ER-2, Komov — Centrum, Gorbovskemu. Dekuji za lichotivy navrh, nepovazuji se za opravnena odtrhovat vas od dulezitejsich zalezitosti, veskere novinky budu sdelovat neprodlene.
ER-2, Komov — Centrum, Baderovi. Okolnosti me nuti vzdat se funkce hlavniho xenologa projektu Archa. Doporucuji Amiredzibiho.
ER-2, Komov — Evropske tiskove stredisko, Dombinimu. Pritomnost vaseho vedeckeho komentatora zde povazuji za predcasnou. Jako zdroj informaci doporucuji primo Centrum, Komisi pro kontakty.
A tak dale a tak podobne. Asi pet radiogramu putovalo do Centralniho informatoria. Jejich obsah mi byl spanelskou vesnici.
Kdyz jsem byl v nejlepsim, zacvrcel desifrator.
„Odkud to je,“ zeptal se pres rameno z druheho konce velina Komov. Stal vedle Majky a sledoval panoramatickou obrazovku.
„Centrum, historicke oddeleni,“ precetl jsem.
„Aha, no konecne,“ ozil Komov a zamiril ke mne. „Ctete dal.“
„Projekt Archa, Vanderhoosemu, Komovovi. Informace. Lod, kterou jste objevili, registracni cislo to a to, byla identifikovana jako expedicni hvezdolet Pelikan. Domovsky pristav Deimos, startoval 2. ledna 33 k volnemu pruzkumu v zone C. Posledni zaznamenana zprava je ze 6. kvetna 34 z oblasti Stin. Posadka: Marie-Louisa Semjonovova, Alexandr Pavlovic Semjonov. 21. dubna 33 pribyl cestujici: Pierre Alexandrovic Semjonov. Archiv.
Bylo tam jeste neco, ale Komov za mymi zady se rozesmal a ja se k nemu uzasle otocil. Komov se chechtal, Komov zaril.
„Presne tohle jsem si myslel!“ prohlasil s tezko potlacovanou prevahou a my na nej zirali s otevrenymi hubami. „Buh je mi svedkem, ze jsem si to myslel! Je to clovek! Rozumite, mladezi?! Clovek!“
Kapitola pata
LIDE A NELIDE
„Vsichni na sva mista!“ zavelel vesele Komov, chopil se svych pouzder s pristroji a krepce odpochodoval.
Pohledl jsem na Majku. Stala uprostred velina jako solny sloup se zamzenym pohledem a nezvucne sevelila rty — tridila poznatky.
Pohledl jsem na Vanderhooseho. Oboci se mu prestehovalo az nekam doprostred cela, licousy trcely do stran a snad i vzhuru a on tak poprve, co se pamatuju, nebudil dojem savce, ale morskeho jezka cerstve vytazeneho z hlubin. Na panoramaticke obrazovce podel staveniste smerem k bazine bodre naslapoval Komov oveseny aparaturou.
„Taktaktak!“ protahla spokojene Majka. „Nojo, proto ty hracky…“
„Proc?“ zajimal se Vanderhoose.
„Hral si s nimi,“ vysvetlila mu Majka.
„Kdo?“ nechapal kapitan. „Komov?“
„Ne. Semjonov.“
„Semjonov?!“ zasl dal Vanderhoose. „Hm… No a co z toho?“
„Semjonov mladsi,“ dodal jsem netrpelive. „Cestujici. Dite.“
„Jake dite?“
„Semjonovovo dite!“ nevydrzela Majka. „Uz chapete, proc meli to sici zarizeni? A cepicky, dupacky a plenky…“
„Plenky…,“ hlesl jako ozvena zcela rozlozeny Vanderhoose. „Jo tak ono se jim narodilo dite! A ja si porad lamal hlavu, kde to najednou splasili pasazera, a jeste ke vsemu jmenovce! Kde by me byvalo napadlo… No samozrejme!“
Zazpival volaci signal radiostanice. Roztrzite jsem prepnul na prijem. Byl to Vadik. Mluvil chvatne a polohlasem — asi se bal, aby mu na to nekdo neprisel…
„Co se tam u vas deje, Stasiku? Ale rychle, co nevidet startujem…“
„Rychle se to vykladat neda,“ odpovedel jsem cely popuzeny.
