A Gorbovskij zacal:
„Za prve prijmete me uprimne diky, Gennadiji. Prohledl jsem si vase materialy a musim vam sdelit, ze je to neco naprosto vylucneho. Je to primo silene zajimave. Je to vynalezave, elegantni… bleskove…“
„Lichotite mi,“ opacil Komov usecne. „Ale…?“
„Proc ale?“ podivil se Gorbovskij. „Snad chcete rict,a‘, ne? Vetsina clenu komise se priklani k temuz nazoru. Ani se nechce verit, ze jste tak obrovsky kus prace stihli udelat za dva dny.“
„To v zadnem pripade neni moje zasluha,“ poznamenal suse Komov. „Proste priznive okolnosti, nic vic.“
„Ale ne, to nerikejte,“ namitl zive Gorbovskij. „Jiste mi nechcete vyvracet, ze jste predem vedel, s kym mate tu cest. A to neni jednoduche — predvidat. A pak — byla tu vase rozhodnost, intuice, energie…“
„Lichotite mi, Leonide Andrejevici,“ zopakoval Komov nepatrne zvysenym hlasem.
Gorbovskij chvili nerikal nic a pak se najednou docela tise zeptal: „Gennadiji, jak si predstavujete dalsi Spuntuv osud?“ Pocit, ze ted hned, neodkladne, v jedinem okamzeni, nejvyssim moznym tempem a s rezolutnosti vylucujici odpor, budu z velina vykazan, dostoupil vrcholu. Schoulil jsem se malem do klubicka a prestal jsem dychat. A Komov proste rekl:
„Spunt bude prostrednikem mezi Zemi a zdejsi civilizaci.“
„Rozumim vam,“ prikyvl Gorbovskij. „Bylo by to nadherne. Ale co kdyz ke kontaktu nedojde?“
„Leonide Andrejevici,“ oslovil Komov sveho vazeneho partnera drsne, „snad abychom zacali mluvit primo. Navrhuji, abychom nahlas zformulovali vsechno to, o cem oba uvazujem, a predevsim to, ceho se obavame. Snazim se Spunta promenit v nastroj pozemstanu. V zajmu tohoto cile se vsemi prostredky a zcela nelitostne, da- li se to tak vyjadrit, snazim obnovit v nem cloveka. Nejvetsi potiz spociva v tom, ze lidska psychika, hlavne nas vztah k vnejsimu svetu, je domorodcum, kteri Spunta vychovali, svrchovane cizi. A domorodci nas vytrvale zapuzuji, nechteji nas. Timto zakladnim postojem je skrz naskrz prosaknuto i chlapcovo vedomi. Nastesti, nebo na nestesti, jak se komu libi, ponechali ve chlapcove osobnosti tolik lidskeho, ze nam tim sami poskytli moznost pokusit se o jeho zpetne polidsteni. Situace, v niz jsme se ocitli, je bezesporu kriticka. Je to tezky konflikt a ma predstava vychodiska je riskantni, toho jsem si vedom, ale rozhodne je to konflikt resitelny. Potrebuji skutecne uz jen par dni, abych Spunta pripravil k nejdulezitejsimu kroku. Odhalim mu skutecny stav veci, osvobodim jeho podvedomi a chlapec se beze zbytku stane nasim spolupracovnikem. Vy si prece musite uvedomovat, jakou cenu pro nas takova spoluprace ma, Leonide Andrejevici… Pocitam se radou obtizi a koliznich situaci. To podvedome prani, abychom odesli, se po zjisteni, kdo vlastne je a jak se jeho zivot utvarel, muze pretavit ve zcela uvedomelou snahu ochranit pred nami svuj domov, sve zachrance a vychovatele. Mohou vzniknout i jine treci plochy. Presto jsem si jist, ze dokazeme Spunta presvedcit, jak uzitecny by pro obe nase civilizace mohl byt vztah rovnocenneho partnerstvi, a co by on z tohoto vztahu mohl po cely zivot ziskavat, aniz by nejak ohrozil zajmy kterekoli z obou stran. Ze by mohl byt na sve zcela mimoradne postaveni pysny a ze jeho dalsi zivot by byl radostny a opravdu plny…“ Komov se odmlcel. „Myslim, ze jsme povinni toto riziko podstoupit. Podobny pripad se nam uz nikdy nenaskytne. Takove je moje stanovisko, Leonide Andrejevici.“
„Chapu,“ kyvl Gorbovskij. „Znam vase teorie a jsem si vedom jejich hodnoty… Umim si predstavit, ve jmenu ceho se do tohoto rizika zenete. Jiste vsak se mnou budete souhlasit, ze zadne riziko nesmi presahnout urcitou mez. Pochopte, ze jsem od sameho pocatku byl na vasi strane. Vedel jsem, co davame vsanc, az na me kolikrat sahala hruza, ale porad jsem si rikal: Treba to vyjde! Takove perspektivy, takove moznosti…! A take jsem si myslel, ze stahnout se muzeme vzdycky. Kde by me byvalo napadlo, ze chlapec bude tak komunikabilni a ze se behem pouhych dvou dnu dostanem tak daleko.“ Gorbovskij udelal pauzu. „Jenze ke kontaktu nedojde, Gennadiji. Je treba zatroubit k ustupu.“
„Ke kontaktu dojde,“ zarputil se Komov.
