A zacal mu vysvetlovat, co jsou to kyberneticke stroje. Bylo pro me velice tezke usuzovat na podstatu jeho dusevnich pochodu. Kdybychom mohli vychazet z predpokladu, ze takova hnuti jsou vyjadrovana telesnou aktivitou, vypadalo to na to, ze je temer omracen. Zmital se po jidelne jako kocour Toma Sawyera, ktery si lokl zaludecniho likeru. Kdyz mu Komov objasnil, proc se mi kyberi nedaji povazovat za zive ani za mrtve, vyskrabal se na strop a vysilene se tam zavesil, prisaty k plastikove plose chodidly i dlanemi. Sdeleni o mamutich strojich, ktere premysleji rychleji nez lide, pocitaji rychleji nez lide, zkroutilo Spunta do koblizku, pak ho zase rozvinulo, vymrstilo z jidelny na chodbu a zase ho vratilo zpet k nasim noham, celeho zmuceneho, funiciho, zoufale se pitvoriciho a priserne koulejiciho ohromnyma temnyma ocima. Nikdy driv a nikdy potom jsem nemel prilezitost setkat se s pozornejsim posluchacem. Smaragdova kontrolka na panelu zarila jako kocici oko a Komov mluvil a mluvil, vyjadroval se v presnych, jasnych a na nejvyssi miru prostych vetach, hovoril skoro bezbarvym plynulym hlasem a jen cas od casu do sveho projevu vsouval vejicky typu „Podrobneji si o tom pohovorime pozdeji“ nebo „Ve skutecnosti je to mnohem slozitejsi a zajimavejsi, ale ty bohuzel zatim nevis, co je to hemostatika'.
Sotva skoncil, Spunt skocil do kresla, objal si dlouhyma zilnatyma rukama ramena a zeptal se:
„A dalo by se to udelat tak, abych mluvil a kyberi me poslouchali?“
„To uz jsi udelal,“ ujistil jsem ho.
Nezvucne jako stin dohmatl rukama na stul az prede me.
„Kdy?“
„Skakal jsi pred nimi a ten nejvetsi — rikame mu Tom — se zastavoval a ptal se te, jake mas pro nej pokyny.“
„A proc jsem neslysel otazku?“
„Videl jsi ji. Vzpominas, jak se na nem rozsvecelo cervene svetlo? To byla otazka. Tom ji pokladal po svem.“
Spunt se prelil na podlahu.
„Fenomenalni!“ zasevelil tichounce mym hlasem. „To je hra. Fenomenalni hra. Ssspacicek!“
„Co znamena to spacicek?“ zeptal se Komov.
„Nevim,“ odbyl ho netrpelive Spunt. „Proste slovo. Prijemne se to vyslovuje. Sssicilska zezulka. Ssspacicek.“
„A odkud ta slova znas?“
„Vzpominam si. Dva velci laskavi lide. Mnohem vetsi nez vy… Bim-bam-bram-boracka. Ssspacicek. Cizci v cocce. Mar-ri, Mar-ri. Cizek chce papat.“
Tentokrat mi zacal po zadech behat mraz temer nefalsovany, Vanderhoose zbledl, licousy mu zplihly, a Spunt vykrikoval sytym barytonem dalsi a dalsi slova: Stacilo zavrit oci, a pred nasim vnitrnim zrakem vyvstaval obraz mohutneho muze plneho krve a radosti ze zivota, neohrozeneho, silneho a vlidneho… Pak se ton chlapcova hlasu poznenahlu promenil a on tichounce a s nevyslovnou nehou zavrkal:
„Kocinko moje, vlastovicko…“ A k tomu laskavym zenskym hlasem: „Zvonecku! Zase mame mokrou plinku…“
Umlkl a cvrnkl se do nosu.
„A tohle vsechno si pamatujes?“ zeptal se s potlacovanym rozechvenim Komov.
„Samo sebou,“ opacil Spunt Komovovym hlasem. „Copak ty si vsechno nepamatujes?“
„Ne,“ priznal se Komov.
„To proto, ze nepremyslis tak jako ja,“ prohlasil presvedcene Spunt. „Ja si pamatuju vsechno. To, co se kolem me nekdy delo, uz nikdy nezapomenu. A kdyz se mi nekdy zda, ze neco zapominam, staci si poradne popremyslet, a zase to vim. Kdyby te o mne zajimalo tohle, tak ti to pak reknu. Ale ted mi odpovez. Co je nahore? Vcera jsi rikal, ze hvezdy. Co je to hvezdy? Shora pada voda. Nekdy nechci, a stejne pada. Odkud se bere? Kde se berou lode? Je to moc otazek, moc jsem premyslel. A odpovedi je tolik, ze nicemu nerozumim. Vlastne ne, to ne. Je mnoho odpovedi, a vsechny jsou jedna s druhou spojeny, jako listi…“ Shrabl sve listi na podlaze do rozcepyrene hromadky. „Jedna druhou zakryvaji, jedna druhe prekazeji. Odpovis mi?“
Komov tedy mluvil dal a Spunt se zase zmital a trasl vzrusenim. Vsechno se mi pred ocima jen mihalo, tak jsem je zamhouril a zkusil zauvazovat, jak je mozne, ze domorodci Spuntovi nevysvetlili ani tak zakladni veci; a jak ho dokazali zmanipulovat tak, ze nemel nejmensi tuseni o jejich existenci; a jak to Spunt dela, ze si tak presne pamatuje vsechno to, co musel slyset jako kojenec; a jak je to ve skutecnosti vlastne priserne — hlavne to, ze nicemu ze zapamatovaneho vubec nerozumi.
