„Kolem sesti set metru.“
„No nazdar!“
Vanderhoose vyskocil jako certik a stiskl dve tlacitka najednou — vnejsi havarijni vyzvu VSICHNI OKAMZITE ZPET NA PALUBU a vnitrni signal VSICHNI OKAMZITE DO VELINA. Pak se otocil ke mne a nezvykle usecnym hlasem prikazal:
„Stasi! Poklusem na stanoviste SAP. Pridove PMD uved do stavu plne pohotovosti. Sed tam a cekej. Bez povelu nic nepodnikej!“
Vybehl jsem do chodby. Za dvermi se ozyvalo pridusene sekane zvoneni poplachu. Proti mne uz se ritila Majka a v behu si natahovala vetrovku. Byla obuta jen v domacich pantoflich naboso.
„Co se stalo?“ ptala se me rozespale sipavym hlasem uz na dalku.
Mavl jsem rukou a sjel po strmych schudcich do strediska aktivnich prostredku. Zmocnil se me takovy lehce zimnicny stav, ale vcelku jsem si pripadal dost klidny. V jistem smyslu se me dokonce zmocnovala pycha — situace, ktera se zatim jen lehce nacrtavala, se zdala byt vzacne dramaticka. Ci prinejmensim natolik dramaticky vzacna, ze to asi bylo poprve od vzniku nasi lodi, kdy do SAP vubec nekdo zasel — samozrejme s vyjimkou pozemniho personalu na kosmodromech, ktere provadeji preventivni prohlidky automatiky.
Zaboril jsem se do kresla, zapnul panoramatickou obrazovku, odpojil jsem automatiku PMD a predevsim zablokoval zadovy aparat, abych v tom blazinci nahodou nepalil pod lod. Potom jsem se chopil ovladacu rucniho zamerovace a po krajine na monitoru se zacal pomalu posouvat tenky cerny kriz — preskrtl tesakovity ledovec, prebrodil mlhovinovou kasi nad mocalem, na chvilicku ukrizoval Komova, ktery stal zady k nam a v zari pestrobarevnych zablesku nebeskych varhan se dival k horam… Musime se dostat jeste trochu vys. Tady je, cerny, roztreseny, naprosto neskutecny. A vedle dalsi, o neco kratsi, ale roste primo pred ocima, natahuje se a taky se prohyba… Propanajana, jak tohle asi delaji? Kdyz si jen clovek uvedomi, kolik to vyzaduje energie, a jaky na to musi byt material! Takova podivana se cloveku hned tak nenaskytne… Ted to vypadalo, jako by se za horami ukryval zrudny svab a vystrcil odtud vousy. Provedl jsem hrube nastaveni uhlu dopadu a nastavil zamerovaci kriz tak, abych jedinou salvou zasahl oba cile. Stacilo uz jen seslapnout pedal…
„Stanoviste SAP!“ houkl Vanderhoose
„Zde!“
„Pripraven?“
„Pripraven!“
Rekl bych, ze nam to znelo ohromne vojacky.
„Vidis oba cile?“ zeptal se uz obycejnym hlasem kapitan.
„Ano. Dostanu je oba jedinym impulsem.“
„Tak pozor. Ctyricet stupnu na vychod je treti cil.“
Podival jsem se tim smerem, a opravdu, v salebnem polosvitu polarni zare se prohybal a trepotal jeste jeden obrovity hmyzi knir. To se mi ani trochu nechtelo libit. Stihnu to, nebo ne? Zbytecne starosti — ja to proste musim stihnout… V duchu jsem si prehral, jak spoustim impuls a pak dvema bleskurychlymi pohyby otacim delo proti tretimu cili. Jasne, to stihnu.
„Treti cil vidim,“ hlasil jsem Vanderhoosemu.
„Vyborne,“ pochvalil me kapitan. „Ale to ti povidam, zachovat chladnou hlavu. A palit jen na muj povel!“
„Rozkazu jsem rozumel!“ broukl jsem.
Byl jsem si jasne vedom toho, ze pokud po nasi lodi prasknou nejakym tim… zakrivovacem prostoru, tak uz se nejakeho povelu tezko dockam. Nemohl jsem se ubranit jemnemu trasu. Bolestive jsem si stiskl dlane, abych se jeste vzchopil. Letmo jsem se podival, jak je na tom Komov. Komov na tom byl vic nez obstojne. Opet zaujal puvodni posez a k obrim knirum byl otocen bokem. Razem jsem se uklidnil, uz proto, ze jsem vedle xenopsychologa konecne objevil drobouckou cernou postavicku. Az se mi udelalo mdlo.
Co to se mnou najednou je? Mam ja nejake duvody pro takovou paniku? No boze, tak vystrcili kniry… Jsou to radske kniry, vsechna cest, ja bych rekl kniry primo ohromujicich rozmeru. Jenze nejspis to nebudou zadne kniry, nybrz neco jako anteny. Mozna nas proste pozoruji. My pozorujeme je a oni nas. Presneji receno nesleduji nas, ale predevsim sveho odchovance Pierra Alexandrovice Semjonova — jak se mu tu mezi nami vede a zda mu nahodou neublizujem.