„Nedojde,“ opakoval mekce, ale nalehave Gorbovskij. „Urcite uz sam moc dobre vite, ze tentokrat jsme narazili na uzavrenou civilizaci. S rozumem, ktery se uzavrel do sebe.“
„To neni uzavrenost,“ namitl Komov. „To je kvaziuzavrenost. Sterilizovali celou planetu a zjevne ji v tomto stavu umele udrzuji. Z neznameho duvodu zachranili a vychovali Spunta. A navic jsou o lidstvu velmi obstojne informovani. Tomu ja rikam kvaziuzavrenost, Leonide Andrejevici.“
„Podivejte se, Gennadiji, absolutni uzavrenost je vzdycky jisty teoreticky ideal. V praxi musi prirozene vzdy zustavat nejaka funkcni aktivita smerujici ven, dejme tomu proste hygienicka. A pokud jde o Spunta… Jsou to prirozene vsechno jen dohady, ale pokud je to civilizace dost stara, mohl se jeji humanismus posunout do roviny nepodmineneho socialniho reflexu, socialniho pudu. Dite bylo zachraneno proto, ze pro pospolitost je to prirozena potreba…“
„To vsechno je moc hezke,“ prerusil ho neprilis zdvorile Komov, „ale na dohady neni cas. Dulezite je, ze je to kvaziuzavrenost a ze skulinky pro kontakt zatim stale zustavaji. Proces eventualniho sblizeni bude ovsem zdlouhavy. Budeme potrebovat nepomerne vic casu nez na navazani normalnich svazku s doposud znamymi civilizacemi otevreneho typu… Ne, Leonide Andrejevici, o tom vsem uz jsem uvazoval a vy sam jiste chapete, ze jste mi nerekl nic noveho. V tomto okamziku jsou tu jen nase dva protichudne nazory — nic min a nic vic. Vy navrhujete, abychom to rovnou vzdali, kdezto ja hodlam tuto jedinou sanci vytezit az do dna.“
„Gennadiji, nejsem sam, kdo si mysli, ze ke kontaktu nedojde,“ rekl tise Gorbovskij.
„A kdopak jeste?“ otazal se Komov s lehkou ironii. „August Johann Maria Bader?“
„Ne, nejen Bader. Uprimne receno jsem si jeden trumf nechal v rukave, Gennadiji… Copak vas jeste ani nenapadlo, ze Sura Semjonov nesmazal palubni denik na planete, ale uz ve vesmiru — ne proto, ze videl inteligentni nestvury, ale proto, ze byl uz na obezne draze napaden a dospel k zaveru, ze na planete zije vysoce rozvinuta agresivni civilizace? Nas to napadlo. Samozrejme ne hned — nejdriv jsme stejne jako vy vyvodili spravne zavery z nespravnych predpokladu. Ale jakmile nam v hlave vzklicila tato myslenka, jeste jednou jsme dukladne prosmejdili prostor kolem cele planety. Asi pred dvema hodinami prisla zprava, ze byl konecne objeven.“ Gorbovskij umlkl.
