Komov nedodal uz nic, jen ukazal na utopenou klavesu pred sebou.
„Jo tak!“ protahl pobourene kapitan.
Kdezto ja nerekl nic. Ja vzal kazetu a sel si po svych. Musel jsem uznat, ze tady neni co dodat. Lidi kolikrat s popraskem a ostudou z vesmiru vyleti za mnohem bezvyznamnejsi poklesky. Majka zapnula havarijni zablesk zabudovany do obruce tretiho oka. Umel jsem si predstavit, jake to asi pro obyvatelstvo jeskyne, uvykle vecne tme, muselo byt, kdyz se v te temnote byt jen na okamzik rozsvitilo male slunicko. Pruzkumnik, ktery ztrati vedomi, se podle tohoto zablesku da vyhledat z obezne drahy, a to dokonce i na osvetlenem povrchu planety… dokonce i pod lavinou hliny a kamene… nebo treba… Jeho zablesk totiz obsahne cele vlnove spektrum. Jeste jsem neslysel o pripadu, ze by se nepodarilo timto zableskem zaplasit i ty nejdivocejsi a nejkrvelacnejsi zivocichy. I tachorg, o nemz je znamo, ze se nelekne niceho, pri zablesku prekotne brzdi a snazi se co nejrychleji zastavit svuj nezadrzitelny cval… Ta zenska se snad zblaznila, pomyslel jsem si unyle. Preskocilo ji… Ale zachoval jsem tvar a uz u vysilacky jsem jen tak mimochodem podotkl:
„No boze! To se stane, ze se clovek splete a zmackne neco jineho…“
„No ano, skutecne,“ pridal se ke mne rozsafa Vanderhoose. „Takhle to asi bylo. Zrejme chtela rozsvitit infracerveny reflektor… Tlacitka jsou hned vedle sebe… Co o tom soudite, Gennadiji?“
Komov mlcel. Neco kutil na pultu pred sebou. Ani divat se na nej jsem nehodlal. Uvedl jsem do chodu vysilaci automat a demonstrativne se odvratil.
„Je to samo sebou neprijemne, moc neprijemne,“ huhlal nejiste Vanderhoose. „To jsou mi patalie… Opravdu, tohle by se nakonec mohlo promitnout i do… Svevolny aktivni zasah… A pro ne nic prijemneho…Hm… posledni dobou jsme vsichni trochu pretazeni, Gennadiji. Neni divu, ze se to devce prehledlo… Abych pravdu rekl, sam jsem uvazoval, jak to udelat… aby byl obraz ponekud jasnejsi… Nebozacek Spunt. Rekl bych, ze to on tak zavrestel…“
„Tady je to,“ prerusil ho Komov. „Racte se pokochat. Tri a pul okenka na zaznamu…“
Zaslechl jsem kapitanovo rozpacite funeni. Neudrzel jsem se a ohledl se po nich. Za jejich hlavami sklonenymi k sobe nebylo nic videt, a tak jsem vstal a pristoupil az za jejich zada. Na obrazovce se ukazalo to, co jsem zahledl v posledni chvilce, ale nestacil to stravit. Obraz byl jasny, ostry a kontrastni, ale ja stejne netusil, co ma tohle znamenat. Bylo tam plno lidi. Spousty cernych, naprosto stejnych figur, rozestavenych sachovnicove po obrovskem prostranstvi. Vypadalo to na nejake rozlehle, dobre osvetlene namesti. Predni postavy byly dost velke, ty v dalsich radach se v souladu se zakony perspektivy postupne zmensovaly. Ba co vic, rady se zdaly nekonecne a nekde v dalce se spojovaly v jednolite cerne pruhy.
„To je Spunt,“ pronesl Komov. „Poznavate ho?“
Konecne mi svitlo — no ano, je to Spunt, bezpoctukrat zopakovany ve statisicich zrcadel.
„Vypada to na mnohonasobny odraz,“ usoudil vahave Vanderhoose.
„Odraz…,“ zahucel nespokojene Komov. „A kde v tom pripade mate odraz toho zablesku? A kde je Spuntuv stin?“
„To nevim,“ priznal se poctive kapitan. „Mate pravdu, nejaky stin by tam byt mel.“
„A co si o tom myslite vy, Stasi?“ otocil se Komov ke mne.
„Nic,“ odtusil jsem skoupe a vratil se na sve misto.
Ve skutecnosti jsem pochopitelne uvazoval, az se mi ze zavitu kourilo, ale nic jsem vymyslet nedokazal. Ze vseho nejvic mi to cele pripominalo formalistickou perokresbu.
„Tak, tak, moc jsme se toho nedovedeli,“ uzavrel Komov. „Ani ten prislovecny srsti chomac nestoji za rec…“
„Jejdanecku…,“ zalamentoval tise Vanderhoose, ztezka se zvedl a nekam zmizel.
Nejradsi bych byval taky vypadl a sel se podivat, co je s Majkou. Pohledl jsem na chronometr — do skonceni relace zbyvalo jeste takovych deset minut. Za mymi zady sustil papiry Komov. Pak se jeho ruka natahla pres me rameno a na pult prede me dolehl modry blanket s textem dalsiho radiogramu.
