pristavaci plochu. Kdyz jsem skoncil. Spunt znicehonic vyhrkl:
„To je zvlastni. To se mi jeste nikdy nestalo.“
„Co?“
„Ze bych neco v sobe chtel a neslo to.“
„A co chces?“
„Chtel bych se rozdelit na dva. Ted jsem sam a chtel bych, abychom byli dva.“
„Hochu zlata,“ zakroutil jsem hlavou, „ono neni o co stat. To je prece nemozne.“
„A kdyby to mozne bylo… Bylo by to dobre, nebo spatne?“
„Samo sebou spatne,“ ujistil jsem ho. „Zatim asi uplne nechapu, co chces rict. Dokazu si predstavit, ze bys byl roztrzen na dva kusy. To je uplne spatne. Da se taky dusevne onemocnet a rika se tomu rozpolceni osobnosti. Coz je taky zle, ale da se to napravit.“
„A boli to?“ zajimalo Spunta.
Doslapli jsme na perforovanou plochu letiste. Tom uz se nam valil v ustrety, hnal pred sebou mic a radostne blikal signalnimi svetly.
„Uz toho nech,“ snazil jsem se tuto debatu uzavrit. „Takhle jsi taky format.“
„Ale ne, nejsem format,“ nesouhlasil Spunt, jenze to uz jsme se ocitli v Tomove moci a strhlo se neco nevidaneho.
Ze Spunta se jako krupobiti vyvalily otazky. Nestacil jsem odpovidat. Tom nestacil plnit pokyny. Mic se ani poradne nestacil dotknout zeme. Jen Spunt stacil vsechno.
Pro nezaujateho divaka to asi musela byt naramna legrace. A ona to pro nas taky legrace byla, takova, ze zivot znovu vjel i do Majky. Asi jsme vypadali na rozdovadene vyrostky, kteri zdrhli z vyucovani na oceanskou plaz. Nejdriv v tom byla jista krec, vedomi, ze tu nejsme pro zabavu, ze pracujem, ale pak to samo od sebe upadlo v zapomneni. Zustal jen mic, ktery vam leti rovnou do tvare, a nadseni z kazdeho uspesneho uderu, a vztek na toho nesiku Toma, a zvoneni v usich z bujareho pokriku a ostry, sekany Spuntuv smich, detsky a bezstarostny smich, ktery jsme tehdy slyseli poprve…
Byla to zvlastni hra. Spunt si nova a nova pravidla vymyslel primo v jejim prubehu. Rychle vysla najevo jeho hracska kuraz a vasen, nevynechal jedinou prilezitost, kdy nam mohl demonstrovat svou fyzickou prevahu, sam nas tlacil do nesmlouvaveho zapoleni a jaksi samo sebou se stalo, ze nakonec hral on sam proti nam trem a nase trojice presto neustale prohravala. Nejdriv vitezil proto, ze jsme ho nechavali. Pak vitezil, protoze jsme nerozumeli jeho pravidlum. Pak jsme pravidla pochopili, ale mne a Majce prekazely kozichy. Pak jsme si rekli, ze Tom je hrozny nemotora a vyhnali jsme ho. Majka se do hry oprela s plnou vervou, ja take nechaval na improvizovanem hristi cele srdce, a presto jsme ztraceli bod za bodem. Nebylo v nasich silach si s tim bleskurychlym cirtetem poradit — chytil kazdy mic, sam strilel velice tvrde a presne, pobourene jecel, kdyz nekdo drzel mic v rukou dele nez vterinu, dokonale nas matl svymi fantomy a jeste hur schopnosti proste zmizet a prakticky ve stejnem okamziku se objevit na zcela jinem miste. Presto jsme se nevzdavali, pot z nas jen lil, dech jsme sotva popadali, rvali na sebe, a to dost neurvale, ale bili jsme se jako lvi. A najednou vsechno skoncilo.
Spunt se zastavil, jeste doprovodil kutalejici se mic pohledem a sedl si do pisku.
„To bylo krasne,“ rekl. „Nikdy bych byval netusil, ze muze byt neco tak krasneho.“
„Tak co!“ krikl jsem priskrcene. „Mas toho dost, Spunte?“
„Ne. Vzpomnel jsem si. Nemuzu zapomenout. Nepomaha to, zadna spokojenost nepomaha. Uz me do hry nevolej. Je mi zle, jeste hur. Rekni mu, aby premyslel rychleji. Roztrhnu se na dva kusy, jestli na to rychle neprijde. Uvnitr me vsechno boli, chtel bych se roztrhnout, ale bojim se. Tak mi to zatim nejde. A kdyz me to bude bolet moc, prestanu se bat. At mysli rychle.“
„Co blaznis, Spunte! Ty bys me teda dojal!“ zahucel jsem znicene. Nemel jsem zdani, co se v nem odehrava, ale videl jsem, ze je na tom opravdu bidne. „Pust to vsechno z hlavy. Nejsi zkratka na lidi zvykly. Musime se setkavat casteji, vic si hrat…“
„Ne,“ rekl Spunt a vyskocil. „Uz neprijdu.“
„Ale proc?“ zakricel jsem polekane. „Vzdyt to bylo tak senzacni! A bude to jeste lepsi, jsou i jine hry nez s micem… Treba s obruci, s kridly…“
Pomalu odchazel.