Musel jsem vynalozit primo titanske usili, abych nezarval: „Kdo?! No tak kdo byl nalezen?“ Gorbovskij podle meho nazoru na takovou reakci cekal. Ale nedockal se. Komov mlcel jako zarezany. A Gorbovskij byl nucen pokracovat.
„Je skvele maskovany. Pohlcuje prakticky veskere druhy zareni. Kdybychom se po nem nepidili, nikdy bychom ho nenasli, a to jsme uplatnili prevratnou novinku — uz mi to tu vysvetlovali, jenze ja stejne nicemu nerozumel — nejaky vakuovy koncentrator. Kazdopadne jsme ho nejak vyhmatli a prihakovali se k nemu jako pirati. Je to automaticky satelit, neco jako ozbrojeny strazny. Podle nekterych konstrukcnich reseni lze usuzovat, ze ho tu instalovali Poutnici. Uz davno, pred statisiciletimi. Nastesti pro ucastniky projektu Archa nesl jen dve mobilni naloze. Prvni byla odpalena uz v prehistorickych dobach a my se nejspis nikdy nedovime, kdo byl ten nestastnik. No a tu druhou slizli chudaci Semjonovovi. Poutnici povazovali tuto planetu za zakazanou, jine vysvetleni nemam. Muzete se ptat proc. Ve svetle toho, co vime, se nabizi jedina odpoved: z vlastni zkusenosti pochopili, ze mistni civilizace je nekomunikabilni, navic uzavrena a kontakt, ktery by byl vnucen, by pro ni mohl znamenat dramaticke otresy. Kdyby na me strane byl jen August Johann Maria Bader… Pokud si dobre vzpominam, vzdy jste se o Poutnicich vyslovoval s velkou uctou, Gennadiji.“ Gorbovskij znovu umlkl. „Nejde ovsem jen o to. I kdybychom bez ohledu na rozhodnuti Poutniku zkusili za stejnych okolnosti tuto uzavrenou komunitu velmi opatrne a velmi postupne otevrit… V nejhorsim pripade by se nase negativni zkusenosti rozhojnily o jeste jednu. Postavili bychom tu nejakou vystraznou znacku a odporouceli se. Byla by to zalezitost jen dvou nasich civilizaci… Jenze ted se mezi dvema civilizacemi jako mezi perlikem a kovadlinou ocitla treti, a za tu treti, respektive za jejiho predstavitele, kteremu rikame Spunt, neseme jiz nekolik dni plnou odpovednost, Gennadiji.“
Uslysel jsem, jak Komov znicene vydechl, a nastalo dlouhe ticho. Kdyz se konecne rozpovidal znovu, hlas mel velmi neobvykly, nejak nalomeny. Rozpovidal se o Poutnicich — nejdriv se divil tomu, jak se mohli dopustit takove nepredlozenosti, jako je instalace podobneho automatickeho vrahouna, ale sam si hned vzpomnel na neprime dukazy, ktere svedcily o zvyku Poutniku putovat vesmirem vzdy v celych eskadrach, coz znamena, ze kazdy osamely hvezdolet zakonite povazuji za automatickou sondu. Neodpustil si take poznamku, ze i na Zemi je nacase, aby skoncila ta pulstoleta barbarska epocha samotarskych letu volneho pruzkumu — prinasi to prilis mnoho obeti, prilis malo uzitku a spousty trapnych omylu. „To ano,“ souhlasil Gorbovskij, „uz jsem na to taky myslel.“ Pak Komov pripomnel radu pripadu, kdy zahadne mizely automaticke kosmolety smerujici k nekterym neznamym planetam. „Porad jsme se nemohli dostat k tomu, abychom si na ty zahady poradne posvitili — a vida, ted je muzem videt ve zcela novem svetle.“
„Skutecne!“ zaradoval se Gorbovskij. „Velmi zajimava myslenka.“ S chuti si popovidali o te strazni druzici, podivili se, jak je mozne, ze nesla jen dve naloze, pokusili se alespon zhruba odhadnout, jake z tohoto pohledu