Vtom Komov umlkl, do nosu me uderil ostry cpavkovy pach a ja oci otevrel. Spunt v jidelne nebyl, nad hrsti rozsypaneho listi uz jen rychle tal slaby, uplne pruhledny fantom. V dalce slabe mlaskla blana prulezu. Majcin hlas v interkomu se znepokojene otazal:
„Kam to pelasil? Stalo se neco?“
Pohledl jsem na Komova. Ten si sustive mnul ruce a ve spokojenem zamysleni se usmival.
„Taktak…,“ zabrucel nakonec. „Moc pekne se nam to rysuje… Majo!“ zavolal. „Co ty kniry, neobjevily se zase?“
„Osm kousku,“ hlasila Majka. „Teprve ted se ztratily, jinak za hrebenem trcely celou dobu, a barevne — zlute, zelene… Poridila jsem nekolik snimku.“
„Sikovna holka,“ pochvalil ji Komov. „A muzete si laskave zapsat za usi, ze pri dalsim setkani u toho rozhodne budete i vy… Jakove, sbalte vsechny registrogramy a pujdeme s nimi ke mne. A vy, Stasi…“ Vstal, zamiril do kouta, kde stal velky palubni blok videografu. „Tady mate kazetu, Stasi, a jako vsechny tyhle veci to odeslete spesnym impulsem rovnou do Centra. Kopii si nechame, musime ji radne analyzovat… Nekde jsem tu videl projektor. Myslim, ze mame k dobru takove tri ctyri hodiny, pak prijde znovu… Aha, jeste neco. Stasi, prohlidnete vsechno, co doslo. A vyhrabejte z toho radiogramy, ktere stoji za rec. To znamena z Centra nebo ze zakladny, a pak osobne od Gorbovskeho ci Mbogy.“
„O to uz jste me zadal,“ rekl jsem a povstal. „Musite si jeste promluvit s Michailem Albertovicem.“
„Ach ano,“ Komov se zatvaril provinile. „Vite, Stasi, ono to sice nebude presne podle predpisu… ale udelejte neco pro me a odvysilejte to rovnou dvema kanaly — nejen primo do Centra, i na zakladnu, jako duverne sdeleni pro Sidorova… Na mou odpovednost!“
„Vystacil bych si i se svou!“ zavrcel jsem u dveri.
Prisel jsem do velina, zasunul kazetu do automatu, zapnul vysilani a sel prohlizet radiogramy. Tentokrat jich nebylo mnoho, pouhe tri, Centrum uz asi prijalo prislusna opatreni. Jeden radiogram byl urcite z VCI a obsahoval pouze cislice, pismena recke abecedy a pak nejake znaky, ktere jsem znal jen diky tomu, ze jsem u vysilacky taky serizoval tiskarnu.
Druhy radiogram dorazil z Centra. Bader znovu nalehave pozadoval predbezne zavery o dalsich potencialnich oblastech vyskytu domorodcu, tazal se na mozne typy ocekavanych kontaktu podle Bjulovovy klasifikacni tabulky a tak podobne.
Posledni prisel ze zakladny. Od Sidorova. Ten se oficialne dotazoval, v jakem poradi ma do zony kontaktu vysilat objednane zarizeni. Zamyslel jsem se a usoudil jsem, ze prvni radiogram bude pro Komova zrejme nejdulezitejsi, ze nepredat treti by bylo vuci Michailu Albertovici proste nevkusne a ze Bader zatim muze klidne polezet. Jakepak ted predbezne zavery!
Za pul hodiny automat zapipal konec vysilani. Vyjmul jsem kazetu ven, vzal dve karticky s dulezitymi radiogramy a rozbehl se za Komovem. Kdyz jsem vstoupil, Komov s Vanderhoosem sedeli u projektoru. Po obrazovce dopredu dozadu jako blesk poletoval Spunt a v pozadi bylo videt nase napjate obliceje. Vanderhoose se na obrazovku malem prilepil a licousy si tiskl v prstech.
„Vidite to prudke zvyseni teploty? Az na triactyricet stupnu… A ted si vsimete encefalogramu, Gennadiji… Tady, Petersova vlna, uz je to tu zas…“
Na stole pred sebou mel role registrogramu z naseho diagnosteru, mnozstvi dalsich roli se povalovalo po podlaze a na luzku.
„Aha…,“ odtusil temer nepritomne Komov a jel ukazovakem po registrogramu. „Aha… Okamzik, a copak jsme to meli tady?“ zastavil projektor, otocil se pro jednu z pohozenych roli — a zahledl me. „Ano?“ otazal se s nelibosti.
Polozil jsem pred nej radiogramy.
„Co je to?“ zmenil se ve ztelesnenou netrpelivost. „Ach tak…“ prebehl radiogram z Informatoria ocima, usklibl se a odhodil karticku stranou. „To prece neni ono… Ackoli, jak oni mohou vedet…“ Potom pohledl na karticku se vzkazem od Sidorova a zvedl ke mne oci. „Odeslal jste mi to?“
