„To je E er dve?“ informoval se klidny hlas. „Tady Sidorov.“
„E er dve slysi!“ reagoval jsem okamzite. „Hovori kybertechnik Popov. Koho byste potreboval, Michaile Albertovici?“
„Mohl byste mi zavolat Komova?“
Ten uz sedel ve vedlejsim kresle.
„Posloucham te, Athosi,“ ohlasil se nevzrusene.
„Co se to tam u vas odehrava?“ zeptal se Sidorov.
„Mame tu domorodce,“ odpovedel Komov po kratke pauze.
„Neslo by to trochu podrobneji?“ vybidl ho Sidorov.
„Predevsim ber v potaz, Athosi, ze nevim a nechapu, jak se Gorbovskij o nasem objevu dovedel,“ rekl Komov. „My sami jsme to zacali opatrne rozmotavat sotva pred dvema hodinami. Pripravil jsem pro tebe zakladni informace, uz jsme to tu kodovali, a najednou se nam to vsechno tak zvrtlo, ze jsem nucen pozadat te o par hodin strpeni. Dedek Bader me privedl na takovou myslenku… Zkratka to jeste chvilku vydrz…“
„Chapu,“ ozval se Sidorov. „Ale samotny fakt existence domorodcu lze povazovat za hodnoverny?“
„Absolutne,“ odpovedel Komov.
Zaslechli jsme Sidorovuv kradmy povzdech.
„No tak dobre,“ rekl nakonec. „Neda se nic delat. Zacneme se vsim znovu.“
„Je mi moc a moc lito, ze to takhle dopadlo,“ malem se omlouval Komov. „To mi ver.“
„Nevadi,“ rekl Sidorov. „Nejak to prezijem.“ Odmlcel se. „Co hodlas podnikat dal? Budes cekat na komisi?“
„Ne. Zacneme jeste dneska. A moc te prosim, abys mi E er dve nechal i s posadkou k dispozici.“
„Jako by se stalo,“ souhlasil okamzite Sidorov. „Uz te nebudu rusit. Kdybys neco potreboval…“
„Dekuju, Athosi. A nezoufej si, to se da zase do poradku.“
„Doufejme.“
Rozloucili se, Komov si skousl nehet na palci, s jakymsi nepochopitelnym podrazdenim pohledl na me a zahajil dalsi zadumany pochod po veline. Uz jsem zacinal tusit, v cem je zakopany pes. Komov se Sidorovem byli stari kamaradi, studovali spolu, pak dlouho pusobili na stejnem pracovisti, ale Komov mel vzdycky a ve vsem stesti, kdezto Sidorovovi se potajmu rikalo Smolar Athos. Tezko rict, jak se to cele utvarelo. Dnes to tak kazdopadne bylo a Komov si v nastale situaci musel pripadat dost trapne. Zvlast po tom nulagramu od Gorbovskeho. Budilo to dojem, jako by Komov Centrum informoval pres Sidorovovu hlavu…
Jako myska jsem se prestehoval ke svemu pultu a zastavil kybery. Komov sedel u stolu, hryzal si nehet na palci a nepritomne trestil oci na pohazene papiry. „Proc prosim vas…!“ vymrstil se znenadani, ale hned se zarazil. „Aha, kybersoustava… Prosim, prosim… Ale jakmile budete hotov, okamzite si sednete zpatky k radiostanici!“
Zahnal jsem hosanky do skladiste, demobilizoval je, zajistil pro pripad havarijniho startu a pak jsem chvili postal v otevrenych vratech podpalubniho hangaru a hledel na opustene staveniste, na bile steny nehotove meteostanice, na stale stejne idealni a lhostejne bily ledovec… Planeta uz se mi jevila v ponekud jinem svetle. Neco se tu zmenilo. Ta mlha, roje trpaslicich keru, skaliste ostrohy pokryte nafialovelymi skvrnami snehu jako by dostaly nejaky urcitejsi smysl. Ticho tu samozrejme vladlo dal, ale prazdno uz jsem necitil, a to bylo dobre.
Vratil jsem se do lodi, nahledl do jidelny, kde se dohraty Vanderhoose prehraboval ve filmotece, rozporuplne pocity ve mne jen kvasily, a tak jsem se pro slovo utechy odebral k Majce.
Ta mela celou podlahu zakrytou obri mapou a plazila se po ni s lupou v oku. Ani se neotocila.
„Nicemu nerozumim,“ vydechla bezradne. „Tady podle me nemaji kde zit. Vsechny jen trochu vhodne oblasti jsme prozkoumali. Prece se necachtaji v tom mocale?“
„Proc ne?“ zeptal jsem se a nenucene pristal na zidli.
Zvedla se do sveho oblibeneho tureckeho sedu a zmerila si me skrz lupu.
„Humanoid nemuze zit v bazine,“ prohlasila autoritativne.
„Proc ne?“ namitl jsem. „I na Zemi prece zily kmeny, ktere si sve osady budovaly na pilotech.“
„Jenze tady v te bazine zadne takove stavby nejsou,“ ujistila me Majka.
„A co kdyz ziji pod hladinou, jako vodousi, v takovych vzdusnych bublinach?“
Zamyslela se.
