Byl pod vodou velmi dlouho a ja uz se strachoval, ze miniaturni vysilac utopil, takze nic neuvidime, ale asi tak za deset minut se obraz, tentokrat kalny a rozmazany, ukazal znovu. Nejdriv jsme nedokazali rozeznat vubec nic, az posleze v prave casti monitoru zasvitila svetlejsi skvrna, a z te se vyklubal obrazek dlane s mrskajici se nestvurnou pantskou rybickou.
Kdyz se objektiv oka osusil dokonale, ukazalo se, ze Spunt bezi. Primo na nas se ritily kmeny stromu, aby v posledni chvili uskakovaly vpravo ci vlevo. Uhanel jako vitr, ale dusot ani zrychleny dech nebylo slyset — jen sumeni vetru — a za propletencem vetvi se mihalo studene slunce. A najednou se stalo cosi, co zpocatku bylo mimo nase chapani — Spunt se naraz zastavil pred sedym balvanem a po lokty do nej ponoril ruce.
Treba tam byl dobre zamaskovany otvor, to nevim. Spis bych myslel, ze ne. Kdyz ruce po nekolika vterinach vyprostil, byly cerne a leskle, a ten cerny lesk tezce kanul z konecku prstu a s jasnym a mokrym placnutim dopadal na zem… Ruce se ze zorneho pole objektivu ztratily a Spunt bezel dal.
Zastavil se pred bizarni stavbou pripominajici sikmou vez; chvili mi trvalo, nez jsem si v hlave srovnal, ze je to havarovany Pelikan. Konecne jsem videl na vlastni oci, jak straslive ho havarie zdemolovala a co s tou hromadou trosek udelala dlouha leta na teto planete. Nebyla to prijemna podivana. Spunt se pomalu blizil k vraku, nahledl do rozsklebene propasti hlavniho prulezu (obrazovka se na okamzik ponorila do hluboke tmy), a stejne pomalu obesel nestastnou lod kolem dokola. Znovu se zastavil u vchodu, zvedl ruku a prilozil cernou dlan s roztazenymi prsty k boku prozranemu korozi. Stal tak asi minutu, znovu se ozval ten bzukot a huceni a ja bych byval prisahal, ze zpod stihlych prstu stoupaji praminky modraveho dymu. Konecne ruku sundal a o krok ustoupil. Na zcernalem mrtvem plasti bylo jasne znat zretelny plasticky otisk — chlapecka ruka s roztazenymi prsty.
„A vy moji cizci v cocce!“ pronesl syty baryton.
„Zvonecku!“ vystridal ho zensky hlas.
„Ziko!“ ozval se mu baryton temer septem. „Zikusko!“
Kojenecky plac.
Otiskl dlane, prudce odskocil stranou a zmizel. Po obrazovce ubihalo horske uboci — zula zbrazdena puklinami, stare splazy a mrtve kamenopady, ostrohranna drt, ktera na lomech oslnive jiskrila, neduzivy travnaty porost, hluboke, neproniknutelne temne prurvy. Spunt stoupal do strmeho svahu, videli jsme jeho ruce, jak se zachytavaji za vystupky a zrnite kameny, teren v houpavem rytmu kroku zmizel pod spodnim okrajem obrazovky, akustika prenasela chlapcuv hlucny, ale rovnomerny dech, pohyb se zrychlil a ziskal na pravidelnosti, vsechno se mi pred ocima zamihalo, svah se najednou propadl nekam stranou a dolu a my zaslechli ostry a chraptivy Spuntuv smich, ktery skoncil stejne nenadale, jako zacal. Spunt letel, o tom nebylo pochyb.
Na obrazovce zarilo sedofialove nebe, jen pri jednom okraji nejasne pulsovaly nejake kalne polopruhledne cary, neco jako potrhana zaclona. Napric preplulo svetle serikove slunce, uprasena zaclona vsechno zakryla a hned zase zmizela. Vlevo dole jsme ted mohli sledovat nahorni plosinu prikrytou serikovym oparem, priserne sramy propastnych soutesek, nepravdepodobne ostre skalni stity zakovane do vecneho snehu — mrtvy, rozpukany a najezeny neradostny svet, tahnouci se jiste daleko za obzor. A videli jsme mohutne lakove leskle Spuntovo koleno zavesene nad prazdnem, a take jeho ruku, pevne trimajici hmatatelne nic. Mam-li byt uprimny, v tu chvili jsem prestal verit vlastnim ocim a radsi jsem se podival, zda je nase technika v poradku. Byla. Vanderhoose byl z prave uvideneho taky cely tumpachovy. Majka neduverive mhourila oci a kroutila krkem, jako by ji vadil limec. Jen Komov byl ledove klidny a nehybny — oprel se lokty o panel pod monitory a bradu si pohodlne ulozil na propletene prsty.
Spunt mezitim uz padal k zemi. Kamenita poust se nezadrzitelne blizila, lehce se natacela kolem neviditelne osy a uz bylo jasne, kam se ta osa nori — do cerne praskliny, ktera roztinala hnedou kamenitou plan. Prasklina rostla, rozestupovala se, jeji okraj ozareny sluncem se zdal hladky a dokonale kolmy a na to, ze by snad bylo k zahlednuti jeji dno, nebylo ani pomysleni — panovala tam naprosta tma. A do te tmy se nas Spunt stremhlav zritil: obraz zmizel, Majka otocila knoflikem rozlisovace az na doraz, ale ani maximalni rozliseni neukazalo nic nez nezretelne curkovite sede prouzky svisle pretinajici obrazovku. Po chvili Spunt vyrazil pronikavy skrek a pohyb ustal. „Zabil se!“ malem jsem vykrikl hruzou. Majka mi bolestive sevrela zapesti.
