si napriklad ty predstavujes lidstvo za sto let?“
„Jak si ho predstavuju?“ pokrcil jsem rameny. „Asi stejne jako ty… Konec biologicke revoluce, prekonani galakticke bariery, vstup do nulasveta… dejme tomu siroce uplatnovane kontaktni videni, realizace P- abstrakci…“
„Otazka neznela, jak si predstavujes uspechy lidstva za sto let. Ptala jsem se, jak vidis lidstvo samo, az bude o sto let dal.“
Zmatene jsem zamrkal. Nevidel jsem v tom rozdil. Majka mela v ocich vitezoslavu.
„Slysels nekdy neco o Komovovych tezich?“ zeptala se. „Slysel jsi teorii vertikalniho pokroku a podobne…?“
„Vertikalni pokrok, rikas?“ Na neco takoveho jsem si matne vzpominal. „Pockej… To je ten Borovik, Mikawa… ano?“
Sahla do zasuvky stolu a zacala se v ni prehrabovat.
„Tys tenkrat hopsal v baru se svou Taneckou… A Komov si mezitim svolal ostatni chlapce do knihovny… Na!“ podala mi krystalofon. „A poslechni si to.“
Neochotne jsem si prihakl krystal na ucho a zacal poslouchat. Bylo to neco jako prednaska, prednasejicim byl Komov a zaznam zacinal uprostred slova. Mluvil beze spechu, nanejvys srozumitelne a bylo jasne, ze se snazi po celou dobu zustat prav odborne urovni posluchacstva. Uvadel mnoho prikladu a nesetril duchaplnostmi. Z receneho mu plynulo zhruba toto.
Clovek pozemsky uz vykonal veskere ukoly, ktere pred nim staly, a stava se clovekem galaktickym. Sto tisic let se lidstvo plahocilo uzkou krivolakou jeskyni, hynulo pod zavaly, narazelo na konce slepych chodeb, ale v dali pred nimi vzdy zaril cisty blankyt, svetlo, cil, a tak jsme se z kamenneho sevreni dostali pod sire otevrene nebe a rozptylili se po obrovite rovne plani.
Ano, ta rovina je skoro nekonecna, mame kam se rozptylit. Ale dnes vidime, ze rovina zustane rovinou, zato nad ni se klene nebe. Nova dimenze. Ano, na rovine je nam dobre a treba realizacemi P-abstrakci se i tady muzeme zabyvat az do aleluja… Zdalo by se, ze vzhuru, k teto nove dimenzi, nas nic nezene… Jenze galaktickym clovekem se nemuze stat obycejny pozemstan, ktery i v prostorach Galaxie bude zit podle pozemskych zvyklosti a zakonu. Galakticke lidstvi je neco vic. S jinymi zakony existence, s jinymi cili tohoto noveho byti. A my nezname ani ty zakony, ani cile. V podstate by nam tedy melo bezet o zformulovani idealu cloveka galaktickeho. Ideal pozemstana se utvarel po tisicileti, na zaklade praxe predku, na zkusenostech nejruznejsich forem zivota na nasi planete. Podle stejneho principu musime tedy ideal galaktana budovat na zaklade vysledku galaktickych podob zivota, na zaklade dejin jinych inteligenci, na nez v Galaxii narazime. Zatim si neumime predstavit ani to, jak se k takovemu ukolu postavit, a to bychom se s nim meli vyrovnat tak, abychom pocet eventualnich omylu a obeti omezili na minimum. Lidstvo si pred sebe nikdy nestavi ukoly, k jejichz reseni neni pripraveno. To je hluboce pravdiva, ale zaroven tryzni…
Uprostred slova zaznam take koncil.
Uprimne receno jsem zase ztracel pudu pod nohama. Co ma tohle spolecneho s idealem galaktana? Pokud o tom ja muzu neco soudit, ve vesmiru se z lidi zadni galaktani nestavaji. Naopak bych rekl, ze lide si do kosmu odnaseji Zemi, pozemske predstavy o utulnosti a pohodli, pozemske zvyky a pozemskou moralku. Kdyz uz na to prijde, pro me, a koneckoncu i pro vsechny moje pratele, je idealem budoucnosti nase malicka planeta, ktera by se rozrostla az po nejzazsi hranice Galaxie a mozna i za ne. Asi v tomto duchu jsem se jal volne teoretizovat a sdelovat sve okamzite zavery Majce, a v tom jsme si uvedomili, ze v kajute je — uz asi drahnou chvili — pritomen Vanderhoose. Stal opreny o stenu, probiral se svymi rysimi stetinami a prohlizel si nas se zadumcive roztrzitym velbloudim usmevem. Vstal jsem a prisunul mu zidli.
„Dik,“ odmitl. „Radsi postojim.“
„A co si o tom myslite vy?“ soustredila se hned na nej Majka.