„To ne,“ zakroutila litostive hlavou. „Byl by spinavy, natahal by nam do lodi bahno…“
„A co kdyz to na kuzi je vodostala vrstva, vlastne vodobahnostala? Jen si vzpomen, kam nam utekl. A co ten zpusob prekonavani mocalu, proc to?“
Polemika zurila plnou silou. Pod tlakem cetnych hypotez, ktere jsem chrlil, byla Majka nucena priznat, ze teoreticky domorodcum nic nebrani, aby skutecne vegetovali ve vzduchovych bublinach, i kdyz ona osobne by se priklanela spis ke Komovovi, ktery zdejsi obyvatele povazuje za jeskynni lidi. „Kdybys jen videl, jake jsou tam soutesky. Do tech bychom se ted meli vsoukat…“ Jezdila prstem po barevnych smouhach na papire. Ta mista vypadala nehostinne dokonce uz v mape. Nejdriv pasmo sopecnych homoli, porostlych zakrslymi drevinami, za nim skalnate predhuri zbrazdene bezednymi zlomy, nakonec samotny hreben, divoky, kruty, pokryty vecnym snehem, a za hrebenem nekonecna kamenita nahorni plosina, nudna, dokonale neziva plan rozporcovana krizem krazem hlubokymi kanony. Byl to skrz naskrz promrzly, ztuhly svet, svet nastetenych mineralu, a uz pri myslence, ze by tu mel zit clovek a bosyma nohama naslapovat po te sedive drti, mi zacinal behat mraz po zadech.
„Tohle jeste nic neni,“ utesovala me Majka. „Mohla bych ti ukazat taky infrasnimky tech mist, pod nahorni plosinou jsme zaznamenali rozsahle oblasti podzemniho tepla, takze jestli ziji v jeskynich, zimou urcite netrpi.“ Okamzite jsem se do ni zakousl — a co tedy jedi? „Kdyz jsme ochotni hledat tu jeskynni lidi, tak proc bychom nemohli uvazovat o jeskynni zveri,“ argumentovala Majka. „Nerkuli o mechu, houbach a koneckoncu i rostlinstvu, kteremu k fotosynteze staci infracervene zareni.“ Predstavil jsem si ten zivot, ubohou parodii na to, co povazujeme za zivot my, uporny, ale neduzivy zapas o existenci, obludnou jednotvarnost dojmu, a bylo mi tech domorodcu k placi lito. A prohlasil jsem, ze pece o takovou rasu je take ukol patricne vdecny a uslechtily. Majka namitla, ze to je neco zcela jineho, ze Pantane jsou odsouzeni k zaniku a ze kdyby nebylo nas, proste by zmizeli, jejich dejiny by koncily, kdezto pokud jde o zdejsi spolecnost, tak je zatim jen panubohu znamo, jestli nas k necemu potrebuje.
To je nas odveky spor. Ja si myslim, ze lidstvo toho vi dost, aby bylo v stavu posoudit, jaky vyvoj je historicky perspektivni a jaky pred sebou naopak historickou perspektivu nema. Majka o teze veci silne pochybuje. Tvrdi, ze zatim toho vime beznadejne malo. Narazili jsme na celkem dvanact inteligenci, z nichz tri byly nehumanoidni. Jake styky nas poji s temi nehumanoidnimi, nemuze zatim zrejme soudit ani Gorbovskij: Ani on presne nevi, jestli jsme s nimi vstoupili do nejakeho kontaktu, nebo ne, a pokud ano, bylo-li to obapolne prani, nebo jsme se vnutili, a pokud jsme se vnutili, mohlo se stat, ze nas neberou jako vesmirne bratry v rozumu, ale jako mimoradne vzacny prirodni ukaz, takove meteority s velmi zvlastnimi charakteristikami. U humanoidu je to mnohem prehlednejsi: z deviti humanoidnich ras jen tri souhlasily mit s nami co do cineni alespon v omezenem ramci, jenze pritom takovi Leonidane sice ochotne poskytuji veskere informace o sobe, zato nase pozemske velice zdvorile, lec o to kategoricteji odmitaji. Pres ocividne vyhody kvaziorganickych mechanismu, ktere jsou mnohem racionalnejsi a ekonomictejsi nez ochocena zvirata, se tohoto druhu techniky rozhodne zrikaji. Proc asi? S velkou chuti a vervou jsme s Majkou resili problem proc, radsky jsme se do toho zamotali, nepozorovane jsme zaujali obracena stanoviska (coz se nam s Majkou stava dnes a denne) a ona nakonec prohlasila, ze jsou to vsechno bludy a zvasty.
„O to nejde. Chapes ty vubec, v cem spociva stezejni ukol jakehokoli kontaktu?“ zeptala se. „Uvedomujes si, proc lidstvo uz dve ste let usiluje o kontakty, jasa, kdyz nejaky klapne, a malem by se veselo, kdyz se nic nedari?“
To jsem prirozene chapal.
„Jde o studium rozumu,“ rekl jsem. „O zkoumani nejvyssiho a nejdokonalejsiho produktu vyvoje prirody.“
„V zasade mas pravdu,“ pohladila me po hlavicce, „ale to jsou jen slova, protoze ve skutecnosti nas nezajima problem rozumu jako takoveho, ale zakladni aspekty toho naseho, lidskeho, jinak receno jsme predmetem naseho zajmu zase my sami. Uz padesat tisic let se pokousime pochopit, co jsme zac, ale pri pohledu zevnitr tuto ulohu nevyresime, stejne jako neni mozne zvednout sebe sama za vlasy. Musime se na sebe podivat zvenci, cizima ocima, docela cizima…“
„A k cemu by nam to bylo, mohla bys mi to vysvetlit?“ zautocil jsem tvrde.
„Hlavne k tomu,“ poucila me, „abychom si rozumeli i jako spolecenstvi galakticke, v jake se lidstvo meni. Jak
