvili Spunt.
„Ne,“ usadil ho tvrde Komov. „Nedovedel jsem se o tobe nic. Prece vidis, ze nemame spolecna slova. Nemas treba nejaka svoje?“
„Slova…,“ zauvazoval Spunt. „To je kdyz se pohybuje usty a pak je slyset usima. Ne, to je jen u lidi. Vedel jsem, ze jsou slova, protoze si pamatuju. Bim-bam-bram-boracka. Co je to? To nevim. Zato uz vim, k cemu hodne slov je. Driv jsem to nevedel. Byla to jen takova hra, aby prisla spokojenost.“
„Zkusme to takhle,“ zachmuril se Komov. „Ted uz vis, co znamena slovo ocean. Ale ocean jsi prece videl a znal i driv. Jak jsi mu rikal!“
Pauza.
„Posloucham,“ pripomnel se Komov.
„Co poslouchas? Proc? Uz jsem to rekl. Ale takhle se to slyset neda. To je uvnitr.“
„A nemohl bys to treba ukazat?“ pozadal ho Komov. „Mas tu kameny, pruty…“
„Kameny a pruty nejsou k tomu, aby se neco ukazovalo,“ vysvetlil Spunt, rekl bych, ze dost popuzene. „Kameny a pruty jsou proto, aby se premyslelo. Kdyz je otazka tezka, mam kameny a pruty. Kdyz nevis, jaka je to otazka, tak mam listi. Je tu hodne vselijakych veci. Voda, led — ten dobre taje, a proto se to…“ Odmlcel se. „Nemam slova,“ oznamil nakonec. „Veci je hodne. Vlasy… a mnoho takovych, pro ktere nemam slova. Ale to vsechno mam tam, co bydlim.“
Ozval se tahly, zkormouceny povzdech. Asi Vanderhoose.
Vtom se ozvala taky Majka:
„A co kdyz pohybujes oblicejem? Co to znamena?“
„Mam-ma…,“ zamroukal jemnym kotecim hlaskem. „Tvar, ruce, telo,“ pokracoval hlasem Majky, „to jsou take veci k premysleni. Tech veci je hodne. Jmenoval bych je dlouho.“
Pauza.
„Co ted?“ zeptal se. „Uz jsi to vymyslel?“
„Vymyslel,“ odpovedel Komov. „Vezmes me k sobe. Rozhlednu se tam, a hned budu vedet hodne. Mozna dokonce vsechno.“