Mam-li byt uprimny, tak tohle protimeteoricke delo je strasliva zbran a tady bych ho rozhodne pouzil jen velmi nerad. Jedna vec je srovnat se zemi nejake skalisko, kdyz je treba vycistit a upravit pristavaci plochu, nebo dejme tomu zavalit horskou soutesku a vytvorit tak umely vodojem, a neco docela jineho spustit palbu proti zivemu cili… Certvi, jestli uz se PMD nekdy uzilo jako obranneho prostredku. Nejspis ano. Je znam kuprikladu pripad, uz si presne nevzpominam, kde se to stalo, kdy nakladni automat ztratil ovladatelnost, ritil se primo na zakladnu a nezbylo nez ho odpalit. Pokud me pamet neklame, vysetroval se sveho casu jeste jeden incident: na jakesi biologicky aktivni planete byla pruzkumna lod „vystavena soustredenemu, nezvladnutelnemu vlivu biosfery“. Tedy — jestli opravdu byla necemu takovemu vystavena nebo ne, to se podnes neprokazalo, ale kapitan dospel k zaveru, ze tomu tak je a vypalil z pridoveho dela. Spalil pod sebou vsechno od obzoru k obzoru, takze prizvani experti pri vysetrovani jen bezradne krcili rameny. Z jejich zaveru kazdopadne vyplynulo, ze nejlepsi bude, kdyz si ten kapitan dost dlouho nezaleta… Neni divu — PMD je desivy obranny prostredek. Krajni prostredek. Abych takovymto trudnym uvaham nejak unikl, provedl jsem zamery cilu a vypocital jejich vysku a prumer. Vzdalene byly ctrnact a pul a sestnact kilometru, vysoke pet set a sedm set metru, hodnoty prumeru byly u obou objektu zhruba stejne — u zakladny asi padesat metru, na samem konecku tykadla mene nez metr. A vsechna tri — tedy i to posledni — byla opravdu kloubnata jako bambusove tyce. Taky se mi zdalo, ze na jejich povrchu rozeznavam nejaky pohyb smerujici zdola vzhuru, takova peristaltika to byla, ale mozna slo jen o hru nebeskeho svetla. Pokusil jsem se zhodnotit vlastnosti materialu, z nehoz by se dalo neco podobneho vyrobit — a dospel jsem k ocividnym nesmyslum. Kdybych je tak mohl poradne prohmatat lokatorem, nebo vyslat strazniho pruzkumnika pro vzorek, jenze to bohuzel nejde. Zatim se nevi, jak by objekty na takovy zajem reagovaly. A taky to neni dulezite. Dulezite je, ze ta mistni civilizace je s nejvetsi pravdepodobnosti technologicka. Vysoce vyvinuta. Coz jsme take meli dokazat. Jasne neni jen to, z jakeho duvodu se zahrabali pod zem, proc ponechali svou planetu napospas vlade tmy, prazdna a ticha. Ackoli, kazda civilizace prece muze mit, a ma, o komfortu a pohodli vlastni predstavy. Treba takova Tagora.
„Stanoviste SAP!“ zajecel mi tesne u ucha Vanderhoose, az jsem nadskocil. „Jak vidite cile?“
„Cile vidim…,“ zareagoval jsem automaticky, ale okamzite jsem se zarazil — kniry nad pohorim byly fuc. „Cile zmizely,“ konstatoval jsem skleslym hlasem.
„My tam chrapeme, co, stanoviste SAP!“
„Nechrapeme… Jeste ted tu byly, videl jsem je na vlastni oci…“
„A copak jsi na ty vlastni oci videl?“ otazal se jizlivy Vanderhoose
„Cile. Tri cile.“
„A dal?“
„No… ted tam nejsou.“
„Hm…,“ odtusil kapitan. „Ale ztratily se divne, co o tom soudis?“
„To ano,“ souhlasil jsem vdecne. „Moc divne. Byly tam, a najednou jsou pryc.“
„Komov se vraci,“ oznamil Vanderhoose. „Uvidime, treba z toho bude moudrejsi nez my.“
Opravdu, Komov oveseny pouzdry se trochu prkennym krokem — musely mu z toho dlouheho sezeni pekne natect a zdrevenet nohy — vracel zpet k lodi. Tu a tam se jeste otocil, dalo se predpokladat, ze se tak louci s Pierrem Alexandrovicem, ale samotneho Pierra Alexandrovice videt nebylo.
„Konec poplachu! Vseho nech, ty nase kuchynko a uhanej ke sporaku. Uvar mu neco horkeho a posilujiciho, bude urcite promrzly jak rampouch. Jestli se nemylim, hlas mel pri poslednim spojeni spokojeny, co o tom soudis, Majko?“
Bleskove jsem se presunul do kuchyne a zacal spesne pripravovat vitaminovy punc, kavu a lehkou presnidavku. Moc jsem se bal, abych neprisel treba jen o jedine slovo, ktere Komov vypusti z ust. Kdyz jsem vsak doklusal se servirovacim stolkem pred sebou do velina, Komov jeste nic nerikal. Stal u stolu, energicky si trel zkrehle tvare, na stole pred nim lezela nejvetsi a nejpodrobnejsi mapa cele nasi oblasti a Majka mu ukazovala mista, odkud se vysunuly knirove anteny.
„Ale nic tam neni, na to bych prisahala!“ tvrdila rozcilene Majka. „Promrzle skaly, stometrove kanony, vulkanicke propasti, ale ani stin neceho ziveho. Proletala jsem nad temi misty stokrat. Nenajdete tam ani kericek.“