„Nebo takove sachy!“ div jsem se samou snahou nepretrhl. „Vis, co jsou to sachy!“ hulakal jsem mu do zad. „To je genialni hra!“
Zvolnil. S trochu udychanym nadsenim jsem mu zacal vysvetlovat pojem sachy — obycejne sachy, trirozmerne sachy, n-rozmerne sachy… Stal, poslouchal a ziral nekam stranou. Kdyz jsem byl u konce s sachem, presel jsem na pokari. Horecne jsem si vybavoval vsechny stolni a dalsi pribuzne hry, ktere jsem znal.
„Ano,“ rekl Spunt. „Tak prijdu zas.“
A — tentokrat neocekavane co noha nohu mine — kracel k bazine. Chvili jsme ho mlcky provazeli pohledy a pak za nim Majka krikla: „Spunte!“, najednou se rozbehla, dohnala ho a srovnala s nim krok. Sebral jsem svuj kozich, nasel i Majcin a nerozhodne se vydal za tou podivnou dvojici. V dusi jako by se mi usadil nejaky kal, a ja nechapal, cim to muze byt. Na prvni pohled se mohlo zdat, ze je vsechno v poradku — Spunt slibil, ze zase prijde, coz znamena, ze k nam aspon trochu prilnul, znamena to, ze mimo nasi spolecnost je mu hur nez s nami… Zvykne si, presvedcoval jsem se v duchu. To nic, to prejde a on si zvykne… Vsiml jsem si, ze Majka stoji a Spunt se plouzi dal. Otocila se a rozbehla se ke mne. Podal jsem ji kozich a zeptal se:
„Tak co?“
„Vsechno je v poradku.“ Oci mela pruzracne a zvlastne, odhodlane odevzdane.
„No, kdyz si to proberem kolem a kolem, tak bych rekl…“ Zmlkl jsem. „Majko…! Tys nekde ztratila treti oko!“
„Neztratila,“ ujistila me.
Kapitola osma
POCHYBY A ROZHODNUTI
Spunt odchazel na zapad, pres duny a houstiny rovnobezne s pobrezim. Zpocatku ho treti oko plne zamestnavalo a provokovalo. Co chvili se zastavoval, obruc si stahoval, obracel ji v rukou a na nasich monitorech se mihalo jednou blede nebe, pak zase namodrale zelena skraboskovita tvar, ci pisek potazeny jinim. Kdyz se celenky nabazil, nechal ji na pokoji. Tezko rict, zda se pohyboval jinak nez obvykle, nebo si treti oko nasadil ke strane, ale dojem vznikal takovy, jako by objektiv nemiril primo po smeru chuze, ale mirne doprava. Po obrazovce trhane proplouvaly jednotvarne pisecne presypy, prokrehle kere, tu a tam jsme zahledli sedave vrcholky hor ci nahle se zjevivsi cernou plan oceanu se trpytivymi ledovci na obzoru.
Rekl bych, ze Spunt se jen tak potuloval — bloumal bez cile, kam ho oci vedly, ale mozna se snazil dostat co nejdal od nas. Nekolikrat vystoupil na vysokou dunu a dival se zpatky k lodi. Na obrazovce se objevoval oslnive bily kuzel nasi ER-2, stribrita stuha ranveje, oranzovy Tom, osirele prilepeny ke stene nedostavene meteostanice. My jsme ho ovsem na panoramaticke obrazovce neobjevili.
Asi po hodine chuze nahle zabocil k horam. Slunce se v teto fazi opiralo primo do objektivu a jeho rozlisovaci schopnost se zhorsila… Duny se postupne vytratily, Spunt volne prochazel ridkym lesikem, prekracoval shnile vetve, klickoval mezi pokroucenymi kmeny se zpola sloupanou skvrnitou kurou, po hnede hline napite ledovou vlahou. Jednou se vyskrabal na osamely zulovy balvan, chvili se rozhlizel, pak seskocil dolu, zvedl ze zeme dva cerne oslizle pahyly a sel dal, tu a tam klapaje klacky o sebe. Ten klapot se zpocatku zdal chaoticky, nahodily, ale pak jim prostoupil snad bzukot, snad hodne vysoky hukot. Tento nepretrzity a neprijemny zvuk byl stale hlasitejsi. Nejspis ho vyluzoval sam Spunt, tezko rict, zda slo o pisen, ci o samomluvu.
S touto zvukovou kulisou dal prochazel mezi stromy a stale casteji narazel na hromadky drobnych kamenu, valouny porostle lisejnikem a obrovske ulomky nejakych skal. Na obrazovce se znenadani objevilo jezero. Spunt ani na okamzik nezavahal, vstoupil do nej, par vterinek jsme videli hladinu probuzenou jeho vpadem a pak obraz pohasl a zmizel — Spunt se ponoril.
