„Ano.“
„Dobre, tak dekuju. Sestavte strucnou odpoved, ze zarizeni zatim nepotrebujeme, a podepiste to mym jmenem. A ze az bude treba, znovu si pozadame.“
„Dobre,“ prikyvl jsem jeste jednou a sel po svych. Splnil jsem Komovuv ukol a rozhodl se, ze se zajdu podivat na Majku. Cela nasupena snazive tocila ovladacimi prvky. Pokud jsem tomu spravne porozumel, cvicila si navadeni dela na rozptylene cile. „Je to beznadej,“ klesly ji ruce na kolena, sotva me zaregistrovala. „Kdyz po nas plivnou vsichni najednou, mame po starostech. Neda se to stihnout.“
„Za prve se da zvetsit aktivni uhel niceni,“ prilil jsem ji optimismu do zil. „Brizance se sice dost podstatne snizi, zato obsahnes ctvrt obzoru jednou ranou, zvlast pri techhle vzdalenostech… A za druhe: Copak ty veris, ze by tady po nas nekdo plival?“
„A ty?“
„Podle me to na takove veci moc nevypada…“
„Tak proc tu sedim, kdyz to na to nevypada?“
Posadil jsem se na podlahu vedle jejiho kresla.
„Uprimne receno nevim,“ priznal jsem se, „ale v pozorovani stejne musime pokracovat. Kdyz uz se jednou ukazalo, ze planeta je biologicky aktivni, je treba drzet se instrukci. Tim spis, ze strazniho pruzkumnika vypustit nesmime…“
„Je ti ho lito?“ zeptala se znicehonic Majka.
„Nevim,“ zavahal jsem. „Proc lito. Je mi spis trochu na mdloby. Ale litost? Proc bych ho podle tebe mel litovat? Je zivy, zvidavy… A rozhodne neni k politovani.“
„To jsem na mysli nemela. Nevim, jak bych ti to rekla… Kdyz jsem to tak poslouchala a sledovala, jak s nim zachazi Komov, bral me vztek. Ten chlap na chudaka kluka uplne kasle, je mu jedno, ze je to jeste dite…“
„Pockej, jak to myslis, ze na nej kasle? Komov musi navazat kontakt, musi dodrzovat urcitou strategii… Nerikej mi, ze nechapes, ze bez Spunta kontaktu nedosahnem…“
„Chapu… A z toho je mi asi tak mizerne. Spunt prece o domorodcich nic nevi… Je to slepy nastroj!“
„No, to bych nerekl,“ zapochyboval jsem. „Myslim si, ze jsi zbytecne sentimentalni. Tim spis, ze on uz neni clovek. Je to domorodec. A my se snazime najit s nim spolecny jazyk. Abychom to dokazali, je treba prekonat nektere prekazky, rozlustit jiste rebusy… A k takovym ukolum musi clovek pristupovat strizlive a s chladnou hlavou. City jsou tu k nicemu. Nema smysl si neco namlouvat — on k nam taky zadnou lasku nechova. A ani chovat nemuze. Protoze co je to vlastne kontakt? Kontakt je stretem dvou strategii!“
„Paneboze!“ nakrcila opovrzlive nosik. „To jsou mi ale nudne zvasty. Proc tak kozene? Ty snad opravdu udelas nejlip, kdyz budes jen sestavovat programy. Kybertechniku!“
Neurazil jsem se. Videl jsem, ze Majka nema zadne podstatne namitky v zaloze a taky jsem citil, ze se uprimne trapi.
„Tebe zase pronasleduji nejake predtuchy, vid,“ rekl jsem. „Jenze stejne jako my si prece musis uvedomovat, ze Spunt je nase jedina nitka, ktera nas spojuje s tou neviditelnou spolecnosti. Kdyz se Spuntovi nebudeme libit, kdyz si ho neziskame…“
„No prave,“ prerusila me. „Presne o tohle mi jde. At si Komov rika a podnika, co chce, vzdycky z toho na povrch leze jeho jediny zajem — kontakt! Vse obetujme ve jmenu velkeho cile — vertikalniho pokroku!“
„A jak by se tedy podle tebe mel chovat?“ zeptal jsem se.
Trhla ramenem.
„Nevim. Treba by to snad mohl zkusit tak, jako to dela Jakov… Ten je v kazdem pripade jediny z vas tri, ktery se Spuntem mluvi aspon trochu lidsky.“
„Nezlob se na me,“ zareagoval jsem dost dotcene, „ale kontakt na licousove urovni, to je snad…“
Nedomluvil jsem, ona taky nic nerikala a meli jsme jeden na druheho peknou pifku. Majka s prehnanou pili a dukladnosti kroutila knofliky a cmarala cernym krizem po zasnezenych tesacich horskeho hrebene.