„Tak jen v bodech. Nasli jste lod Poutniku?“
„Jakych Poutniku?“
„No tech… jak je hleda Gorbovskij.“
„A kdo to nasel?“
„No vy! Co jineho jste mohli najit!“ A jeho hlas se zmenil jako mavnutim kouzelneho proutku. „Kontrola spojeni! Konec!“
„Co ze nasli?“ preptal se Vanderhoose. „Jeste nejakou jinou lod?“
Mavl jsem rukou.
„Ale, znas to, zvedavci… Takze kluk se narodil v dubnu triatricet a naposledy se ozvali v kvetnu ctyriatricet… Jakove, jak casto se meli hlasit?“
„Jednou za mesic,“ odpovedel ihned Vanderhoose. „Lod putujici v rezimu volneho pruzkumu…“
„Okamzik,“ prerusil jsem ho, „tak to mame, kveten, cerven…“
„Trinact mesicu,“ napovedela s despektem Majka.
Neveril jsem a prepocital si to sam.
„Skutecne,“ zakroutil jsem hlavou, ale nechtel jsem tomu verit.
„To je nemozne.“
„A co vam pripada nemozne?“ otazal se opatrne trochu natvrdly kapitan.
„V den havarie bylo nemluvneti trinact mesicu,“ vysvetlila Majka. „Jak to mohlo prezit?“
„To domorodci,“ usoudil jsem. „Semjonov vymazal palubni denik. Coz znamena, ze nekoho zahledl… A Komov na me nemel co stekat. Byl to normalni detsky plac. Prece vim, jak breci rocni capart… Vsechno to zaznamenali, a kdyz vyrostl, dali mu to poslechnout…“
„Jenze na takovy zaznam potrebovali techniku,“ skocila mi do reci Majka.
„Nemuseli to nutne nejak zaznamenavat, treba si to pamatovali,“ namitl jsem, „na detailech nesejde.“
„Aha,“ zauvazoval Vanderhoose. „Semjonov videl nejake humanoidy, nebo mozna nehumanoidy patrici k vyspele technicke civilizaci.“
„Na technickou civilizaci to tu moc nevypada,“ zapochybovala Majka.
„Spis to bude v te nehumanoidnosti,“ prozrel jsem nahle. „Panstvo,“ pokracoval jsem, „jestli tuhle planetu obyvaji nehumanoidi, tak je to pripad, ze… Zkratka clovek-prostrednik, rozumite? Je to clovek i neclovek, humanoid i nehumanoid! Neco takoveho tu jeste nebylo. O podobne moznosti se nikdo z lidi zatim neodvazil ani snit!“ Byl jsem nadsenim bez sebe. Majka taky. Ty perspektivy nas oslepovaly. Mlhave, nezretelne, ale duhove jasave perspektivy. Lidstvo se dockalo superunikatniho zrcadla, lidstvu se oteviraji dvere do zatim zcela nepristupneho, nezbadatelneho sveta zasadne jine psychologie a Komovovy hypoteticke ideje vertikalniho pokroku se tak konecne dockaly realneho experimentalniho zakladu…
„Ale proc by se nehumanoidi piplali s lidskym mladetem?“ zapochyboval Vanderhoose. „K cemu by jim to bylo, a jak se taky v necem takovem mohou vyznat?“
Perspektivy mirne pohasly, ale Majka uz mela v zaloze dalsi vsetecnosti:
„Na Zemi je prece znama rada pripadu, kdy nehumanoidni tvorove vychovali lidske mlade!“
„No prosim, prosim — ale to bylo na Zemi!“ zduraznil smutne Vanderhoose.
A ta skepse byla namiste. Vsechny zname inteligentni nehumanoidni populace jsou cloveku mnohem