„To bude moje oficialni vyjadreni,“ rekl mi. „Jakmile dobehne zaznam, odeslete tohle.“
Precetl jsem si tech nekolik radek:
ER-2, Komov — zakladna, Gorbovskemu, kopie Centrum, Baderovi. Zasilame zaznam porizeny miniteleviznim vysilacem typu TO. Nositel Spunt, zaznam byl porizovan od 13,46 do 17,02 palubniho casu. K neplanovanemu ukonceni doslo v dusledku nenadale iniciace havarijniho zablesku, zpusobene mou nedbalosti. Situace v dane chvili neprehledna.
Nejdriv jsem si rekl, ze spatne rozumim a procetl jsem si text jeste jednou. Ohledl jsem se na Komova. Uz zase drepel v predesle poloze s bradou zaprenou do propletenych prstu a dival se na panoramatickou obrazovku. Nemuzu rict, ze by me snad zalila vlna vreleho vdeku. Ne, to se nestalo. Na neco takoveho jsem k tomuto cloveku choval prilis malo sympatii. Ale jinak — komu cest, tomu cest. V podobne situaci se jen malo lidi dokaze zachovat tak rozhodne a pritom proste. A nesejde na tom, proc se tak zachoval: jestli proto, ze by mu snad bylo Majky lito (to sotva), nebo ze by se zastydel za svou prehnanou prikrost (coz mi pripadalo pravde blizsi), anebo nakonec proto, ze patri k onomu typu vedoucich pracovniku, kteri prehmaty svych podrizenych naprosto uprimne a nepredstirane povazuji za sve vlastni. V kazdem pripade se Majcina cernocerna vyhlidka na to, jak beznadejne vymizi ze vsech vesmirnych programu, napadne projasnila, zatimco profesionalni renome samotneho Komova utrpelo dosti povazlivou trhlinu. Budiz, Gennadiji Jurjevici, kdyby neco, tak tohle vam pocitame k dobru. Jelikoz podobne skutky treba vsemozne podporovat. A s Majkou si to jeste proberem. Co ji to proboha napadlo! Copak je mala? Tady prece nejsme proto, abychom si tu hrali na maminku a na tatinka.
Automat cinkl a ja se mohl zakousnout do Komovova hlaseni. Vstoupil Vanderhoose, ktery pred sebou postrkoval servirovaci stolek. Naprosto nehlucne a s neobycejnou gracii, ktera by delala cest tomu nejkvalifikovanejsimu serviskyberovi, postavil ke Komovovu pravemu lokti podnos s taliri. Komov roztrzite podekoval. Ja si vzal sklenici tomatove stavy, vypil ji a dopral si jeste jednu. „A co salat?“ otazal se dotcene Vanderhoose. Zkroutil jsem hlavu pres rameno a oznamil do Komovovych zad: „Jsem hotov. Muzu jit?“
„Ano,“ privolil Komov, aniz by se obratil. „Ale zustante prosim na palube.“
V chodbe mi Vanderhoose duverne sdelil:
„Majka obedva.“
„Hysterka!“ prskl jsem vztekle.
„Naopak. Rekl bych, ze je klidna a spokojena. A ani stin nejakeho pokani,“ ubezpecil me kapitan.
Do jidelny jsme vstoupili spolecne. Majka sedela u stolu, jedla polevku a koukala do nejake knizky.
„Tebuh, mukle,“ pozdravil jsem ji a posadil se i se sklenici proti ni.
Majka zvedla oci od knizky a sprisezenecky na me mrkla.
„Jak se vede predstavenstvu?“ informovala se nezavaznym konverzacnim tonem.
„Prodleva v tizivem zadumani,“ rekl jsem a zkoumave si ji prohlizel. „Momentalne uvazuje, jestli te ma ihned povesit na vratirahne, nebo te dopravit az do Doveru a tam te nechat zakovat do retezu.“
„A co je na obzoru?“
„Zatim beze zmen.“
„Vyborne,“ dela potesene, „ted uz neprijde nikdy.“
Rekla to s jasnym uspokojenim. Oci mela vesele a stejne jako pred par hodinami ke vsemu odhodlane. Usrkl jsem sve rajcatove stavy a zasilhal po Vanderhoosem — prave se svatouskovskou tvari pojidal muj salat. A ja si to konecne uvedomil: vsak on nas pan kapitan velebi nebesa, ze tomuhle tazeni nemusi velet sam.
„Vypada to na to, mila zlata, ze jsi nam cely kontakt prekazila,“ rekl jsem.
„O ja hrisnice,“ konstatovala strucne a znovu zaborila pohled do knihy. Jenze necetla. Cekala na pokracovani.
„Budeme doufat, ze tak zle to neni,“ vmisil se do rozmluvy Vanderhoose. „Budeme doufat, ze to je dalsi drobna komplikace.“
„Myslite si, ze se vrati?“ zeptal jsem se nevericne.
„Myslim, ze ano,“ prikyvl s povzdechem. „Prilis rad poklada otazky. A ted uz se mu v hlave jiste stacila vyrojit zaplava novych.“ Dojedl salat a vstal. „Jdu na velin,“ oznamil nam. „Po pravde receno, je to cele moc nepekna historie. Ja ti samozrejme rozumim, Majko, ale v zadnem pripade te neomlouvam. Takhle se nejedna, abys vedela…“
Neodpovedela a on se i se servirovacim stolkem dustojne vzdalil. Jakmile jeho kroky utichly, zeptal jsem se,