„Kruci tak uz se priznej,“ zautocil jsem znovu. „Ty snad ani nechces, aby se kontakt podaril!“
„Ale chci, proc bych nechtela,“ namitla bez spetky entuziasmu. „Prece jsi videl, jak me potesilo, kdyz jsme poprve pochopili co a jak… Ale kdyz jsem potom poslouchala ty vase hovory se Spuntem… nevim nevim. Mozna je to proto, ze jsem jeste nikdy u zadneho kontaktu nebyla… Vsechno jsem si to predstavovala jinak.“
„Ne,“ nesouhlasil jsem s ni. „O to ted nejde. Ja uz asi tusim, co se v tobe odehrava. Ty si proste nedas vzit, ze je to clovek…“
„To uz jsi rikal.“
„Ale ne, nech me domluvit Ty si pro sebe porad zduraznujes to, co je v nem lidske. Tak ho jednou zkus brat z druhe strany. A to klidne ponecham stranou jeho mimikry, fantomy a kdovico jeste — co ma s nami spolecneho? Do jiste miry snad vnejsi podobu, vzprimenou chuzi… Dejme tomu hlasivky… A dal? Dokonce i svalstvo ma vyvinute po svem, prestoze by se mohlo zdat, ze to je zalezitost genetiky. Tebe proste mate, ze umi mluvit… O tom neni sporu, mluvi bajecne… Jenze ty si porad neuvedomujes, ze prave to ho nam spis vzdaluje! Nikdo z lidi neni schopen naucit se mluvit behem ctyr hodin. A on pritom nezvladl jen beznou slovni zasobu, ale i intonaci, vyslovnost, frazeologii… Je to stvura, abys vedela! A ne clovek. Je to mistrovsky padelek! Jen si to uvedom: Pamatovat si, co se s tebou delo v kojeneckem veku, a mozna — kdo to muze vedet — i v prenatalnim stavu, v lune matcine… Copak to je lidske? Videla jsi nekdy androidy? Samozrejme ne, kdezto ja je videl!“
„No a co?“ odsekla ponure.
„Co, co! To, ze teoreticky idealni android muze byt postaven jedine na bazi cloveka. Bude to supermyslitel, supersilak, supercitliva duse, supercokoli vcetne supercloveka jako takoveho — ale clovek to nebude…“
„Jestli se nemylim, chtel bys mi tu navykladat, ze si ho domorodci prestaveli na androidniho robota, ze?“ ironizovala Majka.
„Ale ne!“ zvolal jsem temer v zoufalstvi. „Jen te chci presvedcit, ze vse lidske je v nem nahodile, je to proste vlastnost vychoziho materialu… a ze proto neni treba propadat sentimentalnim splinum. Predstav si to tak, ze vyjednavas s temi barevnymi obrklacky za obzorem…“
Majka me najednou chytila za rameno a polohlasne upozornila:
„Divej, on se vraci.“
Prizvedl jsem se ze zeme a pohledl na obrazovku. Od baziny rovnou k lodi rychle komihaje nohama pelasila zkrivena postavicka. Po zemi pred Spuntem se zmital kratky cernofialovy stin, spinava kstice rozstrikovala rysave odlesky. Spechal. Dlouhyma rukama tiskl k brichu cosi jako velky pleteny kos vrchovate naplneny kamenim. Musel byt priserne tezky.
Majka stiskla tlacitko interkomu.
„Komove, tady stanoviste SAP. Spunt se blizi.“
„Rozumim,“ ozval se ihned Komov. „Jakove, na misto… Popove, vy Glumovovou nahradite na stanovisti SAP! Majo, do jidelny!“
Neochotne vstala.
„Jen bez, bez,“ pobizel jsem ji skodolibe. „A prohlidni si ho pekne zblizka, ty nadobo zalu!“
Prskla jako kocka a zmizela. Posadil jsem se na jeji misto. Spunt uz byl docela blizko. Zpomalil krok, zadival se na lod a ve mne stejne jako poprve vyklicil dojem, ze se mi diva primo do oci.
Tentokrat jsem to sledoval od sameho pocatku — nad hrebenem, na sedofialovem nebi najednou z niceho vznikla ta obludna tykadla obludneho hmyzu — jako by je nekdo vyvolal z nebyti. Stejne jako predtim se velebne prohybala, zachvivala, chvilemi taky zkracovala. Napocital jsem jich sest.
„Stanoviste SAP!“ ozval se Komov. „Kolik je na obzoru kniru?“
„Sest!“ hlasil jsem. „Tri bile, dva cervene a jeden zeleny.“
„Tak vidite, Jakove,“ rekl Komov, „je v tom prisna zakonitost. Tykadla vyletnou k nebi, jen kdyz jde Spunt k nam.“
Vanderhooseho tlumeny hlas opacil:
„Sklanim se pred vasi jasnozrivosti, Gennadiji, ale i presto prozatim povazuji sluzbu na SAP za nevyhnutelnou.“
„Na to mate pravo,“ konstatoval suse Komov. „Majo, vy se posadte sem…!“
Ohlasil jsem:
„Spunt mi zmizel v mrtvem prostoru. Tahne s sebou obrovskou lykovou mosnu se sutry.“
„Rozumim,“ odpovedel Komov. „Tak se pripravime, kolegove.“
Byl jsem razem jedno velke ucho a o to vic jsem sebou skubl, kdyz z interkomu zahrmel rozsypavy rachot.