Na monitorech se nejasne rysovaly nejake matne nepohyblive utvary a slyset bylo velmi zvlastni zvukovou kulisu — zblunkani, ochraptele kunkani a sykot. Z mlh se vynorila znama silueta cerne ruky a zase se ztratila. Utvary se daly do pohybu, stridaly se v pomalem sledu, kunkani a zblunkani periodicky sililo a zase utichalo… Cosi kratce zavylo a to vyti vyvolalo mnohonasobnou ozvenu. „Prepnete na infravideni,“ rozdrtil mezi zuby Komov. Majka doslova skocila po ovladacich prvcich infravideni. Obrazovka sice zesvetlala, ale ja stejne jako predtim nic konkretniho nerozlisoval.
Vsechno zaplavila fosforeskujici mlha. Pravda, tohle nebyla obycejna mlha, dala se v ni vytusit jista struktura, bylo to neco jako rez zivou tkani pri pohledu pres rozostreny mikroskop, a v teto strukturovane mlhovine se misty daly tusit svetlejsi srazeniny a shluky pulsujicich zrn; to vse jako by viselo ve vzduchu, nekdy se to docela ztracelo a pak zase vynorovalo a Spunt tim prochazel, jako by to nebylo nic realneho. Sel se sviticima rukama natazenyma pred sebe a kolem to splouchalo, sipelo, zurcelo a zvucne tikalo.
Sel dlouho a my jsme si ani neuvedomovali, ze ta struktura vybleda, rozplyva se a ze na obrazovce zustava jen mlecny svit a sotva patrny obrys roztazenych chlapcovych prstu. Az nakonec zastavil. Zjistili jsme to predevsim diky tomu, ze zvuky se prestaly priblizovat a vzdalovat. Ale byly stale stejne. Cela lavina, cely vodopad zvuku. Ochraptele hluky, basovy brum, seskrcene popiskovani…, neco stavnate kanulo a dopadalo se zvonivymi cakanci… Jemne vibrace, skripot, medene hrmeni… A nakonec klidnou mlecnou zari prostoupily temne skvrny, desitky temnych skvrn, velkych i malych; nejdriv je skoro nebylo videt, obrysy se prekreslovaly jen pomalu, ale potom se zacaly podobat cemusi duverne znamemu — az jsem si nakonec definitivne ujasnil, co to je… Bylo to naprosto vylouceno, ale ja uz se te myslenky nemohl zbavit. Lide. Desitky, stovky lidi, nejaky dav, pravidelne usporadane zastupy, videne z mirneho nadhledu… A pak se to stalo. Na pouhy zlomek okamziku se obraz dokonale vyjasnil. Ostatne — ten zlomek byl prilis kraticky na to, aby se cokoli dalo identifikovat. Hned nato se nam az do mozku zaryl zoufaly vykrik, obraz se prevratil a zmizel nadobro. Cely tenhle vyjev vsak prekryl nepricetny Komovuv rev: „Proc jste to udelala?“
Obrazovka byla neziva. Komov uz neprirozene zprima stal a zatatymi pestmi se opiral o pult. Dival se na Majku. Zdala se mi bleda, ale klidna. Take vstala a nehnute zirala Komovovi do oci. Mlcela.
„Co se stalo?“ dotazal se nejiste Vanderhoose. Taky nic nechapal.
„Bud jste nezodpovedna vytrznice, nebo…“ Komov uz se ovladl. „S okamzitou platnosti vas vylucuji ze skupiny pro kontakt. Zakazuji vam opoustet lod, vstupovat do velina a na stanoviste SAP. Bezte pryc.“
Majka stejne jako predtim nevydala ani hlasku, otocila se a odesla. Bez dlouheho otaleni a uvazovani jsem se rozbehl za ni.
„Popove!“ zastavil me ostre Komov.
Strnul jsem.
„Prosim, vyslete do Centra tento zaznam. Spesne!“
Hledel mi malem az pod sedou kuru mozkovou a ja se citil prabidne. Takoveho Komova jsem nezazil jeste nikdy. Takovyto Komov mel neoddiskutovatelne pravo narizovat, ukladat domaci vezeni a vubec potlacovat jakykoli pokus o rebelii uz v zarodku. Obaval jsem se, abych se uz v pristi vterine nerozpadl na dva kusy. Jako Spunt, slehlo mi hlavou.
Vanderhoose si odkaslal a pronesl:
„Tedy…Gennadiji. Co kdybychom to nevysilali do Centra, ale rovnou na zakladnu… Gorbovskij uz je prece na zakladne. Nebylo by lepsi postoupit posledni zpravy tam, co o tom soudite?“
Komov jeste stale propaloval ocima mou malickost. Ty oci v uzouckych strilnach mezi vicky pripominaly ledove krystalky.
„Ano, samozrejme,“ prikyvl, jako by se nic nedelo. „Kopii na zakladnu, Gorbovskemu. Dekuji za upozorneni, Jakove. A vy muzete zacit, Stasi.“
Co mi zbyvalo? Ale nelibilo se mi to ani trochu. Kdybychom nosili brigadyrky, jako to byvalo zastara, otocil bych si ji stitkem dozadu. Jenze jsem zadnou brigadyrku nemel, tak jsem se omezil jen na to, ze jsem se pri vytahovani kazety z rekorderu vyzyvave zeptal:
„A co tak strasneho se vlastne stalo? Co vam udelala?“
Komov byl zticha. Uz znovu sedel, okusoval si spodni ret a prsty bubnoval do operadla kresla. Vanderhoose roztahl licousy do vejirku a take vyckavave sledoval tazaneho.
„Zapnula reflektor,“ odpovedel mi konecne.
Nic mi nedochazelo.