„O cem?“
„O vertikalnim pokroku.“
Kapitan chvili mlcel, pak zdrzenlive zasupel a pronesl:
„Zatim nikdo nevi, kdo jako prvni objevil vodu, ale ryby to rozhodne nebyly.“
Oba nas vyburcoval k vrcholnemu rozumovemu usili. Majka zazarila, zvedla ukazovak a zvolala:
„Oho!“
„To neni z me hlavy,“ pripustil melancholicky Vanderhoose. „Je to hodne stary aforismus. Libi se mi uz davno, ale prilezitost, kdy bych ho mohl uplatnit, se uz leta ne a ne namanout…“ Asi minutu mlcel a pak dodal: „Jo, jeste ten palubni denik. Predstavte si, ze takova zasada skutecne existovala.“
„Jaky palubni denik?“ zeptala se uzasle Majka. „Proc najednou palubni denik?“
„Komov me zadal, abych vyhledal predpisy prikazujici za urcitych okolnosti znicit palubni denik,“ vysvetlil se smutkem v ocich Vanderhoose.
„No a?“ zeptali jsem se s Majkou jednim dechem.
Vanderhoose se zase odmlcel a mavl rukou.
„Je to ostuda,“ zakroutil nestastne hlavou. „Ukazalo se, ze jedno takove pravidlo skutecne plati. Vlastne platilo. Nasel jsem ho ve starem Registru instrukci. V novem uz neni. Tak jak jsem to mohl vedet? Nejsem prece historik…“
A zase se na dlouho zamyslel. Majka netrpelive poposedla.
„Ano,“ pokyval hlavou kapitan. „Je to takhle: kdyz vas potka tezka havarie na nezname planete obydlene rozumnymi bytostmi — a je lhostejne, zda jsou to humanoidi nebo nehumanoidi, podstatnejsi je, ze uz dospeli do stadia rozvinute technicke civilizace — jste povinni znicit veskere kosmicke mapy a palubni deniky.“
Vymenili jsme si s Majkou vyznamny pohled.
„Ten nestastny velitel Pelikanu,“ pokracoval Vanderhoose, „asi predpisy velmi dobre znal. Tohle pravidlo je stare mozna dve ste let, vymysleli si ho uz na usvitu kosmoplavby, jen tak, pro kazdy pripad, ve snaze pocitat se vsim. Jako by bylo mozne pocitat se vsim…,“ povzdechl si. „Je to pravda, cloveka mohlo napadnout, proc ten denik prisel znicit. No a Komovovi to doslo. A vite, jak na mou informaci zareagoval?“
„Nevime,“ rekl jsem. „Jak?“
„Prikyvl a presel k dalsim zalezitostem,“ usmala se Majka.
Vanderhoose si ji obdivne prohledl.
„Presne tak!“ potvrdil. „Prikyvl a presel… Ja bych na jeho miste jasal, jaky jsem to mistr dedukce…“
„A co z toho plyne?“ nalehala Majka. „Chces naznacit, ze jsou to humanoidi, pripadne nehumanoidi, kazdopadne ve stadiu vyspele technicke civilizace? Tomu nerozumim. Ty tomu rozumis?“ obratila se ke mne.
Tenhle Majcin zvyk hrde hlasat, ze nicemu nerozumi, me dokaze naramne pobavit. A naramne casto se k tomuto uskoku uchyluju taky.
„Asi se k Pelikanu prihnali na kolech,“ usoudil jsem.
Majka hasterive zamavala rukama.
„Ale tady prece po nejake technicke civilizaci neni ani pamatky,“ zavrcela nedutklive. „O nehumanoidech ani nemluve…“
„Vanderhoose, Glumovova, Popove! Prosim, abyste se okamzite dostavili do velina!“ oznamil do toho Komovuv hlas z interkomu.
„Uz je to tady!“ vyskocila Majka.
Nahrnuli jsme se do prostorne mistnosti jako velka voda. Komov stal u stolu a ukladal do plastikoveho pouzdra prenosny translator. Soude podle poloh pacek byl translator pripojen na palubni pocitac. Komov se zdal nezvykle ustarany, ale tvaril se nad ocekavani lidsky, a dokonce se alespon pro tuto chvili zbavil one az otravne tradicni ledove cilevedomosti.
„Odchazim ven,“ oznamil nam. „Jakove, vas urcuji svym zastupcem. Hlavni bude zajistit nepretrzite sledovani vsech udaju a bezporuchovy provoz palubniho pocitace. Jakmile se domorodci objevi, okamzite me informujte. Doporucuji zorganizovat nepretrzitou sluzbu u panoramaticke obrazovky, na tri smeny. Majo, vy nastupte ted. Stasi, tamhle jsou radiogramy, ktere okamzite odeslete. Rekl bych, ze neni treba vysvetlovat, proc nikdo nema vychazet z lodi. To je vsechno. Pustte se do prace.“
Posadil jsem se k radiostanici a pustil se do prace. Komov s Vanderhoosem, kteri stali za mnou, se o cemsi tlumene dohadovali. Probral jsem radiogramy. Tak vida, zatimco my ostatni jsme se morili se svetobornymi filozofickymi problemy, Komov pracoval jako vcelicka. Temer vsechno to byly odpovedi. Poradi dulezitosti jsem si musel urcit sam, protoze zadne zvlastni pokyny jsem nedostal.
